Kukly (5) – Zmizení Azraela

Jaro přišlo na statek překotně a nenadále a záležitost s Vlnatcema už byla pro mě skoro minulý století.

S Věnkem jsme si v Kapli Všech svatých v Telči na zámku zamluvili termín svatby v pátek třináctýho dubna. Pověrám se nedá věřit, protože za celej svůj normální i nenormální život jsem vždycky v pátek třináctýho měla štěstí, tak nevim, proč by to tak nemohlo pokračovat dál. Bylo patnáctýho března a my se začali trošku starat o to, co si oblíkne nevěsta (to jako já) a co ženich (samože Věnek).

Zajeli jsme do Prahy pro inspiraci a trošku courali po obchodech. Jen tak decentně, protože Věnek ani já nejsme nějaký shopaholici a nemilujem davy. Deb měla nějakou pochůzku někde blízko katedrály svatýho Víta (už jen ten název mi pěkně nepříjemně ježil chlupy na zátylku), správce měl plný ruce práce kolem statku a Edward se rekreoval s Jardou na Moravě. Vybírali společně co nejlepší víno na svatbu a plánovali hostinu – pro naši rodinu a kněze (nejlepší evangelickou farářku a taky nejlepší kámošku Jardy ze střední).

Na takový to chystání oslav, byli kluci E+J úplně skvělý a úžasný. Zejména Jarda měl smysl pro styl. A to bez okázalosti a povrchnosti. Hodně jsem tu jeho schopnost obdivovala. Navíc si dokázal poradit i v nejneuvěřitelnějších situacích. Uměl vidět alternativy, kde je jiný ani nepostřehli, měl absolutní organizační talent a nikdy nepanikařil. Tak trochu uměl „kotvit“ Eddieho a tou jeho vzdušnou povahou, kdy (obrazně řečeno, zatím jsem ho neviděla lítat ani já) letěl jako střela k oblakům. Jarda ho nenechal „uletět“ a jemně ho vracel na zem. Byl to sice náš milej Rafael Uzdravující, ale potřeboval tady pozemskou kotvu, kterou zase pro mě představoval Věnek.

V jedný výloze jsem zahlídla jednoduchý smetanový šaty na ramínka z jemný krajky s rudou stuhou pod prsama. Jednoduchý, hladký, bez volánků a dalších nesmyslnejch serepetiček, který vypadaj dobře na svatebním dortu, ale z nevěst to bohužel většinou dělá svatební dort. Budou dobře vypadat bez podprsenky. Vklouzli jsme dovnitř obchodu. Prodavačka se široce (naučeně skoroamericky) usmívala, podala mi žádanej kousek a já zmizela v kabince. Ve chvíli, kdy jsem si je oblíkla a viděla jsem se v zrcadle, spadla mi překvapením čelist.

Vypadala jsem jako špičková modelka i bez svatebního upravenýho účesu a nalíčení. Nikdy v životě jsem se ještě tak necítila. Narovnala jsem se a usmála se na tu holku, kterou jsem i přes všechno to astrálování, nebezpečný situace a proměny, začínala mít přeci jen trošku raději. „Nazdárek Nellien, docela dobrý na astrální příšeru.“ Špitla jsem si pro sebe. Věnek neodolal a podíval se na mě v kabince a bylo vidět jeho nadšení, vzrušení i radost. „Ber je, Nell. Jsi v nich dokonalá. Ale to i bez nich.“ Křenil se na mě tím svým známým způsobem, ketrej se mi už při prvním setkání tak líbil. Přitisknul se ke mně a já přes tenkou lásku šatů cítila tu horkost a touhu, kterou jsem poznala nejen podle „svazku klíčů“ pod jeho poklopcem. Odešli jsme s mejma šatama a oba plný touhy po milování.

Spontánně jsme se rozhodli zůstat v Praze na hotelu a zajít si (po několika hodinách sexem a toužením nabitejch chvílích na hotelovým pokoji), na dobrou večeři a třeba na Karlův most, kde jsem (taky) ještě nebyla. Věnek byl (pokaždý a skoro všude) jako průvodce okouzlující i proto, že jsem mu mohla koukat na jeho moc pěknej zadek. Poslala jsem Debbie textovku, že zůstáváme v Praze a že jí napíšu název hotelu a nechám jí v recepci klíče od auta. Neodpověděla.

Jak má chlap zadek nepěknej, povislej nebo dokonce typicky ženskej se širokejma bokama, není to nic pro mě a to i kdyby to byl Colin Firth a říkal mi, že mě miluje takovou, jaká jsem. Taky o Praze věděl daleko víc než já, protože tu studoval. Já četla nějaký průvodce, ale je to na mě moc školometsky napsaný. Já mám radši historii poznanou skrze příběh. Letopočty mi v hlavě nikdy moc dlouho nezůstanou.

