Kukly (6) – Nalezení Světla

Svatbu jsem prozatím zrušila a Věnek mi to vůbec nevyčítal. Chápal, že mi Debbie chybí. Nikdo ale ani v nejmenším netušil, jak MOC ji postrádám. Dřív ve státech mi stačilo, že jsem za ní zašla do bistra na palačinky a latté nebo Earl Gray s mlíkem. Jenže od tý doby se toho tolik změnilo a já jí potřebovala víc než kdy dřív. Rafael s Jardou začali obchodovat s vínem. Podnikání a láska jim zabíraly většinu času a na statek jezdili už jen vzácně.

Mně se ozval fotograf, že za fotku, kterou pořídil tenkrát před Vánoci v cukrárně, dostal nějakou prestižní cenu a díky tomu mu nabídli angažmá v časopisu National Geografic. Cestoval, fotil a neměl čas. Teď prej prozměnu fotí pro módní časopis. „Ozvěte se mi, Nell. Chtěli by vás na obálku.“ Podpis Anatol Králíček. To zrovna – celá radostí nakřivo. Neměla jsem na Králíčka náladu, protože každej volnej okamžik jsem věnovala luštění mapy, u který jsem furt stejně pochybovala, že se to všechno vůbec kdy stalo – Elvis, Michael a cestování mezi dimenzema nebo co.

V květnu přišel Věnek s tím, že se na mě nemůže dívat. Že z toho, že mi nemůže se steskem po Deb  (kdyby jen věděl…) pomoct, zešílí. Přihlásil se znovu na veterinu a domů (za mnou) bude jezdit jen na víkendy. Místo toho, aby mě to mrzelo, jsem byla ráda. Budu mít víc času na luštění záhadný mapy. Musela jsem na to přijít. Přece nedovolím, aby všechno to pěkný na Zemi a třeba i na Marsu (i kdyby nebyl skutečnej) skončilo a Pramrcha aby se všude roztahovala.

Jediný normální lidi v naší domácnosti byli Anna a Josef. Za jejich přispění měl statek slušný příjmy z hospodářství, takže postavit prodejní stánek před vjezdovou bránu a najmout brigádníky, bylo logický. Klid, kterej tu bejval, rušili motorizovaný zákazníci, ale to je daň za prosperitu a to znám z US víc než dobře. Do baráku nám nelezli, ale uspíšilo to vybourání otvoru na francouzský okno z kuchyně do zahrady, aby domácí lidi nemuseli chodit přes dvůr a bejt očumovaný zákazníkama. Věnek nechal práce pro jiný a makal na statku všude, kde bylo potřeba.

Anna s Josefem si ho nemohli vynachválit jako pracovníka, kamaráda a já zase jako milence, se kterým milování ani povídání nebylo nudný a skutečně jsem po něm furt toužila. Jenomže události posledních měsíců byly jako brzda na soukolí na cestě k mýmu vytouženýmu normálnímu životu. Nevěděla jsem, jak mi bude, až půjde do školy. Ale zimní semestr prváku mu začínal až v říjnu. Do tý doby se ještě může stát spousta věcí.

Koncem května se přihnal Eddie s Jardou, a že když jsme se nevzali s Věnkem my dva, chtějí se vzít oni (super!). U nás na zahradě (a kruci!). Oddá je kamarádka Jardy – evangelická farářka Lucie (to by šlo). Byla jsem šťastná jako už dlouho ne a přemejšlela jak to zařídit, aby to pro ně byl opravdu se všim všudy jedinečnej zážitek. Termín si dohodli s farářkou Lucií na pátýho června (vždyť to je proboha pozejtří!)

Nastala neskutečná mela. Jarda s Eddiem na otočku vyrazili pro vína (ještě klika, že obleky a prsteny už měli! Uff!). Věnek pro suroviny, který tentokrát diktovala Anna a počínala si jako generál. Mě zbavila funkce organizátorky, protože jsem podle ní byla zbytečně vystresovaná a doporučila mi, abych šla relaxovat do zahrady, nebo jela na vejlet. Druhá varianta se mi zamlouvala, ale kam bych tak sama jela?

Dva dny před Eddieho svatbou mi Věnek dal klíč, do navigace mýho auta naťukal souřadnice a řekl „Jeď na to místo. Aspoň uvidíš, kde jsem vyrůstal. Zahrada už není udržovaná, ale rostou tam třešně a k plotu chodí jeleni a srnky, a kdyby pršelo, uvnitř je v kamnech připraveno na podpálení. Stačí škrtnout sirkou. A můžeš tam přespat, když budeš chtít.“ Políbil mě, řekl, že mně miluje a zase běžel pomáhat s přípravama. Byla jsem tam najednou k ničemu a zbytečná a taky jsem se (zase o trošku víc) užírala starostí o mojí náhradní a vlastně jedinou mámu Debbie.

