Kukly (3) – Zrození Rafaela

Když nejste vůbec normální, ale chcete bejt úplně nejnormálnější, můžou se i tak dít divný věci.

Sotva se portál do astrálu uzavřel, už se mi sbíhaly sliny na to, jak si zařídím další život. Pár plánů bylo. Byly v nich úplně nejvobyčejnější věci, jako randění s opravářem Věnkem, kterej se mi začal víc a víc líbit. Taky tam bylo místo pro mýho nejlepšího kámoše Eddieho a mojí náhradní mámu Debbie. Normální život je návykovej. Když ho jako příšera okusíte, chcete ho víc a větší dávky. Taková neškodná a legální droga, na který se dá úžasně ujíždět. A já to prostě miluju!

První tejden po tý fušce s Pramatkou, se všechno koupalo ve sluníčku pěknýho babího léta. Dozrávaly různý jabka, švestky a ořechy v sadu. Na malý vinici réva, kterou jsem si hned představovala tekutou a voňavou jak s ní sedím u kachlovejch kamen a vpouštím do sebe všechno sluníčko, který v ní je schovaný. 

Došlo i na dost krvavej masakr, kterej se tu s podzimem prej tradičně drží – prase Fífa ho nepřežilo. Ale pak to na dvoře vonělo, až se sliny sbíhaly. Ochutnali jsme od všech místních specialit kousek (řezník se překonával) a byli úplně přecpaný a grogy, z čehož nás vysekal správce Bláha, kterej nám naordinoval pálenku „Ze švestek z loňský várky, mladá pani. Po ní budete pěkně trávit.“ V takovým stavu naprostýho přežrání to asi bylo jediný možný rozpouštědlo, který porazí mastnotu v žaludku. 

Když jsem zrovna nedělala překladatele do českýho jazyka (kterej se ve mně uhnízdil, jako kdybych ho znala od narození a možná asi i jo, jen mi to asi Deb nedopatřením smázla z hlavy), učila jsem Eddieho tu novou řeč a Věnka anglinu, kterou prej kdysi ve škole studoval. Naše soukromý lekce nebyly dost soukromý, protože jsem tam měla oba (momentálně) nejdůležitější chlapy svýho života a taky občas Debbie, která se česky naučit nechtěla, protože jako Debzrael zná všechny jazyky světa a na podobný „povyražení“ prej stejně nemá dost času. 

Opravdový svátky byly za rohem a my si místo krocana a nádivky měli dávat řízky a bramborovej salát a dárky pod stromeček místo do punčochy na krbu (chtěla jsem to jinak, ale nebyla místní „politická vůle“). Taky nás všechny postihnul nepochopitelnej stres z toho, že nemáme dost dárků pro všechny svoje blízký. V tu chvíli mi připadal hodně blízkej i správce Bláha a já byla sakra Mimoň co do vnímání nutnýho zla. 

Ačkoli takový zlo jako Newmanová se dalo sotva přebít těma všednostma v běžným životě. Všednost však nebyla na pořadu dne. Zlo taky ne. Jistý byly dárky, který měla doručit spediční firma z Amazonu. Na YouTube jsme se tejden před Štědrým dnem náhodou dostali k filmu Legenda o Vánocích, u kterýho jsem bulela až jsem měla rukávy svýho oblíbenýho svetru se sobama úplně mokrý. 

Chtěla jsem ještě zděděnej barák trochu vyšperkovat, aby zářil do tmy a připomínal trochu naše zvyky ze zámoří. Tak jsem pro změnu s Eddiem jezdila svým novým SUV kamkoli, kde byly lidový (občas i lihový) trhy. Tím pádem se na baráku třpytily světla za několik tisíc místní měny a my si přeci jen trošku připadali jako u Eddieho bazénu kdysi ve státech. Jen ty sinice a blbej Kevin chyběli. Né mě. Eddiemu. 

Když dorazily balíky s logem Amazon, měla jsem potřebu s nima zalízt do sklepa, kterej už byl vyčištěnej mojí poslední nepozemskou návštěvou a pak pozemskym uklízením – klasika: hadr, horká voda a ruce. Na starým ponku, kde už léta nikdo nepracoval ani na upilování nerovnosti dveřní závory, jsem rozložila balicí papíry se sobama. Taky nůžky, pentle a – „Jistě!“ třpytky. Nenávidím třpytky, balení dárků a všechen ten shon. Ale miluju ty šťastný ksichty u vánočního stromku obtěžkaným všema těma ozdobama a světlíčkama. 

