Kukly (2) – Zrození Nellien-Vanth

Když vás normální život vykopne jako žárlivá milenka a schvátí vás něco divnýho, co by nemělo existovat, můžete udělat jen dvě věci. Nechat se zavřít na psychině, nebo si zkusit (aspoň na pár vteřin) užít tu jízdu, která následuje třeba po tom, co se totálně zhulíte marjánkou. Všechno má jinou perspektivu a na následky můžete myslet, až se z toho vyhrabete. Pokud se vyhrabete.

Debbie je Azrael, já lovec. Taky mám neviditelný kopí po Elvisovi. Jedinej normální na tomhle šíleným světě, je Eddie. Nemá Kevina, truchlí a je mu pod psa. Má úplně reálný zážitky. Teda až na ty se mnou. Dělám mu v životě docela slušnej bordel a to mě na mě štve. Nejlepší kámoška by neměla svoje přátele děsit. Některý rána, jsem děsila i sama sebe, protože jsem čekala svý starý já. Odraz zrcadle, mě usvědčoval (minimálně) z omylu.

Zazvonil u mě jeden všední den notář, a že prej jsem zdědila nějakej statek v tý divný zemi, kde jsme s Eddiem byli za starou Newmanovou. Na dotaz, co je jako ten statek, mi bylo řečeno, že je to něco jako u nás farma nebo ranč. Nikdy jsem neměla vztah ke zvířatům ani ke kytkám a najednou jsem byla majitelka všech těch divnejch věcí spojenejch s prací a smradem.

„Jsou tam hospodářské budovy, polnosti, stáj s koňmi, chlév s kravami, chlívky s prasaty, slepice, perličky, kachny, husy, rybník s kapry, hospodářské stroje a také obytná budova po rekonstrukci. Všechno v hodnotě třiceti milionů té jejich měny, která se nazývá „koruna česká“. V celku na naše poměry nic moc, ale tam je to hotové jmění.“

„Jestli sem vás dobře pochopila – když to prodám, budu mít leda tak na lepší karavan tady, ale tam budu jako bohatá?“

„Tam nebudete bohatá jako, ale skutečně. Zbývá se jen podepsat tady dole.“

Listina, testament, nebo jak se tomu vlastně dalo říkat, obsahovala technickej výčet mýho čerstvě zděděnýho majetku a taky informaci, že dědím po zesnulý Vladaně Newmanový! Nechápala jsem, že nesmrtelná baba je v limbu, nepraskla jí kukla a já do ní nemusela píchnout svoje kopí, aby mohla odejít. Ale dědictví mi připadalo v mým novým životě jako ta nejmíň divná věc. Podepsala jsem a stala se majitelkou statku.

Další podivnosti měly teprve nastat. Ale to bych předbíhala. Když jsem zavolala Edwarda, byl na pokraji zhroucení a sebevraždu odložil až ve chvíli, kdy jsem mu nabídla život někde v Evropě, kde se nacházelo moje dědictví. Čekala nás cesta někam, kde byly rostliny, zvířata a kde mi to patřilo, aniž bych věděla, co si s tím vlastně počnu. Ale věřila jsem, že to s Eddiem dáme. Že kámoši jsou od toho, aby si v krizi pomáhali.

Oba dva jsme potřebovali vypadnout a začít někde znova. Po poradě a mnoha litrech latté, kilech palačinek u Deb a mnoha neveselejch dnech, jsme jednoho veselejšího dne prodali svoje domy, ve kterejch nám najednou všechno připadalo málo exotický a málo smysluplný. Peníze jsme ulili na konta, který byly dobře dostupný odkudkoli a část jsme si od kupců vzali cash. Let do Prahy jsem zase absolvovala v úplným omámení, který mi zajistila kaktusová pálenka a pár tablet Valia.

Probralo mě drncání v nějakým místním taxi, který kdysi dávno pamatovalo lepší časy, ale dneska jenom trápilo naše těla a natřásalo zavazadla. V kufrech vobalenejch smršťovací fólií, jsme měli jen pár kousků spodního prádla, nějaký džíny a trička. Taky teplý bundy. Prej jsou v tý Čechii tuhý zimy, když se dá do sněžení a mrznutí.

Že se blížíme k místu našeho budoucího života, jsme s Eddiem poznali podle fotky, která byla připojená k testamentu. Stejná brána, stejný stromy, stejná cesta do dvora ranče. Teda jak je v Čechách zvykem říkat „do dvora statku“. Všechno bylo stejný. Ale přeci jiný, protože z brány se loupaly kusy omítky, vjezd zarůstal trávou, vrata visely na uhnívajících pantech na dobrý slovo a dvůr byl plnej zmatený drůbeže, trusu a plevele. To měla bejt asi ta místní „rekonstrukce“.

U dveří na mě mával nějakej člověk ve vysokejch jezdeckejch botách. Pozdějc mi sdělil, že se tomu říká holínky a taky že je to praktický proti těm hovnům, kterýma jsem se brodila ke vchodu do domu ve svejch bílejch adidaskách. Ty byly po pár krocích zralý na vyhození.

Správce Bláha byl vůbec zvláštní týpek. Pozval nás s Eddiem dovnitř a žádal, abychom si sundali boty a vzali pantofle, který měly dřevěnený podrážky a kožený špičky. Prej „domácí dřeváky“, který tady „Zavedla madam Newmanová, mladá dámo.“ S těma slovama, se obrátil k taxikáři, zaplatil mu za svezení a poslal ho pryč. Ten jenom vyložil naše kufry do studený a vlhký chodby a odjížděl, jako by ho pronásledovalo něco zlýho.