Naházela jsem si do kabely náhradní prádlo (člověk nikdy neví), power banku, nabíječku, bundu od Debzraela, stříbrný zrcátko, teleskopickou pochodeň s náplní oreganovýho oleje a oměje (cestovní varianta) a dva oreganový oleje ve spreji. Přidala jsem si do peněženky hotovost (je divný, že v tak vyspělý zemi se nedá kartou platit všude), rozloučila se a vyjela. Dvakrát mě navigace vodila za nos a já skončila na cestě mezi poli a pak na kraji lesa (požehnáno budiž SUV a kola jeho), ale nějak jsem se vymotala na nejbližší silnici. Asi po třech kilometrech jsem dojela k domu pod lesem. Zaparkovala jsem mimo cestu a šla objevovat, kde Věnek vyrůstal.

V předzahrádce rostla vysoká tráva a mezi ní nesměle vykukovaly květy růží. Pozůstatek zahradničení Věnkovy maminky, zřejmě. Okna slepý prachem, fasáda místama odfouklá. Vchod působil trošku udržovanějším dojmem – občas sem asi Věnek zajede, vyvětrá a zavzpomíná. Klíč šel lehce vložit i otočit. Dejchnul na mně vlhkej a trošku zatuchlej vzduch, ale asi nic, co by nespravil průvan. Po levý straně chodby byly dveře do kuchyně. Tý dominovaly velký zelený kachlový kamna. Byl tam stůl pod oknem ve štítový stěně, za stolem dřevěná lavice a dvě židle. Na plotně vzorně v komíncích vyskládaný čistý starý hrnce a talíře, v plechovým hrnku s modrejma kytkama příbory. Na zdi proti dveřím hodiny, který už asi léta nešly.

Vpravo dveře do ložnice se širokou manželskou postelí a ještě jednou menší v nohách manželský postele. Žádný kamna ani krb?! Jak to tu mohli ksakru ty lidi přežít s malým klukem? Jak to dělali v zimě? Tohle je fakt středověk. Strašný! Bylo mi Věnka najednou strašně líto. Na konci chodby byly proti vchodovejm dveřím ještě jedny. Otevřela jsem je v naději, že je tam koupelna a záchod, ale vedly do zahrady! Vlevo od dveří byl nějakej zahradní domek, kterýmu se tady říká kůlna – ze tří čtvrtin plnej naštípanýho dřeva. Taky špalek se zaseknutou sekerou.

Na zadním dvorku jsem objevila zarostlou pumpu, ale kdyby mi to už kdysi Věnek neukázal na jedný návsi (takovej plac mezi barákama – obdoba náměstí), asi bych si doteď myslela, že je to jen jiná forma hydrantu. Ještě tam byla o kus dál na druhý straně dvorku rozvrzaná malá dřevěná boudička se srdíčkem ve dveřích. Asi sklad nářadí. Roztomilý. Otevřela jsem dveře a málem omdlela. Smrad horší než na skautskejch záchodech a vnitřní „vybavení“ mi napovědělo úplně jasně – viděla a hlavně cejtila jsem nejhorší WC mýho života. Ale asi ho Věnek navštěvoval, protože tam vedle „prkýnka“ byl toaletní papír. Zhnuseně jsem zabouchla, použila rozvrzanou pumpu a opláchla si ruce.

Podívala jsem se kousek dál a viděla dva stromy plný třešní a hned vedle jedný z nich bylo pár nezarostlejch placatech kamenů, na nich dřevěná lavička a hned vedle maliny velký jako půlka mýho palce. V žaludku mi kručelo a já si uvědomila, že naposled jsem jedla ráno malej sendvič s tuňákem a další mi Anna zabalila na cestu. Anna byla fakt poklad k nezaplacení, jak se snažila, aby mi v nepřítomnosti Debbie nic nescházelo.  Vrátila jsem se do auta, vzala tašku, zamkla. To je teď můj novej zvyk. Prej se tu strašně kradou auta (nejen). Tak jsme se my přistěhovalý Amíci naučili zamykat. Auta, byty, domy. Všechno je tu pod zámkem.

Vešla jsem dovnitř a otevřela okna v kuchyni a v ložnici. Tašku jsem dala pro jistotu do velkýho plechovýho umyvadla za kamnama (aby nebyla oknem vidět), který vzdáleně připomínalo „dospělou“ vanu v mý koupelně na statku. Pod střechou na zadním dvorku visel košíček. Sáhla jsem po něm a šla si natrhat nějaký třešně a maliny. K sendviči se to bude hodit. Naplnila jsem ho jen z jedný třetiny, protože víc nesnim a bylo by škoda to vyhazovat. Natrhám pak s sebou čerstvý.