Taky většinou mám ten druh šťastnýho ksichtu, když dostanu od Santy nějakej ten tvrdej dárek, kterej když má hodně písmen, vydrží mi aspoň do Novýho roku. Věnek byl ze všech našich svátečních příprav skoro na prášky a jediný, co ho dokázalo maličko uklidnit, byly naše úplně soukromý chvíle, kdy jsme se vášnivě milovali. 

Snažil se tři dny před Vánoci bejt nenápadnej, a když jsme spolu zesíleně dejchali v nový ložnici, která už nepamatovala původní stav armádního lazaretu, překvapil mě mezi prvním a třetím (!) orgasmem nabídkou sňatku. Nějak jsem nevěděla, co dělám, tak jsem v poslední vlně erotična před usnutím vydechla svoje ANO. 

V polospánku se mi motaly prsteny a scény ze snídaně u Tiffaniho a já ráno šátrala rukou opatřenou prstenem se zirkonem po polštáři vedle sebe. Místo Věnka jsem nahmátla kocoura Ponkyšáka s rolničkou na krku a erohrátky, který jsme s Věnkem provozovali ve stavu obluznění se proměnily nečekaně v chlupatou komplikaci, protože kocour chtěl od rozespalý příšery drbat v kožichu a hned vzápětí požadoval doplnění misky o hodnotnou kapsičku, případně ňamky nekapsičkový. 

V ne příliš bdělým stavu jsem se doštrachala do kuchyně, uloupla kus vánočky, zmáčkla čudlík na kávovaru a se zíváním vlezla do nejdokonalejší místnosti v domě – do koupelny. Odraz v zrcadle se tvářil naprosto dokonale nedbale a vysílal do mýho mozku obraz jedný ne moc skvělý, ale skvěle na pohled vypadající holky z Ameriky, která se kupodivu (nějak moc) začínala cejtit v tomhle místě jako doma. Jediný stejný skutečnosti z minulosti byly v podobě Eddieho a Deb. Věnek byl v mým životě novej, sexuálně absolutně přitažlivej, ale dosud ne úplně prozkoumanej. 

Měli jsme už chystání tak plný zuby, že jsme s Eddiem, Deb a Věnkem vyrazili předvánočně se pobavit do Prahy – vypucovat si hlavu, okysličit krev procházkou. Něco nakoupit, zajít do kina a podobný věci, který dělaj lidi třeba i v New Yorku, Paříži nebo třeba Riu. Normálka.

Auto jsme nechali na parkovišti u konečný metra Háje (metro tady řikaj podzemce). Není to na metropoli zrovna moc luxusní provedení, ale na rozdíl od jakýkoli US podzemky to není posprejovaný (i když místama vlastně jo). Dojeli jsme podle plánu na stanici Muzeum a nadechli se směsice vůní a smradů. To ty stánky s klobásama a přepáleným olejem. Taky naparfémovaný turistky z Ruska a (zřejmě) indický vonný tyčinky. 

Václavský náměstí má pod dozorem nějakej svatej Václav na koni a prej je to tradiční místo, protože místní si obvykle dávají sraz „pod koněm“. Taky už vim od Věnka, že je tomu říká mezi lidma Václavák (lidi si tady dost věcí zjednodušujou). 

Koukali jsme s Eddiem, Debbie a Věnkem na ten mumraj. „Tak kam teď? Možná, že by stálo za to mrknout se do Františkánský zahrady. Je to odsud kousek.“ Řekl Věnek a už nás kormidloval skrze davy lidí k tomu správnýmu místu. Opravdu to bylo kousek. Přešli jsme asi v půlce Václaváku tramvajovej pás a vydali se pasáží, ve který mě úplně ohromila cukrárna s těma nejúžasnějšíma dortama, který jsem kdy viděla.

Ovocnej světozor mátl jménem, ale řekli jsme si, že dobrý kafe a něco sladkýho nám nemůže uškodit. Eddie okamžitě roztál a lámanou češtinou si šel objednat strašně černej dort se šlehačkou (připomínal mi něčím rakev s krajkama) a latté s čokoládou na vrchu. Věnek s Debbie byli zajedno – zmrzlinovej pohár na přání a silný espresso. Já váhala mezi pohárem a zákuskem s ovocným želé navrchu. Pak jsem si dala obojí a k tomu ještě velký latté sypaný skořicí.

