Kukly (4) – Divný sny

Na Štěpána se mi znenadání přitížilo a já lehla s horečkama a probírala se jednou za pět hodin. Mezi tím se mi zdály sny (?).

Sen (?) první

Zase ta Praha?! Dvaadvacítka tramvaj jela z nějakýho nepochopitelnýho důvodu kolem dlouhý vodní plochy. Kolem toho dlouhýho rybníku policajti, zapáskovanej prostor. To už zas?!

Voda byla plná mrtvol, který měly modravej nádech pleti prosvítající skrze igelit. Byl zvenku obalenej žabincem. Policajti se brodili mezi těma tělama a tahali je z vody. Ti mrtví byli ženy, muži i děti. Slunce bylo nízko a šikmý paprsky vytvářely duhový obrazce na vodě i na mokrejch igelitech. Některý mrtvoly sebou ještě mlely jako v posledním tažení. Živý mrtvý nebo jako co to kurde znamená?! Všechny do jedný, měly mrtvoly na sobě bílý hábity potřísněný nějakejma žlutejma skvrnama. Hnus.

Otevřený okna tramvaje nebyly bezpečný. Řidič tý dvaadvacítky jel krokem, aby mohly projíždět pohřební vozy. Některý igelitem obalený mrtvoly, se začaly víc hejbat. Zařvala jsem “Dělejte! Okamžitě zavřete okna! Nebo z nás bude to, co z těch venku!” Vyskočila jsem a začala probíhat mezi lidma a okna zavírat. Než jsem stihla zavřít poslední, vytáhli ti mrtví skrze okno nějakou stařenku. Tý jsem nemohla nijak pomoct. Byla nakažená. Nastala všeobecná panika. Křičela jsem, ať se uklidní a vlítla k řidiči do kabiny. Byl vyděšenej tak, že hned napoprvý poslechnul, když jsem řvala “Přidej a okamžitě odsud!”

Pak jsem rozpřáhla směrem k rybníku ruce a vypustila z nich tolik energie, že jsem málem umřela. Mrtvý/nemrtvý to zastavilo. Vztyčila se neviditelná bariéra. Lidi se na mě začínali lepit. Abych zůstala jen s nima, ne musíš s náma, ne, ona bude chránit nás, potřebujeme ji víc!

Z posledních sil jsem se vyrvala ze sevření paží těch živejch, který byli polomrtvý strachem. Byli by mě usmýkali. Dostala jsem se do centra Prahy, kde byli některý lidi vysoký jako stromy a některý menší než dítě. Ty průměrně vysoký, se mě snažili chytit. “To je ona! Zabránila mrtvolám v postupu! Teď nás musí všechny chránit!”

Po dlouhejch letech se mi zas podařilo vzlítnout. Nejdřív to šlo moc těžce. Lepily se na mě všechny ty upocený ruce lidí, který mě chtěli jen pro sebe. Použít mě jako zbraň. Ačkoli reálný nebezpečí už bylo uzamčený za magickou bariérou dost daleko od nich. Odletěla jsem daleko za Prahu. Byly tam lesy. Bez lidí. Usnula jsem vyčerpáním. 

*

Realita

Celá zpocená jsem se posadila ve vlastní posteli a vypadalo to, že si všichni o mě dělají starosti. To svinstvo z Františkánský zahrady pomalu napadalo můj organismus a to asi znamenalo dost zlý věci. Debzrael mě pozorovala s čím dál většíma obavama.  Ještě nestihla u Edwarda Rafaela dokončit výcvik. Pracovali na tom každej možnej okamžik. Na mojí ruce, se kolem runy začala šířit šedá skvrna protkaná zlatejma (jako že mi to mění krev?!) žilkama a ruka byla těžká, že jsem jí sotva dokázala zvednout.

Napila jsem se něčeho hnusnýho, protože Deb tvrdila, že to zpomalí nákazu. Zase se mi zavřely oči a já se propadala…

*

Cítila jsem, jak mě Věnek objímá. Chtěla jsem ho políbit, ale neměla jsem na to sílu. Měla jsem úplně mokrý slepený vlasy, hořela a drkotala zubama o sebe. A… cejtila jsem se líp. O dost líp. Mnula jsem si oči a viděla Eddieho, jak lehce bledne, ale mojí ruku držel dál. Skoro se kácel. Mě mizela horečka z těla, šedej flek se ztrácel a zůstala jen runa, kterou Eddie Rafael ještě jednou zesílil. „Uzdravils ji, Rafaeli.“ Řekla Debzrael, vzala Edwarda do náruče a odnesla ho do jeho ložnice.

Musim jen tak na okraj maličko připodotknout, že ani naši nejbližší pozemský kámoši a skoropříbuzný netuší díky Debzraelovým schopnostem nic o našich (jak to říct jemně a nikoho nenasrat) „odlišnostech“.  Myslí si jen, že jsme prostě cáklý Amíci, který mají svoje mouchy. Teda někdy spíš masařky, ale vyjde to skoro na stejno. Takže když se něco sakra divnýho děje, tak tam buď nejsou, nebo si to prostě nepamatujou. Mazání vzpomínek má totiž Debbie v malíku. Mohla bych vyprávět. Kdybych si to ovšem pamatovala.  Ale pšššššt!