„Ukážu vám vaše ložnice. Esi jsem to pochopil dobře, nejste manželé.“ Úkosem kouknul na mýho kámoše Edwarda, popadnul naše kufry a odvedl nás do patra po širokejch dřevěnejch schodech k našim ložnicím. Eddie dostal ložnici hned u schodů a já na konci chodby, na který svítily světla jako bludičky. „Koupelna je v přízemí. Ale teče jen studená voda. Bojler je rozbitej. Příští tejden se tu staví Venca Vaňous a spraví to. Nic mu neplaťte. Má předplacíno.“

Anglicky nemluvil, a přesto jsem mu rozuměla každý slovo a uměla mu odpovědět. V Eddieho očích jsem četla děs, kterej zase děsil mě. Než jsem zapadla do ložnice, dal mi najevo, že mám za ním přijít, až si vybalím. Otevřela jsem vrzavý dveře, otočila porcelánovým vypínačem a ve žlutým světle, jsem viděla „ložnici“. Postel, kterou by nepohrdli asi jenom vojáci konfederace v polním ležení, vedle ní stolek s lampou, která musela nutně pamatovat ještě pyramidy jako kamenný kvádry a okno za postelí slepý jako čerstvě narozený kotě.

Mrskla jsem kufrem na zem vedle postele a přemejšlela, jestli tohle nebyla ještě větší past, než to kopí k napichování kukel. Zatřásla jsem hlavou a šla do Eddieho ložnice. Vstoupila jsem bez klepání a ocitla se v pohádce. Edward seděl na kraji postele, nad ním nebesa, zdobenej noční stolek, skříň s intarziema a toaletní stolek se zrcadlem, porcelánovym umyvadlem a sadou břitev na holení. V ruce držel láhev prvotřídního červenýho vína a zíral na etiketu „Châteauneuf du Pape“.

„Asi jsme v ráji, Nellien. Jsme mrtvý a přišli jsme do ráje.“ byl tak sladce bezstarostnej, že jsem jen přitakala, vzala vývrtku a skleničky z ložnicovýho prosklenýho baru, nechala ho otevřít tu krásnou láhev a nalejt nám. Zároveň jsem zkoušela přeřvat ten můj nezaměnitelnej varovnej vnitřní hlas, kterej ječel hrůzou. Nebyli jsme na dobrým místě. Ale něco chtělo, aby Edward byl v klidu. Ať to znamenalo cokoli, já musela bejt voják ve střehu a na stráži. Noc bude dlouhá a určitě né klidná.

Se skleničkama v rukách, jsme se dali do průzkumu. Na patře, kde byly naše dvě úplně odlišný ložnice, byla ještě jedna místnost. Na veškerým nábytku, byly navlečený bílý fusaky, zatažený těžký závěsy. Rozsvítila jsem skleněnej mléčnej lustr. Ramena měl osazený žárovkama ve tvaru svíček, který vrhaly slabý světlo do prostoru. Asi to mohl bejt pěknej pokoj, když do něj třeba svítilo sluníčko, ale takhle se mi vůbec nelíbil. Divně to tam smrdělo. Asi naftalín, možná petrolej a taky něco jako spálený vlasy. Ani Edward neprojevoval zrovna velký nadšení.

Sešli jsme teda dolů. Objevili jsme záchod v prostoru pod schodištěm, hned vedle dveře do úklidový komory. Naproti byla koupelna, za kterou by se nemuseli stydět ani ve šlechtickým sídle.

Vana byla přesně ten typ, kterej se mi vždycky líbil ve starejch filmech. Stála uprostřed koupelny. Bílá, oválná, zvednutou záď, tvarovaný nožky. Vodovodní baterie byla přimontovaná na měděnejch trubkách, který vyrůstaly u přední části vany z dlažby na podlaze. Dlaždice na podlaze i zdech, měly zajímavej květinovej dekor, o kterým Eddie prohlásil, že by za něj klidně vraždil, protože takovej si vždycky přál.

Po levý straně bylo přes celou zeď nad dvojumyvadlem zrcadlo, nablejskaný jako psí kulky. Dokonce mi dost lichotilo i přesto, jak dobře jsem od poslední návštěvy týhle malý země vypadala. Umyvadla měla mezi sebou ostrůvek z akáciovýho dřeva a na něm nezbytnosti určený pro hygienu. Poličky nad umyvadlama byly prázdný. Jako by byly připravený na ty serepetičky, kterejch měl Eddie rozhodně víc než já.

Shodli jsme se na tom, že koupelna je teda prvotřídní. Dveře vedle koupelny, vedly do sklepa. Tam jsme teda chuť lízt takhle večer neměli. Táhlo tam studeně a taky trošku plesnivě zavánělo. Na to bude dost času jindy. Na konci chodby se svítilo. Vešli jsme dovnitř a viděli správce, jak přikládá do velikejch modrejch kachlovejch kamen. Když nás zahlíd, opucoval si ruce velikosti medvědích tlap o kalhoty a zval nás dál.

