Kukly (7) – Obyčejnej život (?)

Uplynul rok od doby, kdy moje vnitřní světlo navždycky zničilo Pramatku a uzavřelo odvrácenou stranu Asiach.  Taky mi zmizelo kopí od Elvise a já už jsem aktuálně jen divná příšera a nelovím zbloudilý duše.

Eddie s Jardou si postavili na jednom z pozemků přináležejícím k mýmu statku malej bungalov – ovšem s velkým sklepem, vinotékou E&J a chatkama k ubytování pro turisty. Pořídili si irskýho vlkodava, kterýho jsem tajně podezírala, že je kříženej s Cerberem, protože mu občas žlutě žhnuly oči. Taky se výrazem trochu podobal Jardovi, zejména když seděli spolu na terase při západu slunce – úplně stejnej profil.

Debbie přenechala starost o chod domácnosti Anně a místo stánku s farmářskejma dobrotama, teď stál u vjezdu do statku srub s prodejnou farmářskejch dobrot (proč farmářský dobroty, když se tady říká farmě statek, to fakt nevim) a kavárnou „U Archanděla“. Debbie zase vrhla do práce, rozzářila se a dělala opět ty nejfantastičtější palačinky s javorovým sirupem pod sluncem, na který se stavovali všichni lidi z blízkýho a dalekýho okolí. Já pracovala jako pomocná síla, myla nádobí, chystala kávu, čaj a tak, a užívala si normální život plnejma douškama.

Josef rozšířil s pomocí Jardy a Eddieho vinici. Bylo teda dost možný příští podzim očekávat slušnou úrodu Neuburskýho, Pinot Noir a Merlotu. S Jardou taky pilně spolupracovali na zakoupení moderního vybavení pro řízený kvašení vína a nový destilační kolony na pálení vinný pálenky. Taky Josef Bláha, správce náš, postavil udírnu, nakládal a udil maso, domácí klobásy a občas (čistě pro naši potřebu) pstruhy, který jsem jedla i já, protože nebyly skoro cejtit rybinou, kterou od jistý události ve Františkánský zahradě zkrátka nemusim.

Anna dopoledne pracovala v domácí kuchyni a „mini“ prádelně vzniklý ve sklepě a vybavený dvěma velkokapacitníma pračkama, žehlírnou a mandlem, kterou Věnek zařídil na podzim. Vlastně chvíli potom, co jsem objevila svoje vnitřní Světlo a zničila Pramrchu.

Prádlo pro nás, hosty v chatkách, vinotéku a obchod s kavárnou totiž už jedna pračka nestíhala (občas jsem Anně pomáhala, když mě Debbie nepotřebovala). Odpoledne Anna vyráběla neskutečně chutný sýry a jogurty, který se vždycky druhej den dopoledne vyprodaly. Po čtvrtý odpoledne měla „padla“ a my ostatní, se střídali ve vaření večeře, aby si Anna měla kdy odpočinout. Jednou vařila Deb, jednou Eddie a Jarda, jednou já (to dost často odnesly sendviče s čímkoli) a někdy i tvořil jídlo Věnek, což byly často zajímavý kulinářský bezreceptový variace.

Žití a milování s Věnkem nebylo kvůli jeho studijní nepřítomnosti tak častý, ale zato o dost intenzivnější než kdy dřív. Krásnej a klidnej život. Konečně obyčejnej tak, jak jsem si to za poslední hektický a astrálem poznamenaný roky měsíce přála. Pilně studoval a během prvního ročníku zvládnul učivo dvou let „Mám náskok, Nell. Prvák už jsem jednou dělal.“ Jezdil za mnou každej víkend a někdy jsme jezdili „skautovat“ na tu jeho chalupu pod lesem.

Už to tam nebylo tak strašný. Elektřinu vyráběly fotovoltaický panely, vodu zavedl Věnek ze studny až do domu. Z půlky (až moc velký pro dva lidi) ložnice vznikla koupelna a záchod. Teda ona ani tak sama nevznikla – kluci si na ni udělali brigádu, protože Eddie s Jardou, se tam taky občas rádi zašili (ne že by se dali na oděvnictví – tady se tak říká „ukrytí“ se).

Jen museli hlídat Hektora (ten vlkodav, kterej je podobnej Jardovi), aby nelovil srnky. Žádnej luxus to ale nebyl. Furt se všechny místnosti v domě vytápěly kachlovejma kamnama z kuchyně – jen Věnek nainstaloval tepelnej výměník a horkovzdušný rozvody, tak bylo teplo „rychlejší“.

Léto bylo teď v plným proudu, Věnek měl „prázdniny“ a makal za dva všude, kde ho zrovna bylo potřeba. Lidí bylo kolem statku jako much, protože kluci E&J byli vyhlášený co do zásob a znalostí vína. Největší úspěch, ale slavili s  originální a množstevně omezenou nabídkou domácí produkce vína řady RafEdiel.