Koupili jsme si nějaký náhradní spodní prádlo a taky trička, abysme se mohli převlíknout do čistýho. Ještě v nějaký malý pěkný vinotéce se skutečně usměvavou a pozitivně naladěnou prodavačkou lahev skvělýho vyzkoušenýho červenýho BIO Chateau Haut Moulin 2017 (Bordeaux). Kousek od Malostranskýho náměstí jsme objevili Three Golden Crowns Apartments, kde jsme si objednali jednu noc v luxusním apartmá – jednou za čas si můžeme dovolit trochu toho nadstandardu, kterej normálně nevyhledáváme.

Věnek jednou rukou odemykal, druhou rukou si mě přitáhl a líbal mě těma svejma (na chlapa neuvěřitelně jemnejma) rtama. Jeho dech voněl kafem a vlasy čerstvým povětřím a mě už se z něj (zase) podlamovaly kolena. Zaklapl dveře nohou, položil tašky v chodbě a přitisknul mě ke zdi. Líbali jsme se dlouho a pomalu (nebyl spěch, ani po mně nešli zatracený astrálové) a ochutnávali se kousek po kousku. Pokračovali jsme pomalu až do sprchy, kde jsme se hodně dlouho milovali.

Do postele jsme si lehli, abysme taky chvilku odpočívali a trochu si povídali. Byly to krásný okamžiky, u kterej jsem si přála bej úplně obyčejná Nell, která má úplně běžný starosti, manžela, děti a tak podobně, jako všichni ostatní. Vyprávěl mi třeba o tom, jak jako malej chodil do školy pěšky pět kilometrů v zimě i v létě, protože na samotu, kde s rodičema bydlel, tehdy žádnej autobus nejezdil a rodiče neměli auto (!!!?). Byly to neuvěřitelný věci, který zněly jako z nějaký pohádky o středověku, protože v US má auto skoro každej, kdo smí mít řidičák.

Taky byl dost chytrej a mě pořád vrtalo hlavou, jak je možný, že takovej šikovnej chlap nedělá něco lepšího, než aby někomu furt opravoval starý a rozbitý krámy a tak podobně. Zeptala jsem se ho na to. Zamyšleně mě hladil, mlčel a byl smutnej. Aby přišel na jiný myšlenky, navrhla jsem procházku. Noc je ještě dost mladá. Napsala jsem při dobrý paměti Debzraelovi textovku v jakým hotelu nás najde, oblíkli jsme se a šli ven. Zamířili jsme směrem k hradu a Věnek mě zatáhnul do restaurace s názvem Krčma u sedmi Švábů.

Vešli jsme do prostoru, kterej osvětlovaly hlavně svíčky (nemaj na solidní zavedení elektřiny?) a jen málo elektrickýho osvětlení. Klenutý stropy a výzdoba sušeným chmelem. Na každým stole zapálenej keramickej kahan. Po pravý straně byl obrovskej krb, ve kterým si nějaký japonský turisti opejkali buřty. Docela jsem byla zvědavá, jak se budou tvářit, až to budou jíst. Už jsem to jedla. Nic proti, ale hot-dog mi chutná víc. Pak jsem pochopila tu hru na středověk, když jsem viděla kostýmy servírek a číšníků. Objednali jsme si svařený víno a užívali si vůni bukovýho dřeva, to že se můžeme k sobě tisknout bokem a proplejtat ruce na stole. Bylo nám tak skvěle.

Věnek mě vzal za ruku a začal vyprávět.

„Ptala ses mě, proč nedělám něco jinýho než to, co teď. Je to jednoduchý, ale pro mě těžký. Pokud si mě po tom, co ti řeknu, nebudeš chtít vzít, nebudu ti to mít za zlý. Můžu? Chceš to doopravdy slyšet?“ Vzala jsem mu hlavu do dlaní, políbila ho a řekla „Pověz mi všechno.“ A myslela na to svoje vlastní dost drsný tajemství. Co by mi asi tak mohl říct horšího? Držel mě za ruku, koukal do stolu a lezlo z něj něco, co ho muselo dlouhou dobu hrozně trápit.

„Byl jsem kdysi hodně zarputilej, protivnej a nebylo to se mnou zrovna jednoduchý. Tátu mi dělal vlastně děda, protože můj otec od nás odešel, když mi byly dva roky. Ani ho neznám. Děda byl skvělej a mamka taky. Jenomže já tak moc chtěl poznat svýho vlastního tátu, ale ani jeden z nich mi nechtěl nic říct. Tak jsem si z kapesnýho šetřil na motorku, abych ho mohl jet hledat. Chodil jsem kvůli tomu každou volnou chvíli po brigádách, abych si vydělal. A nejen to. Uměl jsem zabít králíka, husu, kachnu. Skoro každý domácí zvíře. Taky vykuchat tak, abych nepoškodil žluč a nebylo maso k vyhození. Děda mě to naučil.