Něco tam krásně vonělo a teplo, který se šířilo okolo těch kamen, mě trochu ukolíbalo a já přestávala bejt ostražitá. Taky jsme s Edwardem zjistili, že na plotně voní horký víno s kořením, oslazený medem, který ze silnostěnnejch sklenic chutná jako dar z nebes. Taky pěkně lezlo do hlavy a my dva i správce Bláha, jsme začali bejt veselý a já už skoro nestíhala Eddiemu překládat do angliny, protože se mi pletl jazyk. Bylo zajímavý bejt nadrátovaná, i když mě nečekala cesta letadlem.

Bylo vidět, že správce je docela dobrej chlapík. Odtáhl mě i Edwarda do patra, uložil nás jako děti a popřál dobrou noc. V tu chvíli mi ani moc nevadilo, že postel není moje vlastní a oblíbená a usnula jsem oblečená a v botech. Zdálo se mi najednou, že do mě někdo strká. Ohnala jsem se a zavrčela jako podrážděnej pes. Hodně vzteklej. Spalo se mi tak krásně a někdo měl tu drzost a šťouchal do mě. Když se šťouchání proměnilo v třesení, to už mě to fakt namíchlo. Otevřela jsem kocovinou a spánkem slepený oči a zírala na nějakou mlhu, která mi připomínala starou Newmanovou!

Protřela jsem si oči, zatřásla hlavou a zamrkala. Nic. Pořád to u mý postele stálo a mlžnejma pařátama mi to drncalo do ramene. Nedávalo to žádnej smysl, ale to vlastně nic z posledních pár měsíců. Ruka mi vyletěla a prohnala se mlhovinou, aniž by jí ublížila. Zato drncání se změnilo v křečovitý sevření mlžnýho spáru, kterej mě zcela jasně dirigoval ke vstávání a sunutí se ke sklepu – ten mě lákal ze všeho nejmíň.

Měla jsem pocit, že moje paty za vlečňákem z mlhoviny vyrejvaj do dřevěný podlahy rejhy a do schodů taky. Cestou jsem se pokusila kopnout do dveří Edwardový ložnice, ale asi měl zrovna pěknej sen o Kevinovi nebo nějakým jiným fešákovi, takže na mý aktuální trable neměl dost času. Nebo tak něco. Každopádně dveře od sklepa se zívnutím starý obří tlamy otevřely a plesnivej (divně teplej) odér smíchanej s černo černou tmou, mě pohltil.

Schody dolů, byly kluzký jako mandle pacienta s angínou, já jela střemhlav samotíží a ještě mě vleklo něco z Newmanový mlhy prosycený spěchem a zlobou. Jako by se ta mrcha nemohla dočkat mýho konce. Ten přišel pod posledním schodem. Teda konec pádu do smrdutý teplý hlubiny. Pak jsem cítila každou kost a šlachu v těle a taky mě svrbělo kopí, jako kdyby byla další duše k proclení nablízku.

Mlhovina se svíjela kolem mě a pablesky ozařovaly sklep plnej zavařovaček. Marmelády a zavařovaný kyselý okurky, taky švestky, třešně, hrušky, ale taky maso a… Oči. Fakt zavařovaný oči. Nedalo se říct, jestli jsou lidský, hovězí nebo želatinový, ale měla jsem zřejmě kliku, že nemrkaly, protože jinak bych řvala jak protržená.

Bez řvaní se to stejně neobešlo, protože Newmanová ve svý nejvíc slizký podobě, se ke mně přicucla a vrněla blahem, že mě konečně drží v pařátech a může se mi tak vetknout do hlavy a promítat mi svý úchylný představy. Ječela jsem fistulí jako podebranej Gott (slavnej místní Zlatej pták) a mrskací kvocient mýho těla, se nedal zastavit.

Chytla jsem třas, kterej se přenášel i na stěny sklepa. Všechno se slejvalo do hmoty, nehmoty a bylo to zatraceně cool. Teda kdyby to nebylo úplně děsivý a reálný. Moje tělo se spojovalo s omítkou a taky s pískovcovejma kvádrama. Vrůstala jsem do nich a to všechno se spojovalo se mnou. Byla jsem mrtvá i živá a nikdy předtím, jsem neměla v sobě víc síly ani slabosti.

V mejch žilách kolovaly molekuly zrození, který nikdy nebyly víc smrtelný než v mým těle. Nevěděla jsem, jestli mám bejt ta hodná, nebo ta úplně nejděsivější bytost. Temná stránka mýho já, se hlásila o svoje práva, kterejm nebylo dopřáno se projevit, když jsem byla jen obyčejná Nell. Naproti tomu Nellien si žádala absolutní pozornost. A měla ji mít. Já ji měla mít.

Opanovala mě potřeba ničit. Chtěla jsem zabít všechno, co souviselo s Nell. Potřebovala jsem krev. A toužila jsem teď jen po jediným – zabít Edwarda. Společně s omítkou a pískovcem (moje „prodloužený perutě“ by mohly vyprávět), jsem stoupala vzhůru, aniž bych pohnula jediným svým kouskem těla. Schody byly jen malá část nutnýho přesunutí.