Den po mým uzdravení se svět pomalu vracel k všedním věcem. Eddie se vyspal z léčení skoro tak dobře jako z opice a síly mu přibejvaly. Taky prošel pěknou proměnou. Z vyvalenýho pupíku a tenkejch rukou a nohou měl krásně vymakaný tělo – samej sval šlacha. Posilka už asi nebude potřeba. Už i Eddie chytil ten nadpřirozenej způsob života a vezl se v tom s námi. Amen!

Chtěli jsme taky po Vánocích nově zařídit ložnici pro Debbie. To aby nespala v tom hostinskym pokoji na starý pohovce, která musela pamatovat nejmíň císařovnu Marii Terezii jako nemluvně. Původní zařízení jsme věnovali do blízkýho skanzenu. Tam se nám div neklaněli, že za ty starý krámy nechceme peníze.

V novým vohozu viděla Debbie pokoj, až když byl hotovej. Jela ke komusi na návštěvu do Telče. Nevyzvídali jsme a na tajňačku využili tu Debabsenci k rekonstrukci. Vymalovali jsme s Věnkem a Eddiem stěny oranžově v kombinaci se zeleným ozdobným lemem, strop zůstal bílej.  Nábytek jsem nechala dovízt z Ikea (severskej minimalismus má Deb moc ráda) – taky převládala oranžová a zelená. Svítidla byly nadčasový – bílý zvlněný lamely, který dělaly dojem pruhovanýho pokoje při správným nasvícení. Takovej oranžově zelenej tygr.

Samozřejmě jsme ještě dokoupili pěkný obrazy, doplňky (nejvíc se mi líbila zelená deka s bílým beránkem). A pak taky nějaký vůně do bytu, který tady nazývaj „difuzér“. Pro mě je to vůně do bytu a basta. Debzrael to nečekala. Zůstala na prahu nevěřícně zírat a pak začala skákat radostí, líbat nás, objímat a museli jsme si na její nový obří posteli se zelenou dekou udělat selfie. Novej stolek obsahoval v dolní části překvapení – skleničky a medovinu, kterou si Deb v posledních měsících velmi oblíbila.

Po přípitku jsme se přesunuli do kuchyně. Já pekla kuře, dělala zelí a k němu takový kulatý věci z brambor. Říkají jim knedlíky. Mě to připomíná uvařený těsto na koláč, ale s vejpečkama (šťávou) z kuřete a červeným zelím je to zajímavý. Recept jsem našla v Debiině kuchařce na straně pět. Dál jsem se nedostala, protože nebylo moc času. Taky jsem se od správce Josefa dozvěděla jak dělat ten Boží svařák (proč svařák nevím, protože se nevaří, jen zahřejvá). Prej se mi to všechno moc povedlo a já se radovala, jako kdybych našla pod polštářem zlatej poklad.

Na to, že doma (vlastně už ne doma) jsme se živili hlavně v bistrech a největší vodvaz byla pizza pečená v mikrovlnce, jsem vykazovala značný pokroky v kuchařským umění, což ocenil obzvláště Věnek, kterej českou kuchyni miluje a nesnáší sendviče a pizzu. Jedli jsme u jednoho stolu jako velká šťastná rodina, která kromě běžnejch věcí je všechno možný jen ne běžná.

Žít úplně obyčejnej pozemskej život je vážně fuška, když už nedopatřením vyšších sil, máte takovejch „rozptýlení“, že můžete bejt rádi, že vás skutečně nerozptýlí nebo nenasypou do Vltavy. A to by obzvlášť takhle v zimě bylo dost nechutný. Blížil se Valentýn a v obchodech už dárky k Valentýnu prodávali od Vánoc.

Asi ve mně ještě strašily zbytky krve tý potvory smrdutý z Františkánský zahrady a chovaly se jako borelióza. Jsou schovaný a číhají. Takže jsem poprvý od „vánočních“ běsů po nějakým čase, měla sen. Nejdřív jsme se s Věnkem milovali v koupelně (to jsem ještě nespala – chicht). Namasíroval mě pěkně olejem s vůní avokáda, málem jsme skáceli vanu (nakonec to ustála, moje hrdinka na nožkách). Vyváděli jsme jako děcka, když jsme se v županech honili po schodech až do mojí ložnice – Debzrael z nás měla záchvat smíchu.

Po důkladným a dlouhým milování a dvou orgasmech, jsem usnula…

*

Sen (?) druhej

Kamarádka se ke mě ve vinárně posadila s povzdechem “Já sem úplně v pasti, ti říkám. Fakt nevim, co Mártymu dát k Valentýnovi. Trapný je, že on je každej rok tak dokonalej! Loni mi dal jednu jedinou rudou růži a v jejím květu, byl srolovanej poukaz na dovču na Bahamy. Víš co to je za prekérku, tohle překonat? Pane vrchní, dvojku červenýho a Colu s ledem. Dík.”

Kámoška Linda (od kdy vlastně mám v Česku kámošku?!), zářivá blondýnka, kterou příroda obdařila všema ženskýma půvabama, si ladně přehodila nohu přes nohu. Minisukně odhalila dokonalý tvary nohou skoro až k rozkroku. Koutkem oka stihla rekognoskovat, co na to chlapi okolo.  S úsměvem pak líčila dokonalýho přítele Mártyho (byl to Martin, ale ona se tak cítila asi víc cool, když mu říkala Márty). Mezi řečí stihla ladně pohazovat hřívou a odstraňovat delikátníma prstíkama prameny vlasů z bujnýho dekoltu. 