Tak jsem zabíjel, protože některý chlapi ze vsí v nejbližším okolí to neuměli, nebo nechtěli umět. Zvaly si mě nejdřív mámy spolužáků, babičky, který nemohly vidět krev. Už jsem viděl tolik krve a masa…“ Zamlžily se mu oči a potřeboval se napít. Objednala jsem ještě dva svařáky. Musela jsem si odskočit a chvilku jsem hledala záchod. Japonci se už pustili do buřta a dělali u toho strašně směšný ksichty. Vzpomněla jsem si na sebe a na prvně ochutnaný knedlíky a bylo mi jich skoro líto.

Na záchodě tekla jen ledová voda, tak jsem si u krbu cestou zpátky z WC hřála ruce a s úsměvem mávala na Věnka. Zkoušela jsem si ho představit s rukama od krve, jak porcuje zabitý zvířata a nějak mi to nešlo. Asi by si taky neuměl představit, že líbá něco, co vraždí příšery pařátama, má křídla a dost často smrdí hůř než shnilá ryba od všeho toho astrálního hnusu slizovýho. Kdyby jen tušil…

U krbu se uvolnil stůl (japonský turisti odcházeli trošku zelený, ale nesmrděli rybinou). Zeptala jsem se číšníka, jestli se můžeme přesunout. Byl milej a kejvnul na to. Seděli jsme teď na dubový lavici u masivního dřevěnýho stolu vedle krbu. Věnek se opřel zádama o zeď, usrknul svařák, zavřel oči a pokračoval

„Peníze na motorku jsem měl našetřený až v osmnácti. Udělal jsem si řidičák a taky jsem byl přijatej na vejšku. Na veterinu. Začal jsem jezdit do Prahy na kolej na svý motorce, a když zrovna odpadla nějaká hodina, jel jsem z Prahy na matriku do Telče. Protože táta tam odtud (prej) pocházel. Co mi máma s dědou neřekli, to jsem se dozvěděl na základní škole – lidi jsou drbny. Žvaní i o tom, co neví. Ale já se naučil mlčet. Máma a děda by se zlobili, nebo by byli smutný. Ani jedno jsem nechtěl. Nikam to pátrání nevedlo. Buď to byly kecy, nebo můj táta nikdy neexistoval. Ale to bych tu asi nebyl.“ Pokrčil rameny a zadíval se na mě.

„Každopádně jednoho dne jsem potkal holku, do který jsem byl blázen na první pohled. Asi jako do tebe, Nell. Byla to spolužačka. Jednou jsme se domluvili, že pojedeme za našima. Za mamkou a dědou. A…“ (chytil se za hlavu) „Jel jsem trochu rychlejc. Irena to měla moc ráda a povzbuzovala mě, ať přidám. Přidal jsem, pako namyšlený nezodpovědný! Probral jsem se v nemocnici. Zlámaný nohy, ruce, žebra. Ta jizva na zádech – kůži jsem měl z jedný třetiny stáhnutou ze zad. Všechno mi spravili. Ale Irena umřela a to už nikdy nikdo nespraví. Taky jsem si kvůli tomu svý odseděl. Tak. Teď to víš.“ Nadechl se a ještě pokračoval.

„Irenin táta byl advokát, tak jsem dostal nejvyšší možnej trest. Zasloužil jsem si to. Po pěti letech mě propustili pro dobrý chování. Ve vězení jsem se učil řemesla, abych nebyl jen řezník amatér a veterinární nedouk. Po propuštění jsem se začal živit jako údržbář v domově důchodců a časem mi dali šanci i bejvalý spolužáci, který proti mně vlastně nikdy nic neměli. Než jsem se vrátil z vězení, umřela mi máma a děda odešel za ní do půl roku. Zdědil jsem chalupu, takže jsem měl kde složit hlavu. Díky advokátovi, kterej zaměstnával mámu jako hospodyni a měl k ní i jinak hodně blízko, mi nevznikly dluhy na elektřině ani na dani z nemovitosti. To on mi dohodil první práci po propuštění. Hodně mu dlužím.“ Díval se na mě a čekal co já.