Chuťový zážitky byly bombastický a já jsem byla ráda, že od tý doby, co jsem příšera (na který to na pohled není poznat) nemám problém s váhou. Na Eddieho břiše se začínala pomalu ale jistě objevovat lehká pneumatika, kterou zatím ještě mohl zamaskovat větší mikinou. Náš pobyt v Česku (nevím, jestli si na tenhle název kdy zvyknu) mu svědčil – podle jeho kusých poznámek „až moc“. Asi mu naordinuju krapet cvičení v posilovně, kterou jsem plánovala budovat ve stodole někdy z jara.

Deb byla kyprá odjakživa, ale ať jedla cokoli, nepřibírala. Věnek naopak nějaký to kilo postrádal, protože jsme se dost často milovali celou noc a usínali k ránu. Zavadila jsem na ruce o prsten, na kterej jsem v tom všem vánočním šílení úplně zapomněla a uvědomila si, že jsem (do hajzlu!?) vlastně zasnoubená! Debbie šťouchala do Věnka, ten se zubil a Eddie vytřeštil oči, vyskočil od stolu a vřeštěl „Nell, ty jsi kurva zasnoubená! A mě se nic neřekne! Věnku, ty parchante zatracená! Pojď, ať Tě obejmu!“

Eddieho vzrušení a česko-anglický výkřiky rezonovaly cukrárnou a já skoro čekala, že lidi povstanou a začnou tleskat jako v americkejch romantickejch filmech. Místo toho, se jen některý maličko usmívali a jiný spíš zamračeně koukali, kdy ten americkej tyjátr skončí.

Jenom jedna babička se přišourala ke mě od svýho stolku, stiskla mi ruku se slzou v oku a řekla „Gratuluji, máte hezkého ženicha, děvčátko.“ To vyloudilo slzu i v mejch očích a já babičku políbila na čelo. Najednou se v ten okamžik objevil za výlohou cukrárny fotograf a vyfotil nás velkým teleobjektivem.

Věnek za ním vyběhl a chtěl se do něj pustit. Svaly napjatý jak náš kocour Ponkyšák než vystartuje na myš. To by nemuselo dobře dopadnout. Kromě jinýho byl občas Věnek horká hlava, když se jednalo o jeho blízký. Vyšla jsem za nima a položila ruku na Věnkovo rameno. I když jsem částečně nelidská, na Věnka mám uklidňující vliv. Podívala jsem se do očí tomu člověku s fotoaparátem a viděla jen údiv.

„Já vás nechtěl šmírovat. Ale jsem fotograf na volné noze a rád fotím emocemi nabité fotky. A ta scéna, kdy k vám přišla ta babička, byla neodolatelná.“

„V Americe už bych vás nejspíš žalovala. Ale tady se teprve rozkoukávám. Zatím se mi tu líbí. Jen s lidma je to horší. Moc jejich povaze nerozumim. Tu fotku mi pošlete.“

Dala jsem mu do ruky svoji vizitku, jemně odtáhla Věnka zpátky do cukrárny a pustila toho chlápka z hlavy. Měli jsme důležitější věci na práci – odpočívat a courat se po Praze. A Františkánská zahrada čekala opravdu za rohem a taky pěkný (spíš pěkně děsný) překvapení.

A začalo to tak nevinně. Zahrada byla maličko pokrytá námrazou a zimní sluníčko dodávalo místu tajemnej nádech. Okamžitě jsem cítila de javu. Tady už jsem někdy byla. Vybavily se mi růže v plným květu a bílý lavičky. A lidi divně oblečený. Hábity. Hnědý. S provázkem místo opasku. Okopávali zeleninu a střihali bylinky. Ucítila jsem v mrazivým vzduchu vůni oregána. A v tom jsem v domečku uprostřed tý zahrádky zahlídla stín.