“Tak mu dej poukaz do fitka,  Lindo. Stejně je tam třikrát v tejdnu pečenej vařenej,  ne? A ty máš ráda namakaný týpky s gelem na vlasech a vysolárkovanou kůží.” “Já nevim, Nell. Aby si Márty nemyslel, že se mi už nelíbí. Já ho fakt žeru. Ne kvůli prachům. I když ty mi nevaděj.” uchichtla se. “Je fakt boží v posteli a tak miloučkej. K sežrání. Ale ten Valentýn mě letos asi zabije. Fakt nemám nápad.”

Z kouta vinárny,  kde lampička nad stolem jen blikala, se ozývalo podroušený mumlání. Ten host musel naklápět víno už delší dobu.  

“Tak se na ten posranej Valentýn vykašli. Vždyť je to jen k vzteku. Samý dárečky jako důkaz láásky. Je to vo ničem.” Snažila jsem se Lindu už asi po desátý přesvědčit, že umělý svátky za to nestojí.

Host v koutě se zřejmě vypravil na záchod. Motal se jak nudle v bandě a cestou zakopl o můj batoh v uličce. Zachytil se ztěžka stolu. Díval se na mě skrze alkoholem plovoucí oči. Jeho uniforma pamatovala lepší časy. Vůbec byl nějak mimo tento čas. Dva blesky na jeho hrudi, jistě neznamenaly, že je elektrikář. 

Linda už nevydržela a říká “Pane,  my tady máme vážnej hovor o Valentýnu.”

Zafuněl, až mě ovanuly výpary nepocházející jen z vína. “Fálentýn, só to jé? Jáka sfátek poržat? Próč fy šéncka, žéšila furt náky tárek?! Meine šéncka néržéši tárký. Meine šéncka, mrtfa. Fíte, só to je? Neumlčiš. Túcha neumlčiš. Furt pšipomínka, še já neumžéty. Tak píju. Truňk tópra. Chvílku neslýšim túcha meine šéncka. Sa šífot, ona táky stárosť o mich. Furt stárosť, furt táreky. Naroseníny, neimeníny, pržíležitostě. A teť otráfna tuch. Strášna otráfa, ukecány túch.”

Koukaly jsme s Lindou jak opařený. Esesák pronásledovanej duchem svojí ženy. Vždyť už sám musí bejt nejmíň sto let starej! Něco bylo špatně. Valentýn na krku a stoletej esesák v zapadlý český vinárně?! Když odcházel od našeho stolu, zamumlal “Ktýbyste nebýly táky mrtfoly, sabíl bych fás sá ty ržéči o Falentýna…”

Vinárna se najednou zdála šerá jako márnice. Světla pohasínaly. Tiskly jsme se s Lindou k sobě tak pevně, až mi upadla ruka v zápěstí. Válela se na zemi. Lindě její nádherná noha odpadla pod stůl. Obě jsme strašně zařvaly…

Realita

Věnek mi třásl ramenem a snažil se mě probrat oreganovým olejem, kterým mi mával pod nosem. Naučil ho to Edward, kterej poslední dny nějak podezřele často zajížděl do Telče. Prej chodí na lekce boxu, nebo co si to vymyslel jako krytí svejch schůzek s Věnkovým kámošem Jardou.

Navštěvoval různý místa, ale si Telč Eddie zkrátka zamiloval, protože – no jasně, bydlel tam Jarda. Byli oba úžasně průhledný. Když jsme náhodou zajeli s mým budoucím manželem hledat místo pro obřad, zajeli jsme do Telče (termín jsme si ještě nezamluvili – co kdybych ještě chtěla vzít zpátečku kvůli neustálejm nečekanejm útokům z astrálu).

Zašli jsme si Věnkem do vinárny na náměstí, kde dělali i skvělý latté, na který jsme se těšili. Eddie a Jarda se v tý samý vinárně u sklenky skvělýho Neuburskýho drželi pod stolem za ruce. Překvapeně jsme na sebe koukali. Pak jsme se k nim posadili a pozvali Jardu na Valentýna k nám. Chvilku se oba ošívali, ale pak Jarda (Kevin byl proti němu jako Quasimodo) lehce zrůžověl a přikývl. Termín jsme nakonec nikam zamluvit nešli.

Cestou zpátky mě napadlo, že Edward má v domě tu nejlepší ložnici, a pokud se nemýlím, bude Jarda milovat dekor na obkladech v koupelně skoro stejně vášnivě jako Eddie. Nemohlo se přece nic pokazit. O svým snu (vlastně moje sny byly naprosto nepublikovatelný) jsem řekla zase akorát Deb, která jediná z nás měla dost magickejch a jinak nepozemskejch zkušeností. Taky mi teď vlastně docvaklo, že Deb vypadá furt stejně jako některý upíři v nekonečnejch seriálech. Je v nich dost děsnejch sraček, ale taky některý momenty, který mi připomínaj moje vlastní sakra divný zážitky.

Budu se na to muset přeptat Deb. Zase. Nějak málo si teď stíháme povídat od doby, co jsme nějak víc součástí vzájemně propojenejch nezemskejch životů.

Pro ostatní jsme byli ta divná partička amíckejch nýmandů, která se rekreuje na zděděný latifundii a debilně zdobí před Vánocema barák. Doneslo se nám to od Josefa, kterej chodil do hospody ve vsi o pět kiláků dál, kde nebylo nic než pár baráků a právě ta hospoda. Taky bylo pro mě zajímavý, že náš správce říkal, že „U nás v hospodě seženete všechno.“ Chtěla jsem se ho zeptat, jestli tím myslí třeba drogy, najemný střelce nebo tak, ale radši jsem se neptala – kdo nic neví, nic nevykecá i kdyby došlo na mučení.