Mě se koulely slzy z očí a nebyla jsem schopná slova. Jen jsem ho držela za ruku a bolelo mě za něj srdce. Ať už jsem příšera nebo ne, city mi zůstaly a možná je dokonce ta proměna i zesílila. Asi si to špatně vysvětlil a chystal se odejít. „Nemůžu.“ řekla jsem a než jsem dořekla „Tě soudit a i tak tě miluju.“ Řekl „Odpusť mi to.“ A vyběhl ven. Rychle jsem zaplatila a letěla za ním, co mi nohy a plíce dovolily. Běžel ulicí nahoru směrem k hradu. Asi jsem (naposled s Vlnatcem u hřbitova) natrénovala běh na delší tratě, takže jsem ho dohnala na vyhlídce.

Chytla jsem ho za bundu, přitáhla ho k sobě a políbila. Vyjeveně čučel jako malý děcko, když mu uplavou oblíbený hračky a chtěl něco říct. Položila jsem mu dlaň na pusu a řekla „Příště mě nech domluvit, Věnceslave! Chtěla jsem ti říct, že tě nemůžu soudit a že tě stejně furt miluju.“ Obejmul mě tak, až mi skoro křupaly moje pozemsky/nepozemský kosti a políbil mě tak něžně a pak tak vášnivě až se náhodný turisti ohlíželi a skoro mi nabízeli pomoc, která nebyla nutná. Všechno dobře dopadlo. Snad.

Ruku v ruce jsme se blížili k hradnímu nádvoří. Lidí už moc dovnitř ani ven nechodilo, ale zavírat měli brány až za hodinu. Rozhodli jsme se jít dovnitř a Věnek mi vyprávěl, že největší rozkvět (podle něj) zažil Pražský hrad za doby císaře Rudolfa II., kterej si hrad i Prahu velice oblíbil na rozdíl od svejch předchůdců. Když skončil vyprávění, stáli jsme tváři v tvář strašný gotický stavbě – katedrále svatýho Víta. Jen jsem jí viděla, udělalo se mi zle. Žaludek mi vibroval a bylo mi na zvracení. Někde musí bejt v tý katedrále něco zelenohnusnýho smrdutýho, co se sem zase prodrápalo z astrálu.

Jako vždycky jsem díky Deb, měla nějakej ten návod. Ale ten byl před Věnkem nepoužitelnej. Pod záminkou sexuální touhy, jsem ho přiměla k rychlýmu přesunu do hotelovýho apartmánu a dala mu do vína magickej uspávací krystal. Usnul po prvním loknutí. Nalila jsem si čistý víno do druhý skleničky a vypila jí na ex. Budu potřebovat trochu dopingu. Spal jako miminko.

Já si šoupla za opasek postříbřený zrcátko, plynovou pochodeň, sprej s oreganovým olejem, vlasy jsem si natřela oreganovou mastí, stáhla do hladkýho culíku a natáhla si bundu, kterou ušila Deb pro mě i pro Edwarda z látky se stříbrnejma nanovláknama. Měly nám chránit tělo před astrálama. V duchu jsem ho zavolala. Ozval se mi v hlavě jeho hlas. Telepaticky jsem mu řekla, kde jsem, kam jdu, jaký beru zbraně a že Věnek bude spát osm hodin po spacím Debzraelově  krystalu. Odpověděl, že jen co uspí Jardu, teleportuje se na místo před vchodem do katedrály.

Před měsícem – statek blízko Telče

Po událostech s Vlnatcema se Azrael rozhodla, že je nutný, spíš nezbytný nás zasvětit do dalších věcí, který souvisely s tím, čím jsme se časem stali, aniž bychom o to stáli. Rafaelovi šlo nejlíp ze všeho uzdravování – už se člověka nemusel ani dotknout. Stačilo mu dívat se na něj a byl uzdravenej. Taky přemisťování (teleport) byla jeho oblíbená disciplína a konečně i telepatickej hovor. To poslední jsem už s odřenejma ušima zvládala taky. Teleport mi nešel, i když mě Debazraelčí trenérka ujišťovala, že to umí všichni astrálem požehnaný.

Vysvětlila nám (no konečně, ty jeden tajemnej Debzraelčí ochránce!) že v sobě máme jen magickej dotek světlý strany astrálu – místa mimo hmotu, prostor a čas – někdy taky nazývanýho Asiach. Takovej, kterej má lidi chránit před odvrácenou stranou astrálu. Jak už jsme párkrát viděli – na Zemi občas skrze Astrální strážce a skrze magický sítě některý ty Smrďomrchy škodlivý a nebezpečný proniknou.

„Vy jste z poslední generace astrálních Pozemskejch strážců. Celkem vás zbylo dvanáct. Ostatních deset je ještě na Zemi dobře schovanejch.“ (Jo, pamatuju si, že nás Debiinejch sirotků bylo dvanáct. Ale vůbec si ty ostatní nevybavuju!). „Astrální strážci ze strany světla Asiach nemají hmotný těla, proto můžou hlídat jen astrál.