Dveře Eddieho ložnice se samy otevřely jen skrze moji vůli. Viděla jsem, jak tiše a klidně oddychuje pod prachovou peřinou. Chtěla jsem tu jeho lehkost a víru v dobrý věci zničit. Nevyhovoval mi. Vadil mi. Sral mě tím klidným spaním!!! Vystrčila jsem svoje drápy i kopí a měla jedinej cíl – zabít Edwarda…

Nic mi nemohlo zabránit to udělat. Nic. S někým jsem ovšem nepočítala. S Azraelem. Vlastně s Debbie. Už jsem natahovala pařáty, když mě odhodila tlaková vlna, která mohla pocházet klidně z propan butanový lahve, ale tu v ložnici Edward neměl. Když jsem se sbírala ze země, zaduněla Azrael/Deb jako projíždějící podzemka a zařvala „Okamžitě se prober, Nellien! Znovu už by ti to nemuselo projít!“

Nechápala jsem, kde jsem se vzala u Eddieho a kdy vůbec přijela Deb?! Kocovině se v mojí palici zřejmě dařilo vyrobit totální haši z mýho vadnýho mozku. „Debbie, zlato, kde se tu bereš? Asi jsem se včera totálně zchlastala a teď mi nic nedochází. Proč jsi tady?“

Zvláštní na tom bylo, že Edward i přes jasný známky hluku spí jako mimino. Deb postřehla, že se na Eddieho dívám a odpověděla i bez mýho dotazu „Musela jsem ho na chvíli uspat magicky. Byl by v hajzlu z toho, že ho chce jeho nejlepší kámoška zabít. Zase.“

„Jak zase zabít? Měla jsem dojem, že se mi to o tom sklepě a chuti ho zlikvidovat, jenom zdálo. Ale to bys tu asi nebyla…“

„Pojď se mnou dolů do kuchyně. Správce je na nákupech, tak máme čas si popovídat. A Edward se probudí až za hodinu. To už bys měla bejt schopná ho nechat žít. Lidi to s tebou teď nemají jednoduchý.“

V kuchyni nevím jakým zázrakem, bylo naklizeno, zatopeno. Na stole něco, co připomínalo několik lesklejch copů spletenejch v jeden (prej se tomu tady říká vánočka) a taky pěkně našlehaný latté přesně tak akorát na pití. Deb měla zřejmě komplice ve správci Bláhovi a taky neomezený pravomoce. Asi to bylo tím, že je ten archanděl.

„Nell, dej si kafe a tu vánočku a chvilku poslouchej. Pramatka Newmanová je sice pozemsky mrtvá, ale astrálně má mnohem větší vliv na tebe skrze všechno, do čeho vložila svoji energii. Proto jsi zdědila tenhle statek. Aby tě mohla víc ovládat. Vsadila bych se, že její popel určitě vmíchali do štuku, kterej je ve sklepě. A možná zrovna tam je portál. Pěkně maskovanej. No a tím portálem sem v noci asi vlezla a poslala do tebe všechny ty svý tisíciletý hnusy. A že jich nebylo za její život vůbec málo. Vždycky byla mrcha a vždycky bude. Musíme vymyslet, jak ten portál uzavřít. Nafurt. A to nevím ani jako archanděl, protože temnota není můj obor.“

„Já ti vůbec nerozumím, Debbie. Praská mi hlava ve švech. Nejdřív jsem úplně obyčejný opuštěný dítě a najednou jsem nějaká příšerná bytost, která chce vraždit nejlepšího kamaráda.“

„Nikdy jsi nebyla ani obyčejný dítě ani opuštěný. Jen sis měla tohle myslet. Dost často jsem ti musela mazat paměť. A to dá fušku, zaretušovat ty trhliny, který v paměti vzniknou. Obzvlášť když jsi taky bytost, která není úplně člověk. Teď už jsi dost zralá na to, abys přijala to, čím jsi doopravdy. Jako já jsem Azrael – ten, který ví o všech, kteří se narodili i o všech, kteří zemřeli, a budu poslední bytost, která opustí Zemi, tak ty jsi vlastně jinými slovy převaděč duší, který zbloudily a nemůžou se odsud urvat vlastní silou. A ty teď už přestaň koukat jako ztracený štěně a najez se. Po obědě začneme s výukou. A nechci slyšet žádný výmluvy.“

Ve vánočce jsem se nimrala, vybírala z ní rozinky a vůbec jsem nebyla nadšená z mejch novejch povinností. Otevřela jsem si na mobilu strejdu Googla a tetu Wikipedii a zkoušela najít něco o mojí nový získaný funkci. Vanth. Ta byla kdysi tou, kterou jsem se teď stala i já. Průvodce do říše mrtvých. Laskavý průvodce, ke kterýmu já měla po včerejšku sakra daleko. Budu se na to muset přeptat Deb. Ta mezi tím šla vzbudit Eddieho.

Přišel ke stolu neskutečně vysmátej a z něj i z Debbie, vyzařovala taková pohoda, že jsem si myslela něco o blbejch snech a nápadech. Vánočku nechtěl, tak mu Deb  (mám jí ještě říkat Deb nebo Azi?) usmažila fantastickou omeletu a k ní do zlatova opečenou slaninu a k tomu křupavý domácí rohlíky (něco jako croissant, ale tužší a míň mastný). Nepřestávala mě udivovat. Jako kdyby uměla úplně všechno. Na to se jí taky budu muset zeptat.

„Říkala Debbie, že se ti nějak blbě spalo, Nell. Copak, noční můra o lítání v letadle? Já spal úplně famózně a nezdálo se mi nic. Ani o blbým Kevinovi a to je fakt úplně senzační stav. A ještě tahle skvostná snídaně s nejmilejšíma ženskejma mýho života! Debbie, jsi úplně nejvíc nejlepší kuchařka i máma.“ dořekl s plnou pusou a já marně přemejšlela, jestli ještě nespim a nezdají se mi úplný hovadiny.