Zařvala jsem „Debzraeli, pozor! Chraň Eddieho a Věnka! Já musím dovnitř!“

Uslyšela jsem svistot ostrejch perutí Debb a věděla, že tři lidi, který miluju a chci je ve svým životě jsou zatím mimo nebezpečí. Plížila jsem se k tomu domku a spíš cítila, než viděla jsem to, co tady musela Pramatka (kdo jinej by byl tak hnusnej?) nechat jako pojistku, pro případ, že se jí vymknu z pařátů. To oregano mě varovalo. Kdysi voněl oreganem jeden hubenej mnich, kterej… Na vzpomínky nebylo kdy. Musela jsem se začít hejbat rychlejc. Jinak to odnesou lidi, který nemůžou za nic z toho, čím jsem se stala. Sakra! Už jsem si připadala jako úplně normální Nell a teď budu muset, ze sebe zase vytáhnout tu příšeru Nellien s drápama a křídlama a se vší tou ztracenou silou a touhou zabít.

Vystartovala jsem a proletěla dovnitř oknem. Dopadla jsem mezi střepy (bez škrábnutí) jako kočka na všechny čtyři. Vrhlo se na mě něco težkýho a smradlavýho a taky hnusně kluzkýho. Instinktivně jsem uhnula před něčím, co připomínalo chapadlo se zahnutýma ostnama a snažila se špičkou křídla v barvě antracitu zapíchnout tu věc (smrdělo to jako zahnívající rybina). Místo toho, aby to zůstalo zapíchnutý a přestalo se to drát na svět, začalo mi to dávat na frak. Slizký tlustý chapadlo mi švihlo kolem krku a utáhlo se jako oprátka. I se všema svýma silama a schopnostma jsem měla dojem, že jsem v loji.

Jenomže já se přece měla vdávat (to jako vážně?!) a užít si Vánoce, který měly bejt ty nejhezčí za celej můj život. Ve zlomcích sekund, jsem ze všech sil řezala do toho tvora, do tý zaskákaně smrdutý ohavnosti a docílila akorát toho, že mu narůstaly další a další chapadla, který se plazily ven a snažily se rozpínat a vysávat život. Dusila jsem se. Pomalu mi docházelo, že tohle asi nezvládnu. „Oreganový olej, Nell.“ Zaslechla jsem neznatelnej šepot z Kdysi. Oreganovej olej jsem běžně nosila v kabelce na potírání boláků, ale to bych se musela k tý kabelce dostat…

Zařvala jsem, až se mi skoro rozpadly plíce. Vytrhla jsem se tomu hnusobnýmu zmetkovi ze změti chapadel vytáhla kabelku a zmáčkla lahvičku v ruce, až praskla. Stačilo pár kapek a… začalo to kvílet, scvrkávat se a mizet. Díky svatýmu Františkovi! Upadla jsem mezi zmrzlý bylinky a začala vnímat, jak lidi kolem ječí a v panice jeden přes druhýho se valí z Václaváku pryč.

Byla jsem ulepená a smrdutá jako hommeless. Úplně jsem tak i vypadala a najednou se ke mně blížily místní policajtský paka, který si podle všeho myslely, že jsem jenom hommelessácká smažka, která si udělala nezákonnou pařbu v nehlídanym domečku. Neměla jsem sílu jim vzdorovat, protože všechnu už jsem vyčerpala na tu věc. Budu se na to (tu věc) muset přeptat Deb.

Náramky mi ti „kolegové“ nasadili s krajním odporem a šťouchali mě tomfou, aby se mě nemuseli dotýkat. Řekla jsem jim, že nemám páru, co se děje a ani co se stalo a že mě mají pustit, protože mě úplně děsně děsí pistole. Jen jsem neměla žádnou energii k tomu, abych mohla zdrhat a řvát. Naložili mě dozadu do policajtskýho auta a nikdo (divný, co?) si ke mně nepřisedl. Místo na služebnu mě odvezli do ňákýho špitálu, kterej jsem předběžně odhadovala na cvokárnu.

Moc jsem se nepletla. Osprchovali mě od slizu (pro jistou z dálky) hadicí ledovou vodou. Pak mi nařídili svlíknout smrdutý (ještě furt) hadry a poslali mě s dozorem do normální sprchy. Navlíkli mi nějakou divnou košili se zavazováním vzadu, kterou pojmenovali jako „andělíčka“ a dozor mě pak připoutal k posteli.