Jednomu místu se ale Josef obloukem vyhybal, proto to taky měl do hospody pět kilometrů. Na kratší cestě byl hřbitov, kterej byl léta opuštěnej, protože tam prej straší. Kdybych na vlastní kůži nepoznala to, že některý věci, který by neměly existovat, jsou víc než reálný, mávla bych rukou. Pokud tam jsou nějaký duše k odeslání, čeká mě pěkná detektivní fuška.

Ale s Valentýnem a potenciální svatbou na krku, jsem se věnovala jinejm, docela lidskejm věcem. Bylo potřeba nakoupit občerstvení, zásobit sklep vínem, pivem a medovinou (jestli Deb na něčem ujížděla, medovina byla První). Někdo musel dovézt Debzraelem nadiktovaný suroviny (zajistil Věnek), protože Deb už se zase ujala pevnou rukou kuchyně. Edward s Jardou se pasovali na sklepmistra a udělali si výlet někam na Slovácko, což je něco jako jinej okrsek, stát nebo co (nejsem z toho zrovna moudrá). Zkrátka jak jsem to chápala já, jeli páchat romantiku, trochu se namazat a přivézt nějaký to čistý slunce v lahvi.

Bláha Josef správce náš, si v tom čase zlomil nohu na cestě do hospody. Našel ho jeho známej z mariášový party z hospody U Nováků – vyrazil ho hledat půl hodiny na to, co Josef ve smluvenej čas nedorazil. Měli domluvenej na druhou hodinu mariáš, což je nějaká karetní hra. Asi něco jako poker. Ale já karty nehraju, protože mě nebaví. Josef prej při nakládání do sanity klel jak pohan a zaklínal se, že měl padat po cestě z hospody a namazanej, že by při něm stálo opilecký štěstí a nic by si nezlomil. Jezdili jsme na střídačku za nim do špitálu. Měl nohu v gypsu a smutný oči.

Na Valentýna jsme ho odvezli zpátky na statek, kde mu Věnek během jednoho tejdne zařídil pokoj v přízemí, kde prej bejval za starejch časů pokojík pro kuchařku. Do svýho pokoje a zároveň kanceláře by to do patra o berlích nedal. Zařízení bylo úplně jednoduchý – dřevěná vyšší postel (je to dobrý na vstávání, jak si matně sama pamatuju z cvokárny), zdravotní matrace, kvalitní peřiny, šatní skříň a olejovej radiátor na skleněný podložce.

Dřevěná podlaha byla skvěle udělaná vlastníma Věnkovejma rukama. Taky jsme ji párkrát vyzkoušeli, než se tam stěhoval nábytek. Odřený kolena, lokty a záda, jsme si večer v posteli se smíchem natírali hojivým gelem a skončili propletený na zemi se všema peřinama, že jsme pak ráno skoro netušili, která ruka nebo noha je čí…

Josef byl naměkko a my všichni co spolu bydlíme, taky. K obědu na uvítanou byl segedín s knedlíkem. Ostřejší kyselá chuť, omáčka červená a knedlík bez brambor byl trochu jako vařený těsto na pizzu. Správce a Věnek se nacpávali, jako kdyby to bylo poslední jídlo na světě. Jarda vydloubával tlustý maso a házel ho pod stůl Ponkyšákovi. Zato si přidával knedlíky. A my (nesvatá trojice) – Debbie ,Edward a já, jsme to nějak přežili. Spláchli jsme to vínem, medovinou, duo vychutnavačů segedínu si dalo Pilsner Urquell a pak přišly dárky z lásky. Dospěla jsem k přesvědčení, že segedín už jsem měla, ale znovu nemusím.

Neměla jsem čas a chuť balit a měla jsem na věc podobnej názor jako v tom snu s esesákem, ale nejsem škodič, tak aspoň držím basu s ostatníma. Rozdala jsem svoje taštičky, kde nebyly žádný podstatně drahý dárky a od ostatních jsem taky pár užitečnejch věciček dostala. Byly všechny tvrdý a některý z nich neměly písmena, ale baterie a skoro jsem zčervenala, když jsem je vybalila. Ostatní na tom byli podobně. Deb získala baterii různejch medovin (na chuť a do zásoby), Jarda s Edwardem zájezd do termálních lázní na Slovensku (není to někde u Moskvy?), Josef ledvinovej pás a vyřezávanou teakovou hůl, Věnek speciální várku Pilsner Urquell (na chuť a na ledviny).

Užili jsme si vzájemnosti a v lehounce podroušeným stavu zalezli do svejch ložnic a brzy se domem nešlo jen praskání polen v kachlovejch kamnech, hučení výměníku, zvuky milování a taky chrápání. Zkrátka úplně skvělej den a ještě lepší noc. Ráno jsme se dohodli, že na poledne vyrazíme do hospody. Abychom taky nějak poznali „nejbližší“ sousedy. Je to podobný jako na americkým venkově – farma a nejbližší další je několik mil od tý první. Správce Bláha posmutněle koukal než mu Deb oznámila, že ho do hospody doveze autem a zpátky taky. Bylo dohodnuto.