Během snídaně se vrátil správce a nabídnul Eddiemu výlet do města. Nákupy Edwarda vždycky bavily a slíbil mi, že pořídí pár nějakejch cool hadříků pro mě a taky nějaký bezpečný pití, po kterým by se mi nezdálo o děsuplnejch věcech. Popřála jsem mu good shopping a šla si dát do svý nový koupelny vanu. Potřebovala jsem se naložit jako třešeň do whiskey.

Otočila jsem kohoutkem a nechala zašpuntovanou vanu plnit vibrující horkou vodou („Kdy sakra spravili ten bojler?“). Vlnění, který se ve vaně přitejkající vodou měnilo, jsem vytunila trochou pěny s vůní levandule. Shodila jsem ze sebe svršky i spodní prádlo a pomalu se nořila do vody, od který jsem očekávala uvolnění, očištění a novou energii. Spolu s ponořením mojí smrtelný schránky do voňavý horký vody, jsem se dostala na hranici tělesný a duševní slasti. Zádama opřená o zkosenou záď vany, jsem byla neskutečně klidná a někde na rozhraní mýho hardware a software, se objevily dávno zapomenutý (spíš vymazaný) události.

Já jako malá na zahradě u vily v Praze. Pak jako malá v náručí Debzraela (tak teď budu v duchu říkat Deb). Na střední v ředitelně přebírám cenu za záchranu spolužáka. A teď mi to docvaklo. Při vodním polu, jsem Eddieho nezachraňovala (to jen tak vypadalo). Snažila jsem se ho utopit jak nežádoucí kotě! Jsem zrůda. Zrůda!

Veškerý blaho z vodní lázně bylo v trapu. Spíš v prdeli. Nahá jsem vystartovala z koupelny a hnala se (úmyslně) do sklepa a škrábala omítku, až mi nehty odletěly a zbyly z prstů jen krvavý pahýly, který se po chvíli (nasátý mojí prachzatraceně divnou krví), začaly měnit v pařáty a na zádech mi za lopatkama naskočily pupeny, z nich rašily křídla, který měly barvu antracitu a sílu vystřelenýho diamantovýho projektilu – mohly useknout hlavu třeba Titánovi, kdyby v týhle době byl po ruce.

Řev, kterej jsem vydávala, musel bejt určitě z jinýho místa než ze Země. Nic tak nelidskýho jsem nikdy neslyšela. Tentokrát mě neovládala touha zavraždit přítele, ale nutkání postavit se tý zrůdě ve mně a taky potřeba zlikvidovat Pramatku. Konec konců jsem byla něčím podobná její podstatě. Ne. To nebyla podoba, ale pokrevní prokletí.

Jakmile jsem si to (znovu) uvědomila, že jsem v její pokrevní linii, vzbouřila se ve mně všechna krev, která jí nechtěla patřit. Bylo mi u řiti, že mě může kdykoli skrze portál chytit pod krkem a nutit mě dělat věci, který bytostně nesnášim asi skoro stejně jako lítání v letadle. Chtěla jsem každou svojí nejapnou molekulou dostat starou Newmanovou a konečně (!) ji poslat někam do horoucích pekel prdelních, aby mi přestala lízt do života, nebo mě přestala nutit vraždit moje oblíbený lidi (pokud si to zrovna nezasloužej).

Jenomže na mojí nasranost neodpovídala ani stará Newmanová a ani sklep a portál (jakkoli podle Debzraela byl reálnej), se ničím nelišily od úplně obyčejnejch sklepů a „vchodů“ do nich. Najednou mi byla zima, třásla jsem se jako zjednaná. Schoulenou na posledním schodu do sklepa, mě našla a obejmula laskavá náruč Debbie. Vyvedla mě nahoru do kuchyně, naložila do kachlovejch kamen víc dřeva a nalila mi něco, co vonělo po medu a chutnalo jako bezinkový víno akorát bez alkoholu.

„To bude v pořádku, Nell. Zvládla jsi první proměnu na jedničku. Trošku jsem měla strach, že tě to pohltí a už se nebudeš chtít změnit zpátky. Ale jsi vážně hodně silná.“

„Spíš si připadám, jako kdyby do mě najel náklaďák a pak ještě pro jistotu couvnul. To, v co jsem se změnila… co to bylo? Moje skutečná podoba?“

„To je jen tvoje astrální tělo. Ovšem kdybys svoje pozemský zahodila, tak už takhle zůstaneš nafurt. Takže příští změna bude jen pod mým dohledem, OK?“

„Ok, Deb. Já to vůbec neplánovala. A dá se to vůbec plánovat?“

Před oči se mi položila mlha a pak tma. Několik hodin milosrdný teplý a bezpečný vaty, který se říká spánek. Ani nevím, jak se to Debzraelovi podařilo, že jsem se probrala až v podvečer na gauči v kuchyni obložená spoustou polštářků s květinovým potiskem a pod patchworkovou dekou laděnou do růžový.

To je barva, kterou úplně nejvíc nesnášim, ale teď mi byla ukradená. Na stěně tikaly hodiny, venku ještě bylo světlo. Slyšela jsem venku Deb a Eddieho, jak se něčemu smějou. Zabalená do tý sladce růžový deky jsem šla za nima. Prošla jsem chodbou až na zápraží a pak okolo zadní části domu na zahradu, do který byly otočený kuchyňský okna.