Astrální Pozemský strážci jsou napůl člověk napůl astrální bytost. Musela jsem vás poschovávat. Hrozilo, že vás bude Pramatka manipulovat skrze promítání falešnejch vizí do vašich dětskejch hlaviček, abyste začali taky škodit. Na Nellien to zkoušela často. Jenže se Pramrcha přepočítala, přestože Nell vstříkla jako děcku svojí krev a s ní i iluzi, že jsou příbuzný, dokázala jí Nellien vzdorovat, uzavřít portál na statku a poslat jí zpátky a dost hluboko na odvrácenou stranu Asiach.

„Co je to vlastně za bytost, ta Prazrůda a Pramrcha Pramatka, Azraeli?“ zeptal se Rafael.

„Pramatka je první astrální bytost na odvrácený straně astrálu. První, ale žádný zlatíčko. Je zlá a pomstychtivá. A jako jediná bytost z odvrácený strany mohla portálem, kterej vytvořila, proniknout do těla nějakýho člověka. Takhle se Pramrcha vloudila do Newmanový, hned jak zjistila, že se narodí první dcera posledního mužskýho potomka v pokrevní linii proroka Izajáše – prvního astrálně Pozemskýho o ochránce života na Zemi. Chtěla jí mít pod kontrolou.

Protože podle proroctví mojí kámošky – astrální vědmy Núen z Asiach, přijde dívka s bílýma vlasama, černýma očima, krve zpola astrální a uzavře průchod/portál z astrálu na Zemi. Povstane kníže Světla, kterej uvolní sílu, která pro vždy spoutá odvrácenou stranu. Pak bude průchod z odvrácený strany navždy jednosměrnej. Zlo, který do odvrácený strany Asiach vejde, už nebude moci zpět. Pokud kníže nepovstane, nastane válka, která zničí nejen Zemi. Zmizí mnoho světů a Zlo bude vládnout.“

Tou první dcerou posledního mužskýho potomka v Izajášově linii, je naše Nell. „A co to všechno znamená, Azraeli?“ zeptali jsme se s Rafaelem unisono.

„Portál už je uzavřenej, Nell je konečně (zase) Nellien. Kníže Světla brzy sehraje svoji roli – kdo to je, to už proroctví neříká. Ani já to netuším, ale asi se brzy projeví. Musíme víc trénovat. Ty, Rafaeli bojový dovednosti a Nellien ty skrytý. Válka bude vyžadovat hodně obětí. Od některejch i tu nejvyšší. Jdeme na to, naši lidský kamarádi dostali uspávací krystal. Máme osm hodin na trénink. Zdřímnout si můžete nad ránem. To teď musí stačit.“

Současnost – před katedrálou svatýho Víta

Než jsem se vrátila od Věnka na místo schůzky s Rafaelem, padla tma. Uzavřený brány střežila hradní stráž. Nell by se to mohlo zdát jako blbě řešitelnej problém, ale nakonec moje pozemský já by mohlo třeba přelízt zeď, omámit hradní stráž éterem, nebo se pokusit se za jednoho převlíct či úplně nějakou jinou (čistě lidskou) „vychytávku“.  Nellien ve mě převzala velení a já mávnutím perutí byla ve vzduchu a neslyšně přeplachtila zeď, abych tiše přistála v temným koutě nádvoří. Z dálky cinkaly tramvaje a hučelo místní velkoměsto. Všude nedaleko bylo dost života. Na hradě panovalo ticho. Takový divně mrtvý ticho, který mi vyvolalo husí kůži po těle, a na zátylku mi stály chlupy.

Špicovala jsem uši a naslouchala do tmy. Podél zdi jsem se proplížila naprosto připravená vzlítnout a rvát se. Pro jistotu jsem sáhla do kapsy pro oreganovej „pepřák“. Trochu mě to uklidnilo. Ale asi ne moc. Když jsem se průchodem z nádvoří dostala před katedrálu, Rafael tam ještě nebyl. Bojovala jsem s nutkáním jít dovnitř a zjistit co za humáč to zase odvrácená strana Asiach propašovala do světa lidí. V tu chvíli věžní hodiny začaly odbíjet jedenáctou a mě málem kleplo. Nečekala jsem to a chvíli mi trvalo, než se mi snížil tep.

Vedle mě něco syklo a zavonělo oregano. Ze tmy se vyloupnul Rafael v plný polní – ochranná bunda od Debzraela, stříbrný nátepníky na zápěstích, v ruce airsoftovou pistoli s kulkama plněnýma oreganovym olejem smíchaným se stříbrem a na čele nasazenej svítící pruh, kterej dokázal i v nejhustší mlze svítit pět metrů před jeho nositele. „Už bych si taky mohla zvyknout, že nechodíš úplně včas, RafEdieli.“ Rejpla jsem si do něj. Ucedil „Jako vždycky jsi moc netrpělivá Nellien. Moc hrrr. Něco se trochu zkomplikovalo. Azrael…“ nedokuončil větu.