Sluníčko se pěkně opíralo do domu i zahrady a vzduch voněl. Ve vyvětraným domě byl klid a mírná energie. Vytáhla jsem z kabely sendvič, láhev vody a spolu s košíkem položila na stůl. Hostina. Malá, ale dobrá a moje. Byla jsem v půlce jídla, když se venku zatáhlo, zahřmělo a začalo pršet. Běžela jsem zavřít okna a vchodový dveře i ty na zadní dvorek a zavřela je na petlici zevnitř. Dost se setmělo, tak jsem hledala něco, čím si v šeru kuchyně posvítit a došlo mi, že mám v kabele pochodeň. Vytáhla jsem teleskopickou rukojeť, stisknutím tlačítka zapálila knot, a zasadila ji do vysokýho úzkýho hrnce. Lepší. Sedla jsem si ke zbytku jídla a rozložila na stůl mapu od Elvise. Furt mě nic nenapadalo.

Jedla jsem poprvý třešně, který jsem si nekoupila, ale natrhala a stejně to bylo s malinama. Jedna obzvlášť veliká a voňavá se mi z ruky skulila na mapu! „Do hajzlu!“ zaklela jsem a snažila se jí sebrat tak, abych nepoškodila mapu, ale šťáva, kterou pustila, se už vpila do starýho papíru a pomalu ničila znaky na ní namalovaný! „Nell, ty idiotko! Zapomnělas už na pravidlo, že nad originálníma spisama se nežere?!“ okřikla jsem sebe sama a zoufale koukala na tu spoušť.

Do očí mi vhrkly slzy a než jsem zareagovala, tři vydatný se skulily na mapu a rozpíjely malinový fleky a definitivně ničily znaky kolem ornamentu uprostřed. Nevěřícně jsem vrněla hlavou a litovala toho, že jsem úplně navždycky zkazila možnost najít Světlo, který mohlo zastavit ty Astrálohnusy z odvrácený strany Asiach. Všechno jsem zkazila!!! Položila jsem si hlavu na složený ruce na okraji mapy a byla úplně bez sebe, že nemám mámu Debbie, svět kvůli mně skončí nebo se stane peklem na Zemi a že jsou veškerý mý schopnosti (i ty pozemský) v tuhle chvíli k ničemu. Venku zuřila bouřka a konec světa se (určitě) blížil.

Obrátila jsem oči směrem k mapě a málem jsem převrhla pochodeň v hrnci. Z mapy vystupovala plasticky (vypadalo to jako laserová projekce) budova, která se mi zdála povědomá! Někde jsem ji viděla. Ale kde?! Šrotovalo mi to v hlavě na plný obrátky a já zavřela na vteřinu oči a na sítnici jsem uviděla se zavřenýma očima promítnutou tu budovu. Nějakej kostel, zdálo se mi. A před ním část nějakýho náměstí. Otočilo se mi to v prostoru a BINGO!!! Otevřela jsem oči, vyskočila z lavice a okamžitě z kabely lovila telefon. Měla jsem jen slabej signál, ale doufala jsem, že to bude stačit.

„Rafaeli? Ať ti Věnek zadá do navigace souřadnice k místu, kde jsem. Přivez od Anny nějaký jídlo na večeři pro nás dva a vodu. Dvě dvoulitrový. Ale jo, klidně i víno. Nepřerušuj mě a piš si – celou výbavu od Debzraela pro nás oba a ať tě u toho nikdo z lidí nevidí. Pak vezmi dva spacáky, nějaký baterky nebo svíčky, sůl a kyselinu citrónovou, nebo ocet. Taky nějaký teplejší tepláky, triko a mikinu. No jasný, že i pro sebe. Řekni jim, že si uděláme ve dvou rozlučku se svobodou. Ale jo, to jim taky můžeš namluvit a možná to bude lepší. Pořád mě překvapuje, jak dokonale umíš lhát. Jo. No tak dobře, nelžeš. Jen máš neskutečnou fantazii. Tak přijeď brzy!“

Skvrny začínaly zasychat a obraz z prostoru mizel. Nevadí. Docvaklo mi, že spouštěč projekce je nejspíš kyselina a sůl. Malina obsahuje kyseliny a slzy jsou slaný. Snad to vážně zafunguje, až dorazí RafEdiel. Bouřka nepřestávala. Bylo to něco, co Anna nazývá Boží dopuštění. Jak by asi nazvala mě, Debbie a Edwarda, kdyby nás viděla „ve vší parádě“ jsem si ani neodvažovala představovat. Možná by pak na nás chtěla lejt litry svěcený vody, propichovat nás dubovejma naostřenejma kolíkama nebo tak něco. Ale asi jsem moc často koukala na upírský seriály. Nemám páru, co by nás mohlo skutečně zabít. Ale nechtěla jsem to ani zjišťovat, protože i divnej život stojí za to, aby ho člověk, příšera nebo člověkopříšera, žil.

Otřásla mnou trochu zima a vzpomněla jsem si, že v kamnech by mělo bejt připraveno na zatopení. Sundala jsem z plotny hrnce, talíře a příbory a přenesla je na něco, co stálo pod oknem a vypadalo jako komoda. Nenašla jsem sirky, tak jsem sáhla po pochodni a podpálila v kamnech papír s třískama. Na lavici u kamen byla krabice drobnýho dřeva a pod lavicí větší kusy. Oheň v kamnech začal praskat, já přikládala a cejtila se o něco líp. Topila jsem poctivě a za chvíli bylo v kuchyni hrozný vedro. Ale já jsem nechtěla, aby vyhasly. Přikládala jsem dál a otevřela dveře do chodby a do ložnice naproti. V kuchyni jsem pootevřela horní část dělenýho (Věnek by mě poučil, že špaletovýho) okna v boční části kuchyně.