Vyvětráme se na čerstvým vzduchu, ve kterým visel někde budoucí sníh, uděláme něco pro zdraví, něco pro společenskej život a taky nějakou radost Josefovým mariášníkům, jak je rád nazýval. „A představ si, Nell, že hrajem jenom o sirky! Mariáš není hra pro zisk, ale udržení hrdosti a kamarádství. Dyť s Milošem jsme spolu chodili do školy!“ „No, tak to bude rád, že tě uvidí, Josefe.“ Usmála se Debzrael a nastartovala auto. „Budem vám v hospodě držet místo!“ Volal skrz zavřený okýnko auta a ztratili se za první zatáčkou.

My si oblíkli funkční prádlo, teplý oblečení navrch, čepice, trekový boty. Já a Edward jsme chtěli provětrat polárnický bundy – bylo dva stupně pod nulou a předpovídali ve zprávách, že ještě přituhne. Věnek s Jardou měli nějaký vojenský bundy s kožichem dovnitř – Věnek maskáčovou a Jarda elegantně černou se světlou kožešinou a „krémový“ kalhoty.

Teď k němu Eddie barevně docela ladil, protože krémová polárnická bunda a černý kalhoty… „Jako jing a jang, Eduško.“ Zazubil se Jarda a vzal Eddieho za ruku. Až na to divný pojmenování to bylo krásný vidět nejlepšího kámoše zase šťastnýho a spokojenýho. Když vycházeli z domu, špitla jsem Eddiemu „Sluší vám to, kluci.“ Chytil mě za ruku, stisknul a já viděla, jak mu svítí oči. Celej zářil a tak samo i Jarda.

Šli jsme svižně a lehce po poledni dorazili do hospody U Nováků. Barák to byl docela velkej. Věnek říkal, že to je bejvalej zájezdní hostinec, kde jedli, pili a i nocovali lidi, když ještě jezdili koňskejma povozama. Vybavila jsem si okamžitě kolonizaci Ameriky a osadníky na zaplachtovanejch vozech, krutý Indiány, boj o život. Ptala jsem se Věnka, jestli tady taky bojovali lidi s nějakejma domorodcema o holý životy. Smál se a řekl, že ne a že mi to v hospodě vysvětlí.

Přišli jsme ke vchodu a bylo vidět, že fasáda dostala od větru a deště za pár let docela nářez, ale rámy oken měly novej lak a někdo je zřejmě nedávno umyl.  Uvnitř bylo sporý osvětlení, trochu smradu z přepálenýho tuku, kyselej pach piva a lehce nahořklý vůně místní kořalky, kterou měl rád i Věnek a říkal jí lak na rakve. Všechny hlavy se na nás otočily a od jednoho stolu na nás kývala Debbie a Josef volal „To jsou ti moji Amíci. Pojďte se posadit! Hospodo, nalej jim prcky (oni tu nalejvaj nějaký děti?) na mě!“

Hospodskej, taková oživlá koule na křivejch nožičkách oblečená do sváteční bílý košile a černejch kalhot, se široce usmál a zářivě se zeptal „Co budete bumbat, milánkové? Mám tu skoro všechno. Teda kromě medoviny. A tudle mladý pani (ukázal bradou na Deb) zachutnala griotka.“ Debbie souhlasně kývala a pozvedla malou skleničku bez nožky, připila nám na zdraví a rovnou si objednala další. Hostinskej položil jídelní a nápojový lístky na stůl a šel nalít Deb.

My odložili bundy na věšáky u krbovejch kamen, ve kterejch oheň mlsal dřevo až praskalo a šli si sednout. Taky se podívat, co má pan Novák v nabídce. Ten zatím točil piva, roznášel jídla, pití, ňamky, dezerty a nový objednávky pro kuchyň halekal přes celej lokál. „Dneska maj skvělou svíčkovou.“ Chválil host u sousedního stolu. Náhlá myšlenka na mě dotírala – to někdo jí něco ze svíček?! A parafín nebo včelí vosk? Fakt divný.

Pročítali jsme nabídku nápojů. Já si vybrala horkou griotku, na kterou jsem byla zvědavá, když jsem viděla, jak se Debzrael tváří blaženě a jak slastně přivírá oči u tý v „prckovi“ (říkaj tak prej těm malejm skleničkám na kořalky, takže to s dětma nesouvisí). Věnek a Jarda si dali „lak na rakve“ a Eddie byl fascinovanej peprmintovym likérem pod názvem Zelená. Mě to barvou připomnělo ten smrdutej hnus ve Františkánský zahradě, tak jsem jen protočila oči a dělala, že to nevidim. Eddie si ovšem tu hnusotu úplně zamiloval, protože rád slazenej mátovej čaj a tohle prej nejvíc nejlepší kořalka.

Po pití jsme objednali jídla. U některejch z nich jsem si nebyla jistá, jestli se nejdená o špatnej vtípek. Například utopenci – chvíli jsem měla kvůli tomu obavu, že je to kanibalská hospoda a šeptem to svěřila Věnkovi. To ho tak rozřehtalo, že chvíli brečel smíchy, a když už se mohl nadechnout, tak tu moji „story“ nahlas převyprávěl u našeho stolu a tentokrát celá hospoda vyloženě řvala smíchy včetně pana Nováka, kterej kvůli tomu za výčepem přetočil pivo a musel chvilku uklízet tu minipohromu.