„Co je s Debbie?! Je OK?!“ zacloumala jsem mu vší silou ramenem. „No, to je právě to. Ty vyčenicháš vždycky to správný místo, ale nevíš proč. Já zase vím proč, ale nenašel bych ho, i kdybych se snažil. Azrael má potíže. Ale jak velký, to už se mi nepodařilo zachytit. Ztratil jsem s ní veškerý telepatický spojení. Poslední její slova byla – Nellien ví. Pak jsem jí ztratil a za pět minut ses ozvala ty. Něco jsi našla?“ „Ne. Já jen… měla jsem dojem, že tady někde v katedrále nebo pod ní, je zase nějakej smradlavej mazlavej AstráloMagor. Cejtila jsem ho dost silně. Ale teď nic. Co to může znamenat, Eddie?“ „Ty seš bejvalej polda a soukromý očko. Já když jsem někdy něco našel, bylo to většinou omylem. Podívej se na to svejma očima obyčejný Nell, která vidí svět jinak. Já vím, že jestli to někdo dokáže, seš to ty.“

A já byla úplně bezradná. Začala jsem nervózně chodit sem a tam, tam a sem a RafEdiel najednou syknul „Zastav se Nell! Víš, co to děláš? Chodíš ve tvaru pentagramu!“ vykulila jsem oči a zírala na něj. A v tom mě to napadlo. „Eddie, dej mi jeden zásobník těch tvejch speciálních nábojů. Vím, že jich nosíš po kapsách dost.“ Udiveně mi vyhověl a já na místě svýho chození namalovala jednotlivejma airsoftovejma kuličkama pentagram tak akorát velkej, abychom v něm mohli stát oba. „Stoupni si vedle mě, chyť mě za ruku a nepouštěj ať se děje co se děje.“ Neptal se. Věděl, že mu to neumím vysvětlit, ale vím, co dělám.

„Připravenej?“ Jen mi stisknul ruku. Zapálila jsem pochodeň a přiložila jí k olejovýmu pentagramu. Vzplanul tak prudce, až nás to málem ožehlo. Začal se kolem nás točit vír a jeho nejužší konec mířil do zdobenýho kruhu v průčelí katedrály, kterej začal taky rotovat, až vytvořil protisměrnej vír. Ty dva se začaly svejma nejužšíma koncema přibližovat k sobě, až připomínaly tornádo.

Hučení, který to vydávalo, nevěstilo nic příjemnýho. Držela jsem Rafaela pevně za ruku a snažila se hukot přeřvat „Nevím, co se stane ani kam nás to donese. Za nic se mě nepouštěj, rozumíš??!“ s vlasama vlajícíma ve větru němě přikývnul a v hlavě se mi ozval jeho hlas „Nehnu se od tebe. V tomhle tě nemůžu nechat. Jsi moje nejlepší kámoška a půjdu s tebou třeba do pekla!“

Zablesklo se, ozvala se rána, jako kdyby prasknul největší zvon ve věži. Velký ohlušující ticho. Tma. Probrala jsem se na zádech s vyraženým dechem. To, jak nás to magický tornádo na druhý straně Velkýho Neznámýho Čehosi, vyplivlo. Sevřela jsem pěsti a v jedný držela pochodeň a v druhý… „Eddie!!!“ zařvala jsem zoufale. Ticho. Omotávalo mě jako vata, která dusí každej zvuk. „Pšššššt.“ Ozvalo se mi v hlavě.

„Nemel sebou Nell. Nevyčerpávej se. Zrovna se snažím ti vrátit zrak.“ Usnula jsem. Možná taky ne. Ticho a tma trvaly nevím jak dlouho. Najednou jsem slyšela Rafaela, jak říká „Už je to dobrý, Nellien. Otevři oči.“ Už jsem neslyšela jeho hlas v hlavě, ale normálně a skrze škvíru mezi víčky se mi dralo tlumený světlo. Posadila jsem se na něčem, co vypadalo jako postel, ale jen se to tak vznášelo ve vzduchu. U nohou tý lítací postele stál Edward a jemně se na mě usmíval.