Než přijel Eddie, pustila jsem se do průzkumu kuchyně a v jedný skříňce s prosklenou horní částí objevila skleničky. Podívala jsem se do spodní části. V jedný zásuvce byl příborník a v druhý utěrky. Byly trošku zavlhlý, ale čistý. Jednu z jich jsem vzala a vyleštila dvě skleničky, dala na stůl, pak dva talíře a příbory. Na večeři bylo připraveno. Napadlo mě, že bych mohla napumpovat trochu vody. Šikovnej se mi zdál plechovej kýbl na stoličce v chodbě vedle dveří do kuchyně. Jen se mi nechtělo do toho slejváku.

Sedla jsem si do kuchyně, četla si zprávy na mobilu přes internet. Nic zajímavýho. Která celebrita zavítá do Prahy, nějaký demonstrace proti oligarchovi a malej mužíček v oranžovým, kterej je prej lídr – věci, který mi v mý situaci připadaly ve srovnání s mejma vlastníma problémama, úplně směšný. Pak jsem vyhledala ten kostel na Malý straně. Polokulovitá věž je podobná tvarem bazilice svatýho Petra v Římě, ale to nebylo ono, protože ta u Malostranskýho náměstí v Praze není. A navíc je větší než – jo, našla jsem ho. Kostel svatýho Mikuláše. Impozantní barokní kousek. Podle internetu je to jedním slovem skvost. Dobrý. Máme místo a musíme vymyslet plán. Jestli se to vlastně vůbec dá, protože to „naše“ proroctví je tak mazaně konstruovaný, že si ho každej může vykládat po svým.

Jak to Debzrael vlastně říkala?

Podle proroctví přijde dívka s bílýma vlasama, černýma očima, krve zpola astrální a uzavře průchod/portál z astrálu na Zemi. Povstane kníže Světla, kterej uvolní sílu, která pro vždy spoutá odvrácenou stranu. Pak bude průchod z odvrácený strany navždy jednosměrnej. Zlo, který do odvrácený strany Asiach vejde, už nebude moci zpět. Pokud kníže nepovstane, nastane válka, která zničí nejen Zemi. Zmizí mnoho světů a Zlo bude vládnout.“

Slyšela jsem v duchu Debbie a najednou jsem se zas cejtila mizerně. Jednak kvůli Debzraelovi, o kterým jsem nic nevěděla a za druhý kvůli tomu, že pokud něco RafEdielem brzy neuděláme, stanou se jistě strašný věci proti kterejm problém Babiš bude ráj na zemi. Stačí, když se na Zemi občas prodrápe nějakej z poskoků Pramatky. Venku jsem slyšela auto a do oken blikly světla. Eddie. Konečně. Vyběhla jsem ke dveřím, otevřela a čekala, až zaparkuje. Vystoupil, roztáhnul velkej deštník a nejdřív se šel se mnou přivítat. Beze slov jsem ho obejmula a pak jsem šla s ním k autu. Vyndaval a nosil věci do kuchyně a já nad námi držela deštník, aby nebyl zbytečně mokrej.

Vody přivezl Eddie šest dvoulitrovejch lahví „Ježíš, ty tu máš ale vedro. Jo a říkal Věnek, že voda sice je pitná, ale člověk, kterej na ni není zvyklej, může mít pak průjem. A to nebudeme riskovat. Taky proto, že mi vysvětlil, co je to suchej záchod.“ „Jo, to už jsem stihla zjistit.“ Řekla jsem, nakrčila nos a pomáhala Eddiemu vybalovat. Jednu láhev jsem použila na uvaření vody na kafe , který můj prozíravej kámoš vzal s sebou – oblíbili jsme si to kafe, kterýmu tady říkaj turek. Název divnej, ale je to dobrá varianta, když není někde kávovar. Mezi vybalováním a vařením kafe, mi Edward vyprávěl o tom, že už mají s Jardou skoro všechno na svatbu nachystaný a že je klika, že Jardova kámoška už dorazila „Aspoň bude mít ten můj miláček společnost. Říkal, že si to tu máme užít.“

Dřevo pod lavicí už docházelo, tak jsme s Eddiem došli do kůlny. Ještě že vzal baterky, jinak by hrozilo, že si jeden z nás zlomí nohu. I když od doby, co se Rafael naučil ty svý uzdravovací fígle, by to asi tak hrozný nebylo. „Kdyby sis zlomil nohu, můžeš si ji uzdravit, Eddie? Jestli to jako není proti nějakejm pravidlům.“ „To mě nikdy nenapadlo, Nell. A nerad bych to zkoušel. Radši si nic lámat nebudu.“ Zazubil se a nesl obrovskej koš se dřevem do kuchyně.