Vinětu navrhoval Eddie za pomoci grafika, tudíž uprostřed byla (moje, samozřejmě – stála jsem modelem) zlatá ruka, z jejíhož zápěstí tryskalo světlo a z něj vystupovaly písmena s názvem odrůdy, ročníku a tak. Ten „ruční“ symbol byl jasnej jenom třem ne úplně lidskejm bytostem. Ostatní lidi v tom viděli mystiku místního genia loci a některý dokonce tvrdili, že u studánky kilák odtud, viděli anděla.

Samozřejmě, že byli za blázny. Elvis měl pravdu. My lidi jsme divná rasa. „Budeme si muset dávat při tréninku větší pozor. Nemusíme bejt v centru pozornosti.“ Řekla Debzrael, když se jí ty „fámy“ (jo, někdy ty, co mají skutečnej dar zraku, za cvoky fakt jsou) o „andělský“ studánce donesly. Debzrael mě a Eddieho trénovala ve volnejch chvílích, nabitá sálavou laskavou energií a my dělali další pokroky ve zdokonalení toho, co nám bylo „laskavě“ naděleno shůry a to i když jsem se o to vůbec neprosila. Teleport jsem furt ještě neovládala, zato jsem začala hejbat věcma na dálku. Občas se mi podařilo trefit zvednutým predmětem danej cíl. Ale jen když se nehejbal. Ráda jsem teda tuhle svoji nedavno získanou profesi zrovna neměla.

Eddie naproti mě to, čím se stal, úplně miloval a bylo pro něj čím dál tím těžší, to tajit před Jaroslavem. Myslel si totiž, že to jejich vztah ještě posílí, když nebudou mít žádný tajemství. Zatím to ale odložil, protože ho Debbie varovala, že lidi takovýhle informace špatně snášej a někdy skutečně končí ve cvokárně – a to bych po svý vlastní zkušenosti doporučila jenom Pramrše, kdyby ta „milá bábinka“ ještě existovala ve hmotným těle.

To by si Jarda nezasloužil, protože svýho „Edušku“ (někdy nám dávaj blízký lidi dost divný jména) bezvýhradně miloval a na rozdíl od debilního Kevina, mu byl věrnej až za hrob (jako kdyby snad tady v Česku tušili, že nějaký záhrobí fakt existuje).

Srpen a září kolem nás proletěly jako zběsilý, protože náš statek se stal jednim z turistickejch cílů, což jsme nikdy rozhodně neplánovali (bejt příšera, která navenek vypadá skoro jako anděl, jsem taky neplánovala), ale byznys je byznys a vyčerpávat prachy, který jsme měli ulitý z prodeje našich baráků v US „na horší časy“ (kdy asi byly horší časy, než když se člověka furt snaží zamordovat nějaká hnusná astrální věc), ale Věnek mě naučil říkat „pro strejčka Příhodu“.

Nejdřív jsem myslela, že je to nějakej jeho potřebnej příbuznej, ale když se dosyta vyplakal smíchy, tak mi sdělil, že je to jako pro případ náhodný nečekaný události. Tak to zas dostalo mně – říkám to furt. Češi umí spoustu komplikovanejch věcí zjednodušovat. Jen ještě furt nevim, jestli se mi to líbí, nebo spíš ne.

Jednoho mlhavýho říjnovýho dne jsem se ještě za tmy probudila a Věnek byl pryč. Odjel na kolej a mě po něm zbyl zase do dalšího víkendu jen prázdnej důlek na polštáři, pyžamo přehozený na čele postele, vůně milování na mým těle a posledního polibku na rtech. Vzala jsem si na sebe jeho košili od pyžama a s plandavýma rukávama šla jako strašidlo dolů se nasnídat. Ani jsem si nevyčistila zuby, protože při představě zubní pasty v puse, se mi chtělo zvracet. Kafe bylo asi nějaký divný, tak jsem si z lednice nalila jahodovej džus do půllitru, vypila ho a pak z krabice vypila zbytek. Udělalo mi to dobře.

Pak jsem z lednice vytáhla kus sýra, děsně mastnej salám a dala si to s houskou zapíct do mikrovlnky. Ve chvíli, kdy jsem nesla housku do pusy, vešla do kuchyně Debzrael a nevěřícně na mně zírala. „Nellien? Ne! Ale jo!“ Já na ní zírala, po ruce mi stejkala mastnota a nevěděla jsem, která bije (Taky jedna z podivností – ne ta, která někoho bije, ale která „hodina“ zrovna je.  Zase metafora, která vypadá jak rébus.) „Děje se něco, Debbie?“ „Ne. Ale jo, už se stalo, Nellien! Jsi TĚ-HO-TNÁ! Gratuluju!“

Vypadla mi houska z ruky a měla jsem pocit, že mně někdo omráčil a já mám halucinace, nebo ještě spím a něco se mi zdá. Za chvíli do mě určitě Věnek jemně šťouchne, dá mi pusu a zašeptá, že už musí jet. Zatím mi ale stydla mastnota na ruce, začínaly mě studět nohy a chtělo se mi zvracet. Skutečně se mi chtělo zvracet, tak snad se včas probudim. Jenže to nebyl sen a já letěla na záchod a připadala si, že mám v břiše čerpadlo, který mi obrací žaludek naruby a žene jeho obsah závratnou rychlostí pryč. Opírala jsem se o mísu a točila se mi hlava. Debbie už na mě čekala za dveřma.