Za jeho zády stál někdo povědomej. „Ty seš do prdele Elvis!“ vylítlo ze mě. Zasmál se a ujelo mu „You will Always On my Mind…“ a já měla chuť ho roztrhnout za to kopí, který mi vrazil. Zakřenil se a řekl „Trhat se dneska nebude. (Sakra, ten parchant taky čte myšlenky!) Nebejt toho kopí, který jsem ti propůjčil, nikdy by se nám s Azraelem nepovedlo Pramatku ze Země dostat. Znala všechny moje fígle a nikdy by lidem nedala pokoj. Na tebe ale nemohla, i když se snažila. Jsi svéhlavá, nepředvídatelná a taky neskutečně silná. Nellien.“

„Takže vy jste na mně byli s Azraelem domluvený?! To je ale hnusnej podraz! Kvůli tomu jsem teď zrůda, která je něco jako nájemnej zabiják!“ mezi mým ječením Rafael prohlásil, že si jde dát kafe a Elvis evidentně čekal, až se vyřvu. Přestalo mě bavit hulákat na někoho, kdo nereaguje, tak jsem zmlkla. Elvis se na a mě zamyšleně díval a posunul si sluneční brejle na nagelovanou (nebo napomádovanou) palici.

Pak promluvil „Je to složitější, baby. Předně tě vítám u sebe doma. Teda ve svým skutečným domově. Graceland byl jen místo, kde jsem si užil nejlepší dovolenou svýho života. Krááásný časy. Musel jsem po sobě zametat stopy, tak jsem provedl ten fígl s pohřbem. Legrační na tom je, že ty lidi, který na to neskočili, jsou na Zemi za totální blázny. Nikdy jsem lidskou rasu nepochopil. Ale ani nemůžu, když nejsem člověk. Občas to někdo z nás z Marsu na Zemi zkusí, ale když si toho dost užije, vrací se zpátky domů. Stejně jako třeba Michael Jackson – teď zrovna na terase kecají s Rafaelem. Ach, jsem to ale hostitel! Kávu, Nellien?“

Bolela mě hlava. Z myšlenek a informací jsem měla nepřehlednej guláš. Asi jsem se už úplně pomátla. Ale následovala jsem Elvise a očima bloudila kolem. Místnost, kde jsem spala, vypadala zvenku jako vejce. Uvnitř bylo naprostej klid, tlumený osvětlení, teplo a nějaký záření, který asi mělo léčit. Ale mě vyléčil Rafael. Tím jediným jsem si byla v tuhle chvíli jistá.

Vešli jsme do další místnosti. Byla oblouková a celou jednu stěnu měla prosklenou a vypadala nekonečně dlouhá. Šli jsme dál a dál po šikmý podlaze v kruzích pořád vejš a furt byla stěna po celým vnějším obvodu od stropu k podlaze prosklená a na vnitřní obvodový stěně byly v nepravidelnejch intervalech dveře ve tvaru a barvě rozříznutýho grapefruitu.

Za okny se míhaly létající růžový berušky (asi jsem mrtvá nebo pod drogama, jinak to není možný) velikosti holubů a v lehce zeleným vzduchu se třepotaly podivný žlutý stromy s fialovejma listama rostoucí kořenama vzhůru. Na dohled byly vidět podobný stavby ve tvaru prosklenejch šnečích ulit. Ten dojem se potvrdil, když jsme vyšli s Elvisem na terasu, kde u stolku ve tvaru převrácenýho jehlanu seděl Rafael a… musela jsem se štípnout. Fakt kurva Michael Jackson! Bylo toho na mě moc. Svezla jsem se na podlahu pokrytou fialovou trávou a chtěla se probudit.

„Co to je za debilní projekci, Rafaeli? Co se to tu děje?! Proč se nemůžu probudit?! Máme hledat Debzraela a ne bejt sjetý nějakým svinstvem a bejt zavřený v jednom debilním snu s dávno mrtvejma lidma!“ Michael Jackson ke mně přistoupil s tím svým typicky plachým úsměvem, chytil mě za ruku a zeptal se „Elvis ti ještě neřekl pravdu, zlato?“ těkala jsem pohledem z jednoho na druhýho a byla čím dál tím zmatenější.

„Co mi měl říct?!“ „No přeci, že jsme Marťani. Skutečný Marťani. To, kam lidi posílají sondy, je jen kamufláž. Ve skutečnosti je Mars vnitřní planeta Země. Tak to zkrátka je.“ Usmál se a vedl mě ke stolu, usadil mě a podal mi latté. SKUTEČNÝ!!! „Co je to za trik s tím kafem?“ zeptala jsem se podezíravě. „Žádnej trik.“ Odpověděl Elvis a všichni tři se taky posadili. „Pašujeme ho na Mars, protože tady nic tak dobrýho nevypěstujeme. A obchod nám jen kvete, protože poptávka je silná.“