Ochutnala jsem nakládanej hermelín s chilli papričkama a čerstvým chlebem a se slzama v očích (pálilo to jak čert), jsem po prvním soustu musela konstatovat, že to asi nebude moje zdejší nejoblíbenější jídlo. S každým dalším soustem jsem musela svůj první názor úplně změnit – bylo to BOŽÍ!!! Deb, Věnek a Jarda, si dali svíčkovou. Nedělá se prej ze svíček, což mi vysloužilo další (nechtěnou) pozornost. Eddie byl jako vždycky nerozhodnej. Nakonec si objednal specialitu podniku – pečený vepřový kolínko se zeleninovou čalamádou, křenem, hořčicí a chlebem.

Josef když ho viděl, jak mu chutná prohlásil „To je jídlo po kterým se může kde kdo umlátit.“ Nerozuměla jsem, proč by se měl Eddie mlátit. Nedávalo to smysl, když mu to evidentně chutnalo. Bylo mi (zas za bujarýho řehotu) vysvětleno, že to je něco jako „the favorite meal“. Občas mi připadá, že i když češtinu (skvělě) zvládám, některý skrytý narážky zkrátka ještě nechápu.

Česká vesnická hospoda je úplně jinej level než ty, který už jsem navštívila v Praze nebo v Telči. Vypadá to, že se tam všichni znaj, vědí o svejch rodinách, o tom, co si kdo novýho pořídil nebo se kterou „starou“ (prej ekvivalent pro manželku) se rozešel, komu se narodilo dítě a kdo z vesnice krade v lese vánoční stromky a prodává je v Praze u metra na černo. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká rasistická hantýrka, ale nejedná se o afroameričany nebo afričany, ale označujoutady tak lidi, který kradou, podváděj a neplatěj ze zisku daně.

Ptala jsem se, jak to, že po takovejch nejde hospodářská kriminálka a neseděj ve vězení, protože jestli po něčem v US tvrdě jdou, jsou to právě takový lidi, který prodávaj kradený věci a navíc neplatěj daně. Realita se koukám na starým kontinentu dost liší od tý, kterou znám. Radši jsem se zeptala, jestli si ještě někdo něco dá, nebo vyrazíme domů. Shodli jsme se, že půjdeme. Byla jsem ráda, protože jsem potřebovala během cesty domů nějak strávit to, že na statku mi připadalo v Česku všechno tak snadný a od ukončení patálie s Pramatkou i bezpečný. Ale po návštěvě hospody jsem si tím „snadný“ kvůli různejm místním jinotajům, nebyla už tak jistá.

Deb s Věnkem pomohli na nohy Josefovi a dovedli ho do auta tak, aby nemusel stoupat na tu nohu v sádře, zamávali jsme jim a my ostatní se pak vydali pěšky na cestu zpátky. Nějak jsme napoprvý netrefili tu správnou dlouhou trasu a šli kratší cestou. To jsme zjistili až ve chvíli, kdy jsme z dálky zahlídli polorozpadlou zeď hřbitova. Už na první pohled se mi to místo vůbec nelíbilo. Neděsí mě hroby, kříže, náhrobky a jiný další věci, co k mrtvejm patřej, ale tady něco viselo ve vzduchu.

Když jsme se víc přiblížili, bylo přes zeď vidět starý rozpadající se kříže, náhrobky s dávno nečitelnejma nápisama porostlý mechem, zarostlý kopřivama, trávou a břečťanem, kterej šplhal po kmenech stromů jako nějakej had a ovíjel je. Bezlistnatý větve trčely proti potemnělýmu nebi jako pařáty a mě začal žaludek tancovat. Chlapi neměli ani potuchy o tom, co cejtím a já nic neříkala. Bavili se a smáli se některejm mejm nechápavejm reakcím, který proběhly v hospodě, ale já je neposlouchala.

Někde v zadním koutě hřbitova jsem cítila pohyb. Spíš jen tušení, než že bych skutečně něco viděla. Zbystřila jsem a hledala uvnitř Nell zase po dlouhý době Nellien. Cejtila jsem, že křídla a drápy jsou na svým místě a lehce jsem se pokrčila v kolenou, abych se mohla líp odrazit, kdyby něco (už jsem to měla trochu víc pod kontrolou). Eddie už se taky ošíval a určitě přemejšlel nad tím, jestli má zase aktivovat „režim“ Rafael. Podívali jsme se na sebe a já uslyšela v hlavě Edwardův (jak to?!!!) hlas „Vezmu kluky co nejdál, Nellien – taky to cejtím. Pak je to na Tobě. Víš, že nejsem zrovna dobrej zápasník ani hrdina.“

Přikejvla jsem, že rozumím a vymluvila jsem se na to, že se potřebuju za zdí hřbitova vyčůrat. Nemohla jsem Jardovi a Věnkovi jen tak ukazovat, kdo nebo co vlastně doopravdy D+E+N jsme, protože doteď jsem toho třeba ani já o sobě sama moc nevěděla. Taky by to možná neprospělo naší podivně slepený rodince, která sice nebyla z jednoho těsta, ale měli jsme se rádi a nebylo potřeba děsit členy rodiny, který byli jen lidi bez divnejch schopností.