Noc byla klidná, protože mi (pro jistou) šoupli do žíly nějakej sajrajt, po kterým jsem spala jako mimino. Ráno bylo horší. V pět ráno se rozsvítilo v pokoji jako na samotce ve vězení. Vrazili mi teploměr a nechali mě ležet připoutanou a odkrytou. Vrcholem toho sadistickýho vězení bylo to, že do pokoje úderem devátý hodiny nakráčeli tři chlápci a jedna ženská v bílým, něco si mezi sebou mumlali a pak se mimochodem zeptali, zda „Byla stolice?“

„Vy snad děláte pod sebe do postele?!“ Zeptala jsem se hezky česky a bez přízvuku. Vytřeštili zraky a zaregistrovala jsem výměnu názorů, jako kdybych tady vůbec nebyla!!! „Mluví česky, i když je američanka?!“ „Hej, vy tam! Já jsem tady! Koukejte mě do hajzlu odvázat! Potřebuju zjistit, kde je můj snoubenec, kamarád a taky nevlastní mamka. Jestli se jim něco stalo, tak si mě nepřejte!“ Výhrůžky evidentně nebyly dobrej nápad a já se (zase) ocitla v limbu. Ovšem tentokrát přišly sny (?).

Nejak se mi při odpoutávání od vědomí mlelo v hlavě, že tu zase ta mrcha musela nechat svoji Pramatčí (zatrolenou) stopu. Když se mi díky františkánskýmu mnichovi (z Kdysi) podařilo najít „lék“ proti Parazitickýmu svíječi (jak kruci vím, jak toho šmejda nazvat?!), musel mi něco províst. Asi jak mě ty ostny z chapadla dráply na zápěstí, něco mi přenesl do krve. Nějakou debilní nepozemskou infekci.

Sen? Vize?

Najednou jsem byla na nějaký pláni, kde rostl jeden jedinej strom. Bílej. Žádný listy, žádný květy, žádný plody. Žalostně mrtvej.

Jazyk se mi lepil na patro a měla jsem dojem, že ještě jeden nádech a začnu hořet. Vysušená na troud. Jako ten strom. Kdyby kolem nemrzlo, myslela bych si, že jsem na poušti. Nadpozemský schopnosti a síla byly někde v průdeli a já stála na mrazu před mrtvým stromem, oblíknutá jenom do tý blbý andělokošile s holou řití. Nohy se mi lepily k námraze na trávě, která byla bílá jako moje vlasy. Nehty na nohách jsem měla úplně černý od mrazu.

Měla jsem dojem, že se potácím jako při hnusný ranní kocovině. Strom jako kdyby se nepřibližoval, i když jsem už skoro běžela. Ze stromu vystoupil chlap. Ten se zase ke mně přibližoval až moc rychle.

„Vítám tě, Nellien. Už jsi tu dlouho nebyla, ale moje nenávist přežila celou tu nekonečnou dobu!“ Cítila jsem, jak se Pistorius (Kdo je vlastně k sakru Pistorius?) napřahuje, aby získal posmrtně (Když mě zabije.) moji magii. Jenomže já už byla dál. Ani se mu nezdálo, jak moc.

V mysli jsem vytvořila ohnivou kouli a nechala ji dopadnout na mýho bratra (Vždyť jsem přece sirotek!?). Pí se začal v tom žáru kroutit. Když se zčernalej rozpadal, jeho magie vstoupila do mě.  Od tý chvíle jsem začala vidět na světě veškerou temnotu. Nejvíc jí bylo v mým nitru.

Najednou se snesl z nebe Rafael a já otevřela oči.

Realita

Eddie seděl vedle mý postele na židli a z posledních sil mi odvazoval ruce. Byl bledej jako stěna. Jestli mu někdo ublížil, bude mít co dělat s Nellien! Se mnou. Debzrael s Věnkem stáli vedle s nějakým chlapem. Když si mě po propouštěcích procedurách (Nadělali s tim, jako kdyby mě propouštěli z lochu na kauci.) odváděli poněkud dezorientovanou a vláčnou, ale už voňavou a oblečenou, představili mi ho jako advokáta, kterýho zná Deb už nějakou dobu. Vypadalo to, že spolu měli (Nebo mají?) nějakej románek.

Každopádně mi to mohlo bejt jedno, protože už jsem nebyla přivázaná a jela jsem domů. Doma mi Věnek napustil vanu, přidal voňavý oleje a taky trošku (kapku) oreganovýho. Svlíknul mě, protože jsem ještě pořád byla slabá jako moucha z těch jedovejch koktejlů na psychině.