Od příjezdu jsem venku ještě nebyla. Zdi domu byly porostlý psím vínem a listí se pomalu barvilo do červena. Prošla jsem obloukem z odkvejtajících popínavejch růží a zůstala s pusou dokořán, že by mi do ní mohla v tu ránu skočit celá kráva a já bych se ani nezakuckala.

Kytky a byliny prorůstaly mezi sebou a tvořily neuvěřitelně pestrou směsici. Kvetly tu astry, jiřiny, trávy a spousta dalších rostlin a keřů, umístěný zdánlivě chaoticky, ale taky byly neskutečně půvabný. Uprostřed toho byl malej ostrůvek ze dřeva a na něm zahradní stolek se židlema. Eddie zrovna nalejval Deb a sobě něco z porcelánový konvičky do prťavejch šálků se zlatym okrajem a já cítila ve vzduchu podzim, čokoládu a ještě něco v čem byla vůně budoucího boje, kterej můžu klidně prohrát, když nebudu dost silná.

Čokoládu jsem nikdy moc nemusela. Teda kromě tý hořký. Nalitá do šálků a hustá jako tér, provedla útok na mý chuťový buňky. Seděla jsem s Eddiem a Deb u dřevěnýho stolku nad porcelánovejma šálkama, srkala horkou čokošku a rozplývala se nad kytkama, počasím a atmoškou toho místa. Newmanová mě srala tím, jak se mi cpala do života, ale taky mi dala dar – místo plný mystiky a novejch prožitků. Jak může bejt jedno bez druhýho, napadlo mě.

Další ráno, druhej den. Venca Vaňous. Opravář. Měl spravit ten posranej bojler, kterej už fungoval („Jak bych si jinak včera natočila do vany tu krásně horkou vodu s vlnkama levandulový pěny?“). Viděla jsem mezi dveřma chlápka, kterej měj umaštěný montérky neurčitý barvy a (kdybych nebyla Nellien), podezírala bych ho z toho, že mě chce položit na lopatky a svíjet se mezi mýma nohama v rytmu samby a udělat mi to bez ohledu na to, co si o tom zrovna myslím a kdo jsem.

Rozcuchaný hnědý vlasy mu spadaly na lopatky a oči černý jako trnky mě napichovaly na svoje ostří. Voněl vazelínou, konopným provázkem a železem. Ze mě se v tu chvíli stávalo želé. Měkly mi nohy i mozek z toho, jak voněl i jak se s jistotou pohyboval. Ukázala jsem mu koupelnu, kde za palubkovým přístěnkem trůnil bojler ke správce. Vědoma si toho, že má „předplacíno“, pozvala jsem ho po práci aspoň na kafe.

Za dvacet minut se přikolíbal typicky samčím pohybem do kuchyně. Zřejmě to tam dobře znal. Nabídla jsem mu (lehce rozechvělá) kousek pečenýho dezertu (nějakou místní bábovku) a nalila trochu kávy bez toho, že by mohl (ne že by snad chtěl) protestovat. Sednul si naproti mně a pustil se do bábovky jako by deset let nežral. Do kafe nasypal šest lžic cukru a zubil se na mě úplně bez zábran.

„Co ste Bláhovi slíbila za to, že mě bude pravidelně platit?“

Jeho otázka byla úplně mimo mísu. Nikomu jsem nic neslibovala. A Bláha byl zjevně idiotskej slibotechnickej parchant. Jenže mě to teď nezajímalo. Víc mě oslovovala nějaká animální složka jeho vystupování, která se vlamovala do mýho dosud asexuálního života, kterej se datoval od klíče krve Pramatky. Né že bych byla panna (pár žhavejch nocí jsem před dobrodružstvím v Praze už zažila), ale způsob, jakým se na mě díval, topořil chlupy na mým zátylku a vyvolával salvy docela příjemý nejistoty. Netušila jsem, jestli se na něj vrhnout a vyrazit s ním dveře, nebo mu (hned) podlehnout.

„Záleží na tom, kdo se ptá. Opravář nebo chlap bez funkce? Chlapů s funkcema jsem zažila dost, když jsem makala jako polda. A dost z nich mělo funkci jako šidítko.“

Huba mu ztuhla a bylo vidět, že polda nebo funkce jsou pro něj sprostý slovo. Asi měl nějakej škraloup, nebo někoho s funkcí v rodině. Mohlo mě to taky hned napadnout, když jsem zahlídla jeho tetování na zápěstí, který vypadalo jako nešikovně použitej inkoust. Ale vlastně dneska má tetování kdejakej „umělec“, takže by se mohlo zdát, že svět je dneska plnej lapků, který kradou cokoli a vraždí kohokoli. Některý třeba kradou pozornost. Stejně jako tenhle týpek, co se cpe bábovkou, pije druhou kaféligu a snaží se mě svlíkat očima, což mi (kupodivu) není až tak nepříjemný.

Od možnýho (nejen) tělesnýho ujetí s neznámým chlápkem, mě uchránil Edward, kterej se přihnal do kuchyně, sáhnul do kredence, nalil si medovinu a majetnicky se posadil vedle mě a ochranitelsky mi omotal ruku kolem pasu. To bylo znamení, který jsme měli už na střední domluvený, když mě viděl skoro ztracenou. Když jsem vykazovala známky euforickýho pomatení smyslů a chystala se rozbít si zase čumák namočenej do něčeho, co smrdělo případnou (mojí) zamilovaností.