Přikrčená za zdí, jsem slyšela vzdalující se hlasy a občasný Jardův nebo Věnkův smích. Eddie, můj nejlepší kámoš, jim vyprávěl, jak vystrojil blbýmu Kevinovi pohřeb tím, že hubil v bazénu sinice. Pousmála jsem se, ale mrazení v zátylku a svrbění míst, kudy mi vylejzaly drápy, a křídla se zesilovalo. Někde v hlavě se mi objevilo poprvé od mý přeměny zřetelný varování – Vlnatec!!! Zrovna tenhle víkend mi o nich Debzrael povídala u horký medoviny, když odpočívala po výcviku Eddieho. Možná proto jsem je teď dokázala tak jasně vycejtit a rozpoznat. Začala jsem si zřetelně pískat, abych vzbudila jejich pozornost. Snad Eddie dojde s Věnkem a Jardou dost daleko…

Vzpomínala jsem na každou jednu věc, kterou mě Debzrael nedavno učila. Jinak bych to taky možná mohla rovnou zabalit. „Dobře poslouchej, Nellien. Někde ne moc daleko od statku budou. Cejtím jejich vibrace, ale mám toho teď tolik na práci („Chápu, Debb. Řešíš celej svět a ještě o všechny pečuješ. Dík.“), že už nemám čas to s nima vyřešit. Vlnatci mají těla housenek, nohy pavouků a oči masařek. Jsou velikosti koně. Těla maj posetý řídkýmejma, ale tvrdejma chlupama. Mezi nima jim prosvítá rudá puchýřnatá pokožka. Tvrdá tak, že ani ocel by se skrze ni nedostala. Žijou většinou tam, kde leží v hrobě někdo zavražděnej.

Vysávaj cokoli živýho, co se octne v blízkosti jejich hnízda v okruhu jednoho kilometru. Dál nemůžou, protože astrální pouta jejich hnízda, je nepustí.  Střelný zbraně jim působí jen drobný škody – zkoušeli jsme to v minulosti. Zabít je můžou střely tehdy, když se střelec trefí těsně mezi krk a tělo, ale málo kdo má tak dobrou mušku a pevnou ruku. V tom místě, jsou zranitelný. Je to sotva postřehnutelnej něco jako obojek ze slabejch šupin.

A bacha – jak tě nabodne jazykem, kterej má stejně mrštnej jako chameleon a stejně ostrej jako kopí, vysaje z tebe všechen pozemskej i nepozemskej život. Pamatuj i nepozemskej – i jako nemrtvá, bys mohla umřít a ani Rafael by tě nedokázal uzdravit.

Takže sleduj jazyk. Ten usekni. Pak se vyhýbej jeho nohám. Dokáže s nima udělat taky strašnou paseku. Pak mu musíš vrazit cokoli ostrýho do toho slabýho místa. Musím věřit, že až některýho potkáš, tak to zvládneš. Nemůžu už chránit jenom tebe, rozumíš? I když tě miluju nejvíc ze svejch nevlastních dětí, Nell.“ Objala mě a broukala mi do vlasů nějakým prastarým jazykem něco, co mě těšilo, uklidňovalo i laskalo zároveň.

Lekce Vlnatec. Tak jo. Asi byl čas. Slyšela jsem dusání, který se přibližovalo. Nebylo mi z toho zrovna moc fajn. To už bych měla lepší pocit z těch utopenců v hospodě. Čekala jsem, že uvidím jenom jednoho toho parchanta, ale byli tam tři! Vystřelila jsem perutě černý jako antracit a tvrdý jako ocel, vytasila drápy, ale na mým těle stejně bylo hodně míst, který byly nechráněný. A sedět zabalená do křídel a čekat, že nepůjdou po mejch nejmilejších lidech, nebo vůbec po jakejchkoli lidech, mě rozzuřila. To už se ve mně naplno ozvala Nellien.

Vyřítili se na mě jako smečka vlků a vystřelili jazyky. Na poslední chvíli jsem stihla uskočit. Díky tomu, se stalo, že jeden moc rozjetej Vlnatec propíchnul krk tomu, kterej se ke mně blížil nejrychlejc. Pomyslela jsem si „jupí, už jsou jen dva“, když se rychlostí blesku ten jeden smrsknul a vdrolil do trávy pod sebou.

Skočila jsem ještě kus stranou a udělala na křídle otočku (to se mi dost líbilo, normálně si moc nezalítám), abych se dostala do zad tomu, kterej se na mě řítil. Ten, co se nažral svýho druha, vypadal na kolaps. Nenažranej Vlnatec se chtěl zřejmě taky nažrat a šel po mně. Vystřelil jazyk v běhu a já mávla skřižmo perutěma a usekla mu tu nenažranou věc. Začal sebou zmítat a sekat po mě nohama a vydával hnusný ohlušující pištění. Skrčila jsem se k zemi a zpětným zkřižmým pohybem, jsem mu usekla nohy a bodla ho drápem do kroužku na krku. Vyvalil se smradlavej hnusnej smrdutej zelenej sliz (proč ty blbý astrálové sakra smrdí a pouští všichni něco slizkýho?!) Uff. Konec. Dobrý.

Ale dobrý to nebylo. Tohle byla jen procházka růžovou zahradou bratří Františkánů. Za mnou se začala chvět země a já…

„Kurva, to není možný!!!“ uteklo mi a já ještě víc předávala vládu Nellien, protože to už nebyl Zapráskanej Kurva Vlnatec velikosti koně. Zírala jsem na věc velikosti pětiposchoďovýho činžáku. Nějak ho ten kanibalismus jen posílil. Jedna věc byla zřejmá. Už nebyl tak rychlej. Ale jak je silnej, jsem ucítila, když jsem se pokusila vystřelenej jazyk useknout jako u toho předchozího blbýho zmetka. Střihla jsem perutěma, ale na jazyku měl ten SlonVlnatec jen malý škrábnutí. Ohnal se po mně znovu a já ucejtila škrábnutí na ruce a ucejtila bolest v křídle, do kterýho mě stihnul kopnout. Ještě že křídla jsou skoro nezničitelný.