Voda na kafe už se v odřený plechový konvici vařila. Rychle jsem vyleštila šálky pověšený na háčcích na jedný z kuchyňskejch polic, vzala z příborníku lžičky a udělala kafe. Edward už na talíře nandal studenou pečeni se zeleninovým salátem. Pak se maličko oháněl vývrtkou a do skleniček nalil vychlazený víno nádherně zlatavý barvy, ve kterým se odráželo světlo pochodně i svíček, který nějakým zázrakem Eddie dokázal zapálit lusknutím prstů, ze kterejch měl zapalovač bez zapalovače (Co to zase je za novinky?! Vždyť nejsem opilá ani sjetá.).

„Ty mě pořád překvapuješ, Eddie. Je to skvělý! Co dalšího ještě umíš? Mě nejde ani blbej teleport.“ „Už nic novýho. Tohle přišlo nějak samo. Potřeboval jsem si rozsvítit ve sklepě, protože rupla žárovka. Šmátral jsem po polici, kde měla bejt baterka, ale tam nebyla. Lusknul jsem prstama a řekl v duchu – kéž bych měl světlo a z prstů pravý ruky mi najednou vyšlehnul plamínek. Nepálilo mě to. Vylezl jsem bez šrámu ze sklepa a pak to trénoval, když nebyl nikdo nablízku. Ale jde mi to jen pravou rukou.“ „Naučíš mě to taky? Teda až bude čas. Dáme si víno a pak ti hned ukážu to, co jsem našla na mapě.“

Připili jsme si na zdraví a štěstí budoucích manželů a já si rozmíchala v jednom malým šálku trochu soli s vodou a v druhým kapku octa s třema kapkama vody. Pokapala jsem mapu nejdřív octovým roztokem, pak solným. Chvíli se nic nedělo a pak Eddie lapal po dechu a já zas zkoumala tu projekci. „Jak si to…“ „Já ne, Eddie. To je dílo náhody. Ale pomohlo mi to najít tu budovu. Je to kostel svatýho Mikuláše na Malý straně v Praze.“ Na mobilu jsem mu ukázala fotky z netu. „Musíme se tam vypravit, Eddie. Nevím, co tam máme dělat, ale máme tam jít. Je to vodítko. Možná ke Světlu. Nevím.“

Pak jsme s Eddiem odložili mapu, starosti o svět a Světlo, nalili si další skleničku úchvatnýho Chardonay barrique pozdní sběr 2016. Sáli jsme z něj sluníčko, přikládali na střídačku do kamen, rozestlali spacáky na postel v ložnici. Venku přestala bouřka i déšť. Otevřeli jsme druhou láhev, a kdyby venku za barákem byl bazén a proutěný křesílka, mohli jsme si připadat jako kdysi v US, když Eddie pitval mrtvoly a já honila grázly. Trošku jsme se namazali, zalezli vedle sebe do spacáků, vyprávěli si o Jardovi, Věnkovi a dalších věcech. Smáli jsme se a úzkostlivě se vyhejbali jakýkoli zmínce o Debbie, Světlu a zániku světů, když se nám nepovede naplnit nebo rozluštit proroctví. Než jsem usnula, konstatovala jsem, že je v ložnici docela slušný teplo.

Ráno jsem měla kocovinu a Edward ještě krásně chrápal. Do oken se dralo sluníčko a já se šourala do kuchyně. Ohrnula jsem si rukávy mikiny a s tupou bolestí hlavy šla po našem „pracovním“ večírku uklidit, aby Věnka z toho bordelu nekleplo. Do igelity od večeře jsem naházela zbytky od večeře, lahve od vína, špunty a málem i mapu. V kamnech už vyhaslo, tak jsem si řekla, že je na čase vyzkoušet, kolik si toho pamatuju ze skauta o rozdělávání ohně. Vedle krabice s drobným dřevem byly noviny, ale třísky došly. Došla jsem do kůlny, lehce naštípala třísky (seš dobrá, na příšeru), pobrala do náruče čtyři tenčí polena, který včera tak akorát pasovaly do topeniště.

Tak jo. Noviny, zmuchlat, vložit. Narovnat na ně třísky. Zkusila jsem Eddieho zapalovací trik s lusknutím prstů a myšlenkou na to „Kéž bych měla světlo.“ Ale nestalo se nic a já prohledala celou kuchyni, než jsem našla sirky pod vrstvou novin připravenejch na zátop. Podpálila jsem a zjistila, že i bez magickýho lusknutí prstů se oheň zakousnul do připravený potravy a hoří. Při hodila jsem drobný dřevo, a když se rozhořelo, naládovala jsem kamna pár polínkama. Protože to chtělo ještě umejt nádobí od večeře, napumpovala jsem do většího hrnce vodu, postavila na plotnu. Pak jsem skočila k pumpě vypláchnout hrnky od kafe a dolila do konvice z láhve vodu na uvaření novýho.