„O co tu go, Nell? Obtěžuje tě? Jestli jo, má co dělat se mnou.“

Eddie se tvářil výhrůžně, což v minulosti zabíralo na první dobrou. Jenomže Vaňous se křenil čím dál tím víc, až i mě začínala lechtat bránice. Za pár vteřin, jsme se řehnili všichni tři ani jeden z nás nemohl přestat. V tu chvíli vešla Debbie a lehce nechápavě (navenek) začala kroutit hlavou, přičemž měla koutky pusy doširoka, jak moc ji to pobavilo. Viděla Nestvůru (mě), Nevinňátko (Eddieho) a Nevědoucího (Vaňouse). Vyloženě „svatá trojice“.

Chvilku jsme všichni předstírali společenskou konverzaci za pomoci vět „Dnes je ale krásný počasí na to, že se blíží podzim.“ „Skutečně, takový teplo tady nepamatujeme víc jak dvacet let.“ „To je velice zajímavá informace, na co nám budou naše nový polárnický bundy, Nell?“

Mleli jsme nesmysly, aby nevznikaly hluchý místa, až najednou bábovka zmizela, kafe bylo vypitý a Debbie vzala Edwarda za ploutev a táhla ho ven s tím, že mu musí bezpodmínečně ukázat letošní úrodu švestek. Dala mi prostor ke zkoumání týpka za mým stolem, kterej měl apetit hodnej anakondy a navíc byl šikovnej a tak trochu nevyzpytatelnej, což kdysi bavilo Nell, ale teď ještě i moje nový já – Nellien.

Asi vycítil, že se mi líbí a úplně bez obav mi řekl: „Kdybys potřebovala cokoli jinýho než opravy na baráku, tak se ozvi. Když nebudeš tak prkenná jako dneska, můžeme spolu i mluvit. Nebyl jsem kdysi jen dělňas jako teď většinu času. Ale to je na povídání někde jinde než tomhle muzeu. Jo a… říkej mi Věnku. Jsem Věnceslav. Ne Véna, jak si kde kdo myslí.“

S tím se odporoučel a při odchodu z kuchyně se málem přerazil o práh. Zamaskoval to pohybama jako že zrovna má chuť tancovat a byla bych přísahala, že udělal i ten pohyb, co Michael Jackson, což bylo v dřevních dobách dost neslušný a obscénní gesto, který dneska bylo spíš směšný a málo cool. Zavolala jsem na něj, aby se stavil za tejden, protože Deb bude potřebovat opravit destilační kolonu na švestkovej destilát a mávala jsem mu jako pubertální střevo a v duchu si říkala, jak můžu vědět něco o slivovici, když jsem jí v Praze kupovala jen jako desinfekční prostředek a to jen proto, že má víc jak čtyřicet procent lihu.

Asi jsem ho prostě jen chtěla znovu vidět, jak se nacpává dezertem a nezřízeně pije litry kafe. Na zahradě už zas bylo slyšet Eddieho a Debbie, ale skrze okno bylo cítit i kouř z malýho ohniště s ocelovou začouzenou mříží, který tady (prej) nahrazovalo gril. Zavolali na mě, ať donesu z lednice naložený stejky a vychlazený pivo. Místo přenášení všeho okolo baráku, jsem jim to podala oknem a stejnou cestou za nima vylezla ven. Není čas ztrácet čas.

Taky jsem si umínila, že místo současnýho okna bude okno francouzský, protože to bude praktický a navíc to znamená, že Věnek bude muset víc mrskat svým lákavým tělem okolo toho mýho a jestli bude možný s nim potom i mluvit, asi si ho Nell (teda Nellien) dá místo večeře i snídaně. Asi jsem se nemohla ohledně mojí současný tělesnosti víc splíst. Neměla jsem páru, co to vůbec způsobí za paseku.

Ale teď byl fajn předhaloweenskej podvečer, maso na mřížce vonělo, prskalo, ve sklenicích jsme měli zlatavý pivo s pěnou hustou jako smetana. Debbie úplně nearchandělsky krájela čerstvou zeleninu na masivním prkýnku, Eddie se mi opíral o ramena a objímal mě stejně, jako když jsem byla po těžký zkoušce z biologie, která mi u maturity vyšla jen tak tak a všechno kolem bylo zdánlivě zpomalený a táhlo se jako hustej javorovej sirup, ve kterým plavou tři úplně zpitomělý mouchy omámený množstvím dobroty. A v tý dobrotě mohla bejt ta největší past.

Nebo ne?

Ráno prej je moudřejší večera, tak jsem se v tom duchu odebrala do koupelny, kde tekla horká voda stejně jako den před tím z „neopravenýho“ bojleru, ale tentokrát jsem nebyla utahaná, přeměněná, ovlivněná, jen trochu poznamenaná sexuálním toužením. Ale to se dalo ve vaně (osamotě) vyřešit k úplný spokojenosti. Ukojenosti, ehm.

Pěna se třpytila všema mikrobublinkama, voněla (tentokrát) pomerančema a čokoládou (dík za rafinovaný vůně) a já vklouzla do vody a s rukou mezi nohama, jsem vyvolávala představy svalovýho vlnění Věnka opraváře a představovala si, že jeho dech voní bábovkou a kafem, což samo o sobě bylo vzrušující.