A taky z boje s Parazitickym svíječem, kterej jak mi sdělila šeptem Debbie cestou domů „Je jako olej v soukolí nehmotnýho světa. Zadřít, ho může jenom oregano. Je to pro svíječe jako jed – rozpouští ho. A budu už muset začít učit i Eddieho, protože Edward je Rafael. Rafael Uzdravující. Má už zakladní schopnost uzdravovat, jen musí ještě trénovat, aby ho to nevyčerpávalo. Než tě odvázal z tý hnusný postele, zacelil ti ránu na ruce. Máš tam místo ní pěkný tetování. Runu uzdravení. O tom samozřejmě neví nikdo z lidí. Takže pšššt, Nell.“

Nořila jsem se do vody, Věnek mě laskavejma dotekama umejval a svět se začínal pomalu nořit ze tmy do spánku beze snů. Ráno jsem si skoro nic nepamatovala, ale byl štědrej den, domem vonělo vánoční cukroví, smažení vepřovejch řízků, horká medovina na plotně, čerstvý kafe. S Věnkem a Eddiem (Rafaelem), jsme zdobili stromek v kuchyni a všude možně kde se dalo, jsme strkali do vázy smrkový větvičky, který v teple voněly, až to skoro bralo dech.

V kuchyni se čile pohybovala Debzrael, a správce Bláha se jí roztomile motal pod nohama, když se snažil „bezbolestně“ zabít kapra. Na to se Debbie nemohla dívat, tak nalila horkou medovinu Bláhovi, kterej jí požádal o to, zda by mu mohla říkat Josef a tykat mu. Deb si nalila taky krapet medoviny, tykání mu nabídla taky a poslala ho ven, aby mohla nebohou rybu skutečně bezbolestně ubezdušit. Ptala se, kdo bude jíst kapra a kdo jinej řízek.

Hlásila jsem se dobrovolně o vepřovej řízek z krkovičky řekla „Teda, sorry Debbie já kapra fakt nebudu. Je cejtit děsně rybinou a něco hnusnýho mi to připomíná… takže kapra fakt ne. Možná už ani lososa. Brrr!“ Debzrael se na mě vědoucně podívala, pokývala a pak mě objala a dala pusu. Byly jsme obě na měkko a já měla pocit, že (asi) kvůli tomuhle všemu obyčejnýmu lidskýmu konání jsou Vánoce vlastně docela fajn.

Večeře se hezky protahovala, Eddie Rafael Uzdravující si musel povolit pásek, Josef lehce laškoval s Debzraelem (a jí to nevadilo) a Věnek? Věnek mě celej večer opečovával, jako kdybych nebyla monstrum, ale jeho křehká, něžná budoucí choť. Měla bych (Eddiemu) najít nějakýho fajn kluka. Věnek prej má kámoše. Vzdělanýho, jemnýho a pohlednýho. Je sám, protože mu přítel zdrhnul s nějakým pošahaným potetovaným loosrem.

Budu muset nenápadně vyzpovídat Věnka. Seznámení musí proběhnout jako náhodou. Čili tak, aby se nám Edward nevyplašil, i když je teď ten archanděl a měl by něco vydržet.

Po večeři jsme si předávali dárky. Deb dostala knihu Velká česká kuchyně, Josef správce Bláha obdržel encyklopedii Dějiny umění v obrazech (nedavno jsem se dozvěděla, že je to vlastně kunsthistorik na penzi a správcuje rád a dobře), Věnek dostal nový řezbářský náčiní, protože práci se dřevem miluje a (dřevěný figurky pro betlém vyřezával sám) zaslouží si to. Eddie měl pod stromečkem „měkkej“ dárek, ve kterým byly o číslo větší džíny (kdyby posilka nezabrala) z jeho oblíbený líhně od Armaniho.

A já? Dostala jsem hodně tvrdej a těžkej dárek plnej písmen od jednoho severskýho autora. Trilogii. Napětí, akce, hlášky k zasmání. Můj oblíbenej detektivní žánr.  Pak ještě každej dostal spoustu drobnejch kosmetickejch a jinech serepetiček a jinech vánočních „nezbytností“.

Všechno bylo zas normální a já nebyla ani trochu příšera. Skoro tak krotká jako kotě. Teda kdyby to nebylo ve skutečnosti úplně jinak.

Edward je archanděl, Debbie taky.

Zbytek rodiny, do který teď patří ještě správce Josef a taky Věnek, je úplně normální. Snad se od nás tří nenakazí a normální taky zůstanou.

Napsat komentář