Začínala jsem se zadejchávat, protože jazykem mrskal rychlejc než tělem. Už jsem ho skoro stihla seknout křídlem do jazyka, když mi dupnutím přerazil kotník. Zařvala jsem jako smyslů zbavená. Nell upadla v zapomenutí a přišla příšera Nellien. Vzlítla jsem a prudkou otočkou ve vzduchu se řítila k zemi. Jakmile vystřelil jazyk, v letu jsem se prudce otočila na bok a v tý rychlosti hranou křídla hladce uřízla tu vyplazenou drsnou a nebezpečnou věc. K zemi mě srazilo pištění takový razance, že se vzduch chvěl a křídla v něm mě neudržela.

Okamžitě jsem vyskočila na nohy a kličkovala nepozemskym sprintem mezi zarostlejma hrobama. Za mnou to pištělo a dusalo. Země se otřásala a kosti z hrobů mi vykakovaly pod nohy. Jako by to místo chtělo, abych to vzdala. Za pomoci křídel jsem se dál řítila kupředu. Hřbitovní zeď jsem přeskočila a metla dál aniž bych se ohlížela. Neměla jsem odvahu se tomu postavit přímo. Na to byl moc silnej a ani Nejvícnasraná Příšera Nellien neměla tolik síly. Musela jsem toho hajzla hnusnýho přelstít.

Už jsem skoro nemohla. Docházel mi dech. Nikdy jsem nebyla na dlouhý tratě, ale musela jsem ten závod na kilák vyhrát. Jinak nevím, co by takováhle věc mohla províst i nemrvýmu, jako jsem já. Nebylo radno to podceňovat. A kdo ví, jestli se to neurve od astrálního pouta při tý síle a velikosti. Blížil se. Cejtila jsem ho. I když nebyl tak moc rychlej, zřejmě ho pohánělo nasrání, že už se nemá čím krmit. V plicích mi hořel oheň, země se mi pod nohama třásla.

Zakopla jsem o drn, kterej jsem přehlídla a pak si pamatuju už jen to, že jsem se otočila na záda a sevřela křídla do špičky jako při modlitbě, zavřela oči a očekávala, že se na mě ten pětiposchoďovej Debilní Vlnatec vrhne nohama silnějšíma než sloup veřejnýho osvětlení a já Nell-Nellien-Vanth, budu někde v nějakým astrálním hajzlu (jak asi takovej hajzl vypadá?). Poslední, co si pamatuju, je horko, smrad a pocit, že plavu v zatraceně hustým a hnusným pudingu. Ještě že nebyl vanilkovej. Ten nesnášim.

Něco se mě z toho pudingu snažilo vyhrabat a klelo to hlasem Rafaela „To ti fakt děkuju, Nell. To je teda změna životního stylu. To ti povim. Počkej, až tě vyhrabu a odhmyzím od toho nechutnýho slizkýho hnoje a vyléčím ti tu zlámanou nohu. Asi se zamyslim na tim, jestli ještě chci bejt tvůj kamarád.“ Držťkoval strašným způsobem, že i já se při tom slovníku pod vrstvou tý nechutnosti začala červenat, ale už jsem ho znala. Nejvíc keců měl, když měl o někoho strach. A jeho tón nasvědčoval tomu, že mě má rád a nechce, aby se mi něco stalo.

Cestu domů si nepamatuju. To, jak mě Deb omejvala, když Věnek s Jardou byli v magickým limbu (aby se nám kluci nevyděsili), si pamatuju matně. Moc dobře si pak ale pamatuju Rafaela, kterej už vymydlenej jako já, držel v rukách, ze kterejch šla zvláštní záře, moji nohu. On za nějakou chvíli zblednul, ale už se nesložil. Deb ho dobře cvičila. Ráno jsem se probudila vedle Věnka, kterej se mi omlouval, že večer usnul tak brzy. „Asi ten lak na rakve, jídlo a procházka. Už jsem dlouho takhle nikde nebyl.“ Ještě jsme se chvatně a nenasytně pomilovali a pak to vzali přes koupelnu do kuchyně.

U snídaně jsme se sešli všichni v dobrý náladě. Rodinná idylka hadr. Zlomenina byla ta tam, ale kolem kotníku se rýsovalo malý tetování podobný proplejtanýmu provázku. Eddie u míchaných vajíček a křupavý slaniny vykládal „humornou“ historku o tom, jak Věnek s Jardou usnuli, on s Debbie se zakecali u medoviny v kuchyni a já se domů dopotácela zmazaná od močůvky, do který jsem cestou upadla a proto je všude po baráku takovej smrad.

Když líčil, jak jsem vypadala a jak ze mě kapala močůvka a oni to s Debbie uklízeli, smála jsem se i já a v duchu jsem si říkala „Edwarde, kde ses kruci naučil tak děsně skvěle lhát?!“ Ohlídl se po mně a já věděla, že mě (zase?!) slyšel.

Na to se budu muset přeptat Deb.

Jsme tak trochu obyčejně neobyčejná praštěná rodina. Máme se rádi. Možná i nějak víc než v běžnejch rodinách. Pomáháme si navzájem, ale víme, že to zvládneme (častějc než by bylo možný čekat) i každej zvlášť. A občas nějak (nenápadně, maličko) zachraňujeme svět.

Napsat komentář