Pomalu jsem se blížila k vrcholu, když mi závěrečnou jízdu zkomplikovala moje součást zvaná Nellien. V ten moment, jsem potřebovala použít křídla barvy antracitu k oddělení hlavy mýho (zatím) Nemilence Nevinnýho od těla. To vzrušovalo Nellien. Pak se promítla do mýho mozku informace, že je potřeba zabít (to je furt nějakýho zabíjení) Věnka, aby Pramatka získala kousek nevinnosti jako vstup zpátky na Zem?!

„A kruci!“ pomyslela si Nell, která se prala uvnitř mě s Nellien a ta Nell bez výhod, začala volat Debzraela na pomoc. Debbie se objevila jako mávnutím mý antracitový zatraceně ostrý perutě a z hloubi archandělskýho mezihrudí zněly trouby z Jericha, který nahlodávaly někde ve sklepě portál, aby se jednou pro vždy vzdal a neškodil. Aby mě ta mrcha Pramatka už konečně pustila ze svejch pokrevních tenat.

Jenomže to nestačilo. Debbie potřebovala, abych se zjevila v astrální podobě, zůstala v ní už jen sedm minut – přesně tolik minut jsem mohla bejt bez pozemský Nell a pomohla jí setnout astrální hlavu Pramatky, aby se už nikdy nemohla vrátit a škodit. Komukoli.

Někde v pozadí mi Elvis zpíval „Love my tender…“, Nellien nabírala sílu z doteku Azraela a snažila se skrze Nell, uchovat si vzpomínku laskavýho psychopompa Vanth. „Buď laskavá i k tý mrše, Nellien.“ Špitala uvnitř i vně Nell. Moje pozemský já, najednou drželo tu zrůdu ve mně na špagátu a směřovalo mě k laskavýmu ukončení jiný zrůdy. Kopí vibrovalo a čekalo na Nejvyšší kuklu.

Za pár okamžiků se chvěl v křečích celej statek a já mohla jen doufat, že to nepoškodí Eddieho. Jen k tomu myslí moje částečka zvaná Nell zabloudila, dostalo se mi od Azraela ujištění, že Edward hluboce magicky spí na zahradě v lehátku, a i kdyby nás Pramatka zabila (Nellien a Azraela), Eddie bude OK a zdědí statek i se správcem a hospodářem jako bonusem.

Bylo dost dobře možný představit si, že Pramatka a puknutí její kukly, ke který zároveň ona sama byla klíč (stejná krev jako Oprah, stejná jako já), způsobí výbuch jako několik Černobylů a Hirošim dohromady. Mohlo to vyhladit vrásky zemský kůry do doby, kdy Země byla jen pulec a všechno ostatní by plulo někde v myriádách úplně cizích světů včetně toho astrálního.

 Vibrace způsobily trhliny, který vedly hlouběji, než byl sklep. Vedly do samotnýho jádra Země. V tom místě byl jeden jedinej bod, kterej připomínal klíčovou dírku. Jak bylo Nellien i Debzraelovi hned jasný, patřilo do tý minidírky jen to jediný kopí, který mi předal Elvis. Toho jsem jasně slyšela, jak spolu s Debzraelem „zvučí“ „Už je čas, tak dělej, máš na to! Dokážeš to! Jsme s tebou!“

Nemyslela jsem si, že bych někdy měla pocit, že se z akce (policejní) poseru a to ani, když mě ten grázl Luke Smash střelil. Teď mi svěrače v celým mým astrálním těle tancovaly kvapík a chystaly se vyvrhnout něco (určitě!) NECHUTNÝHO…

Pramatka mi kvílela v hlavě, krvi, uvnitř i okolo celýho statku a škrábala do hrudi mýho astrálního já pařátama hodnýma přerostlýho šavlozubýho tygra strašný výhrůžky, co všechno… zavřela jsem oči a poslepu přibližovala kopí tam, kam jsem ho mohla dostat jenom já. Nellien Umbrellová, psychopomp. Světlo si našlo cestu skrze mě a spalovalo všechno odporný a hnusný v Pramatce. Ona průsvitněla a oblíkala jemnější obaly, který už nepraskaly, ale jen zahalovaly krásnýho motýla, kterýho jsem pojmenovala Návrat Gabriela.

Z prostoru mezi námi se zhmotňovaly dávno zašlý atributy – lilie, kopí a štít. Otiskly se do stěny na rozhraní Země a astrálu a se syčením se začal prostor kolem mě a Azraela smršťovat, nabývat reálnejch rozměrů a s tim se měnily naše těla, který se vracely do pozemský Debbie se širokou mateřskou proláklinou v mezihrudí a do Nell, která uvnitř byla stále trochu Nellien. Ale zároveň byla taky tou holkou ze střední, která teď po týhle patálii toužila otevřít si láhev Châteauneuf du Pape se svým úplně nejvíc největším kámošem Edwardem a nejlepší náhradní mamkou Debbie, trošku toužila políbit Věnka a žít si trochu obyčejnej život.

Dokud nebude (zase) potřeba ochránit úplně obyčejnej pozemskej život, na kterej by měly (měřeno mezisvětově) mít nárok i úplně obyčejný nepozemský příšery jako Debzrael, Nellien-Vanth a ostatně (aniž by měl ponětí o svý skutečný moci a ukolu) i Eddie – archanděl Rafael. Ten, kterej bude střežit všechny naše kroky a udržovat nás v bezpečí…

Anděl je Boží posel.

A tím může být svým způsobem každej člověk.

Napsat komentář