Vyšla jsem na zahradu natrhat další třešně a maliny. Když se začala voda v konvici vařit, Edward se zrovna vyloupnul z postele. Protahoval se, pak vyběhl (od kdy ten kluk běhá?) na zahradu a já slyšela pumpu a vejskání, tak jsem vyšla za ním a viděla, jak se v tý ledový vodě oplachuje! Cvok. Aspoň jsem mu podala ručník, kartáček na zuby, vlažnou vodu v hrnku a pastu na zuby. Sobě jsem donesla totéž a tak jsme si čistili svorně zuby a pastu plivali do trávy. Úplnej skautskej hardcore.

Zalila jsem kafe, Eddie vytáhnul z termoboxu vychlazený sendviče s burákovým máslem (miluju Annu!), já nandala na každej talíř kolem sendviče maliny a třešně a chtěla jsem, aby už všechny moje rána byly tak klidný jako teď. Jenže nás čekal hned po snídani vejlet do Prahy. Společně jsme umyli nádobí, počkali, až dohasne oheň v kamnech a zhruba v deset jsme vyrazili na cestu. Zavolala jsem Věnkovi, že Edward potřebuje nutně něco koupit v Praze a že večer budeme doma. Totéž nahlásil Eddie Jardovi. Naložili jsme věci do mýho auta a vyrazili. Pro Eddieho auto se vrátíme po svatbě a následnejch oslavách. Zapla jsem navigaci a zvolila nejrychlejší trasu.

Eddie se nudil zatím, co já držela na dálnici rychlost těsně pod povoleným limitem – nechtěla jsem se zdržovat oplejtačkama s mistníma policajtama. Od tý události ve Františkánský zahradě mám k nim velmi obezřetnej přístup. Poslouchali jsme nějakou místní stanici, kde hráli převážně rockový pecky a cesta svižně ubíhala. Písničku Piece of My Heart v podání Janice Joplin přerušilo mimořádný zpravodajství ve chvíli, kdy už jsme vjížděli na parkoviště poblíž konečný stanice metra Háje. Zaparkovala jsem a Edward zesílil zvuk:

„…nedoporučujeme občanům hlavního města Prahy vycházet ze svých bytů a domů. Uzamkněte dveře, zabezpečte okna. Poslouchejte rádio, sledujte televizi. Vláda zmobilizovala armádu, která ve spolupráci s policií ČR (Jestli jsou všichni policajti jako ty z Františkánský zahrady, tak to bude spíš na prd.) bude pomáhat chránit naše město před tvorem, který vylezl dnes ráno z Vltavy a začal útočit na lidi a požírat je. Na identifikaci zřejmě prehistorické příšery pracuje tým vědců a odborníků na zoologii. Náhodný svědek popsal našemu reportérovi, že tvor připomíná tvarem přerostlou chobotnici s ostnatými chapadly a vydává odér zkažené rybiny. Pro rádio Beat Jarek Nohavica.“

Vypnula jsem rádio, oblíkli jsme si bundy od Debzraela, plně jsme se ozbrojili. Já měla po kapsách pepřáky z oreganovýho oleje, v batůžku skládací cestovní pochodně, oreganový granáty se stříbrným pískem. Foukačku a stříbrný šipky jsem měla na opasku. Vlasy jsem stáhla do uzlu a potřela oreganovym olejem. Eddie měl kromě bundy, stříbrnejch nátepníků, airsoftový pistole na kuličky s oreganovým olejem a koloidním stříbrem a svítícího půlkruhu na čele, ještě stříbrnou síť. Parazitickej svíječ už nás nemůže překvapit. Snad toho nebude zatím víc, co povolala Pramrcha na zničení světa.

Vsude bylo vylidněno, metro nejezdilo a taxikáři asi seděli zabarikádovaný doma. „Eddie, musíme zpátky do auta a dojet tam!“ „To je moc pomalý, Nell. Musíme se tam teleportovat.“ „Víš, že to neumím! Nejsem tak schopná. Do prdele Eddie, jsem k ničemu!“ Než mě stihla zaplavit vlna zoufalství a beznaděje, Rafael mě popadnul za ruku, přitáhnul k sobě a pevně obejmul. Nestihla jsem se ho zeptat, co to dělá a najednou jsme stáli na Václaváku.

Všude byli po zuby ozbrojený policajti, vojáci, zátarasy, obrněný transportéry. Ve vzduchu kroužily vrtulníky a vypadalo to jako v nějakým debilním apokalyptickým filmu. Jenže tohle se dělo! „Dokážeš nás dostat blíž k Vltavě, Eddie?“ řekla jsem, když jsem se vzpamatovala z toho, jakou mocí Rafael vládne. „Jak moc blízko?“ „Co nejblíž. Třeba na nějakej most.“ „Můžeme zachraňovat svět z Karlova mostu, madam?!“ Zažertoval RafEdiel a než jsem se nadechla, stáli jsme uprostřed Karlova mostu.