Otočila jsem se na Rafaela „Ty jim to všechno věříš? To nedává žádnej smysl!“ „Nell. Nic nedává smysl od doby, co jsme se poprvý podívali spolu do Prahy. A já se od tý doby ani na okamžik nenudil. Konečně mám život bez zasranýho nevěrnýho Kevina, bazénu se sinicema a rejpání se v mrtvolách. Takže je na čase zeptat se Michaela a Elvise, proč nás sem pátrání po Azraelovi zavedlo.“

Elvis sáhnul do vnitřního šuplíku stolku ve tvaru obrácenýho jehlanu a vytáhnul nějakej svitek. Odložil stranou hrnky, rozvinul svitek a v rozích ho zatížil sklenicema s kafem. Uprostřed byl kruhovej ornament z katedrály svatýho Víta a okolo různý znaky, který nedávaly žádnej smysl. „Co je to?“ „Mapa, Nellien. Mapa bezpečnýho místa, kde je podle Azraela ukrytý Světlo. Měl jsem ti to dát, až přijdeš.

Azrael ti nechala stopy, který můžeš pochopit jenom ty. To aby kdokoli, koho Pramatka donutí pomáhat Zlu, neměl šanci dojít pro Světlo – víc nevím ani já. Dobře to opatruj. A Debbie nehledejte. Musí něco zařídit, co může jen ona. Vy byste jí mohli oslabit a ohrozit. Až dopijete s Rafaelem kávu, pošlu vás zpátky. Měli byste to stihnout než se ty vaši pozemský mazlíčci probudí.“

Dva loky kafe před „cestou“ a Elvis s Michaelem nás dovedli k jedněm grapefruitovým dveřím, podali nám každýmu jednu pastilku v barvě fialky, vyobjímali nás a „Pastilku si dejte pod jazyk, chytněte se za ruce a nohama stoupněte do světelnejch kruhů. Papa, zlatíčka. Rádi jsme vás viděli.“ Šoupli nás dovnitř, uzavřeli dveře hydraulikou. Vzali jsme si kyselou pastilku pod jazyk, chytili se za ruce, stoupli si tam, kam měli. Světelný kruhy vytvořily tunel a my letěli dopředu neskutečnou rychlostí. Na konci nás čekal vzduchovej polštář, takže jsme měkce dopadli na místo, ze kterýho jsme včera večer pomocí pentagramu startovali. Pražskej hrad byl čerstvě otevřenej a my beze svědků opouštěli areál.

Rychle jsem se rozloučila s Eddiem, ten se ihned teleportoval za Jardou. Já to zkusila taky, ale nic se nestalo. Tak jsem to brala sprintem do hotelu, a když jsem vylejzala ze sprchy, vcházel Věnek do koupelny „Škoda, že jsem se k tobě nemohl ve sprše přidat. Odpustíš mi, že jsem tak tvrdě spal?“ Políbil mě tak skutečně a vřele, že moje touha, vzrušení a následným divoký milování, přebily tu noční „záležitost“ s Elvisem. A nebejt toho, že na dně mojí kabelky byla mapa od Debzraela, mohlo by se klidně zdát, že jsme ten nejvobyčejnější pár na předsvatební cestě.

Návrat na statek byl neuvěřitelně uvěřitelnej na rozdíl od Marťanů, ale já, Eddie a Deb, jsme přeci taky existovali navzdory vší logice a zdravýmu rozumu. Josef nás přivítal upečenou bábovkou a prozradil, že najal kuchařku a ubytoval ji v pokoji vedle kuchyně a sám už se zas zabydlel ve svým pokoji s pracovnou v patře. Kuchařka zrovna přinesla v košíku čerstvý vejce a představila se jako Anna Procházková, rozená Bláhová. „Jako sestra tady Josefa.“

Kulaťoučká usměvavá osůbka v dlouhejch pruhovanejch bavlněnejch šatech nám všem podala ruku a šla vařit oběd. Prej upeče kachnu a udělá hranolky. Aby nám aspoň trochu vynahradila to, že nám máma (to jako Deb) odjela na delší dobu do Ameriky. Volala prej Josefovi, protože se dětem (mně a Eddiemu) nemohla dovolat. „No na tom není nic divnýho, že neberou mobil, když jsou mladý a zamilovaný!“ dodala.

Tak.

Světlo je ukrytý tak dobře, že nikdo, ani odvrácená strana Asiach nemá o něm páru.

Debzrael je v „US“, já mám mapu, kterou neumím (nikdo neumí) přečíst. Jarda s RafEdielem jsou v termálních lázních někde na východě a já s Věnkem se budeme za tejden brát. Máme kuchařku a Josef svou ovdovělou sestru pod dohledem.

Debbie mi moc schází. Nevím, jestli ji ještě někdy uvidím ale život a Svět se zdá bejt docela v pořádku.

Napsat komentář