Rozhlíželi jsme se a větřili skoro jako psi. Smrad šel od Kampy. Rozběhli jsme se tím směrem a já zatím Eddieho „školila“ „Nesmíš se nechat chytit pod krkem a bacha na ty jeho ostny – málem mě to posledně zabilo. A funguje na něj oreganovej olej. Mělo by to bejt ve dvou snadný.“ V běhu jsme se na sebe usmáli a RafEdiel vypadal skoro stejně šťastně, jako když nám oznámil, že se budou s Jardou brát. Smrad zesiloval. Byli jsme blízko. Po Eddieho levici vystřelilo smrdutý naježený chapadlo. „Bacha!“ zařvala jsem a strhla Eddieho stranou. Hned jsem zmáčkla oreganovej slzák a napálila plnou dávku do chapadla. Začalo se to zmítat, řičet jako buvol, ale nechtělo to splasknout a zmizet.

„Do hajzlu, nějaká vytuněná verze. Asi dobrej vývojář na odvrácený straně!“ Mezi tím jsem odjistila oreganovej granát se stříbrnym pískem a vrhla ho kolem sochy Bruncvíka dolů. V tom okamžiku nás Edward přemístil o deset metrů dál od Kampy zpátky na Karlův most. Viděla jsem jak chvilku na to, po výbuchu vytrysknul gejzír zelenýho hnusu a pár kapek mi potřísnilo rukáv. A byl klid. „Dostalas ho, Nellien. Máš skvělý instinkty!“ Radoval se Rafael. „To ty taky, Eddie.“ Plácli jsme si a chtěli vyrazit na Malou stranu. Jenže mě začaly svrbět neroztažený ukrytý křídla.  Podívala jsem se na vodní hladinu a strnula.

„Do hajzlu hajzlovatýho!“ „Co se děje, Nell?“ „Podívej se do vody, Eddie!“ „Plavou tam nějaký igelity. Asi nějakej lidskej dobytek vyhodil odpad. Pojď. Ztrácíme čas.“ Odstrčila jsem ho, aby nás nepřemístil. „To nejsou igelity, Rafaeli. To jsou mrtvoly v igelitech, který jsem viděla v jednom svým snu. Dělaj mrtvoly ze živejch lidí, a jestli je nezastavíme, nezbude živej nikdo. A já pak budu na zmrzlý poušti…“ Horečně jsem přemejšlela, jak to v tom snu kruci (!) bylo? Něco jsem udělala s rukama?

„Nell, jestli to umíš zastavit, tak si pospěš! Tamhle už to začíná bejt blbý – vojáci z jedný jednotky už to na nábřeží nezvládaj, jsou mrtvý a obrací se proti vlastním lidem!“ „Nevím, jestli to umím, ale zkusím to. Musíš mě dostat přímo mezi ty živý a mrtvý. Čelem k mrtvejm. Přesně, prosím.“ „Dobře. Připrav se. Teď.“ Stála jsem dva metry od těch mrtvejch, v zádech živý a Rafaela, kterej ty živý tlačil telepaticky pryč. Zvedla jsem ruce jako v tom snu a v duchu prosila o sílu to zastavit. Nic. Zbejvalo pár centimetrů. Zařvala jsem „Zmizte, hnusáci!!!“ Najednou ze mě vylítlo  tlaková vlna, která vrhla mrtvý v igelitech i mrtvý bez igelitů do Vltavy. Dalším pohybem pravý ruky, jsem vytvořila bariéru nad celou hladinou Vltavy. Nic mrtvýho z ní už vylízt nemohlo.

Sedla jsem si na zem a vytáhla z náprsní kapsy hořkou čokoládu. Potřebovala jsem dobít energii. Eddie se asi naučil od Debbie mazat paměť, protože na nábřeží stál zbytek vojenský jednotky a jednotliví vojáci se zmateně rozhlíželi kolem. Špitla jsem „Na Malou stranu, Eddie. Teď. Rychle.“ Než se pozornost zmatenost ztrácejících vojáků obrátila k nám, stáli jsme před kostelem svatýho Mikuláše. Vstupní dveře byly otevřený. Kdybych tu byla jako obyčejná turistika, asi bych se v údivu zastavila a obdivala monumentální stavbu a Edward jistě taky.

Ale nebyl čas a museli jsme jednat bez plánu i bez Debbie. Vešli jsme dovnitř a ovanul nás typickej chladnej odér starýho červotočivýho dřeva, vlhkosti, kadidla a prachu. Barokní nádhera toho místa v šeru moc nevynikala, přesto byla velice působivá. Šli jsme středem kostelní lodi po koberci, kterej tlumil naše kroky. Ticho v jednu chvíli přerušil pleskáním křídel holub a prohnal se nám těsně nad hlavou. Byla jsem zesláblá a vyčerpaná z nahlýho výronu magie, kterej mě překvapil. Netušila jsem, že něco takovýho umím.

Měla jsem potřebu si sednout. Přitahovaly mě lavice v první řadě. „Jen se na chvíli posadím, Rafaeli.“ „Fajn. Porozhlídnu se tu.“ Vydal se na prohlídku a zapnul si světelnej pruh na čele. Zatím, co se vydal kolem křížový cesty (v protisměru – náboženství ho nikdy moc nebralo), sesunula jsem se do lavice, opřela se, zvrátila hlavu dozadu a zavřela oči. Vedle mě začaly šustit stránky. Někdo listuje v bibli? Otočila jsem hlavu a viděla (Cože?!!!) „svýho“ valentýnskýho esesáka! Vykulila jsem oči a chtěla zařvat, ale on si položil kostlivej ukazováček na bezkrevný rty a špitnul „Já, tópše. To skútečně já, meine liebe. Nelekála. Tópě ja neuplíšit. Ty tópra túše. Nein jako ta meine šéncka. Túch co chúbu nesáfšit. Nechtít já apýs trpjet, nechtít aby meine šéncka Newmanová fýchrat. Já tópě pomúšu.“

„Vaše žena je Pramatka?!“ sykla jsem tiše, ale stejně to znělo skoro jako rána. „Jaja, pýstra chólka. Ja sam nemúšu ji sáfšit a ta její túch sníčit. Tý múšeš. F tópě Světlo. Uvnítš músiš…“ Zasyčelo to a zmizel.

Dveře kostela se s třesknutím zabouchly. Skrčila jsem se do lavice a zkoušela telepaticky volat Eddieho. Nic. Kde vězí? S téměř neslyšným šustěním se něco přibližovalo. Průsvitná Newmanová! Jak se… „Jak? Nebuď směšná, Nellien. Přeci sis nemyslela, že se mě jen tak zbavíš! Mám s tebou pořád velké plány. Se mnou bys vládla daleko větší mocí než teď.“ Věnovala mi křivej úsměv a hučela dál „Přidej se ke mně.“ „To ani náhodou ty Prazrůdo!“ a namířila jsem na ni oreganovej sprej a stiskla. Nic se nestalo. Jen se zachechtala smíchem, kterej připomínal sypající se železo „S tímhle u mě nepochodíš, dítě. Tak si se mnou přestaň hrát.“ Máchla poloprůhledným pařátem a odhodila mě na lavice přes uličku.

Vyskočila jsem a sáhla pro foukačku a stříbrnou šipku „Pošlu tě šupem pryč ty Prazrůdo odporná! Tohle je posvěcený stříbro. Azrael věděl, že se to může stát.“ „Zkus to a tvůj kamarád zemře.“ Ukázala pařátem ke zdobený kupoli a mě se zastavilo srdce. Eddie visel nějakým magickým způsobem ve vzduchu a evidentně byl v bezvědomí. „Cos to…!“ „Jen taková pojistka, Nellien. Pořád máš šanci být nejmocnější na Zemi a já budu neomezeně vládnout v Asiach. Pokud se mě pokusíš zbavit, Rafael zemře, ty zemřeš a já vypustím na Zem všechny svoje kruté mazlíčky a pak už mě nic nezastaví!!! Vzdej to! Nebo ho nechám spadnout!“

Hleděla jsem nahoru na svýho nejlepšího kamaráda a promítnul se mi celej život a všechny společný chvíle. Rozhodla jsem se. V duchu jsem se začala modlit Otčenáš. Sklopila jsem oči a srdce mi přetejkalo žalem a v nitru toho mýho srdce zněla žádost o odpuštění a slib, že se s Eddiem sejdeme v nebi. V hlavě jsem měla najednou jasno a prázdno. Stříbrnou šipku jsem si bodla hluboko do žíly na zápěstí levý ruky a vytáhla jí ven.

Čekala jsem proud horký krve. Místo toho mi z rány na ruce vytryskly oslnivý světelný paprsky, ozářily celej vnitřní prostor, odrazily se do všech směrů a škvařily tu zrádnou Pramatku. Řvala, až se otřásala kostelní loď v základech, drápala kolem sebe, ale Světlo jí udolalo. Byla bych přísahala, že slyším nebeský fanfáry. Když bylo po všem, spadla jsem do uličky na hromádku astrálního popela. Poslední myšlenka byla „Eddie!!!“

Probrala jsem se na schodech před oltářem na nějakým plášti a u mě klečel živej Eddie a ještě živější Debbie!

„To je dost, Nellien. Už spíš pět hodin.“ Slyšela jsem ten nejlaskavější mateřskej hlas. „Svět jsi už zase zachránila. Ale musíme stihnout svatbu. Na, tohle vypij a vyrážíme. Doma už bude boží dopuštění, jak říká Anna.“

A já najednou plakala jako malý dítě a střídavě objímala Eddieho a Deb, který mě objali oba naráz a byli jsme u mýho auta u konečný metra Háje (zatracenej teleport, kterej neumím!). Řízení se ujala Deb a já přemejšlela, na co všechno se jí vlastně budu (zase) chtít přeptat.

Napsat komentář