„To nic, Nell. To bude dobrý. Dej si sprchu, já uklidím ten záchod a až budeš připravená si promluvit, čekám tě v kuchyni s jahodovým džusem. Zatím zatopím a uvařím ti nějaký bylinky. Už nějakej čas je mám pro tebe nachystaný. Jen jsem si do dneška nebyla stoprocentně jistá.“ Vlezla jsem do vany, ohřála její dno horkou vodou, sedla dovnitř a pak se asi půl hodiny sprchovala. Teplo mi dělalo dobře. Oblíkla jsem si lahvově zelený funkční triko, šedivý tepláky, tlustý pletený ponožky, dlouhej šedivej vlněnej svetr s kapucí, svázala si vlasy do nedbalýho uzlu a pomalu se loudala za Debzraelem do kuchně.

Měla jsem přichystanou stejnou housku, jakou jsem si připravila sama, ale tahle byla čerstvá a k ní kyselý okurky, jahodovej džus a něco, co vonělo jako lékořicový bonbóny – akorát to bylo tekutý, horký a v šálku na kafe. Úplně jako kdybych nikdy nejedla, jsem se pustila do snídaně.

Nevěděla jsem, jak s tou informací naložit. Copak příšery můžou bejt těhotný?! A co může taková věc, jako jsem já porodit za dítě?! Debbie mlčela, pila kafe a proti svýmu zvyku – nepít dopoledne, si nalila medovinu a přes okraj skleničky se na mě zvláštně měkce usmívala. Skoro bych přísahala, že z ní vycházela taková tlumená záře, jako bejvá na obrazech, kde jsou andělé nebo svatý.

„Jak to můžeš vědět, Deb? Já sama si nejsem jistá. Myslela jsem, že menstruace mi vynechala, protože jsem na tu Prazrůdu Pramrchoidní vyčerpala moc síly.“ „Některý věci vidím, zlato. Jen je mi záhadou, proč nevidím jasně tvoje a Věnkovo dítě. Možná je to tím, že v sobě máš tolik magie, že by mohla zničit celej svět, kdybys o to stála. Nebo…“ „Co nebo?! Tak kruci mluv, jestli tě něco napadá!“ Vrtěla hlavou „Nejdřív budu muset mluvit s Elvisem. Zná jednu čarodějku, která je v exilu na Marsu. Její rasa jí zavrhla, protože se zamilovala do člověka a chtěla zůstat na Zemi. Od tý doby pro ni v Samayah není místo.“

„Proč nemůžu mít normální život Debbie? Proč musím bejt příšera a teď ještě k tomu těhotná a magie plná zrůda?!“ po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy a vrhla jsem se k Deb stejně jako když jsem byla malá. Sevřela mě do toho svýho obrovskýho a bezpečnýho přístavu, hladila mě, broukala do vlasů – dokud jsem nepřestala vzlykat.

Pak řekla rozhodným hlasem „Už se o sobě nikdy neopovažuj přemejšlet a mluvit jako o zrůdě. Jsi speciální bytost, Nellien. Nikdo takovej na Zemi ani mimo ni, ještě neexistoval. A to už žiju sakra dlouho. Já jdu balit a než se vrátím, budeš odpočívat a dělat jen lehký věci, který tě baví, jasný?! Nosit v sobě dítě, to chce kuráž, ale taky disciplínu – jíst, spát, odpočívat a tak. Anna mi na tebe dohlídne.“

Pak jsem slyšela zašustění Debzraelovejch křídel a byla pryč. V tu chvíli vstoupila Anna, Ponkyšák se mi otřel o nohu, pak sešel dolů Josef a dokonce za čtvrt hodiny přišli i kluci s Hektorem. Toho nesnáší náš Ponkyšák, kterej se syčením zmizel pootevřeným francouzským oknem do zahrady. Během snídaně zvedla Anna mobil a začala se usmívat víc a víc „Jasně, Debbie. To víš, že se o Nell i tvoje budoucí vnouče postaráme.“

Mě ztvrdla čelist a celá jsem znervózněla, protože všichni koukali na Annu, na mě a zase na Annu až najednou Eddie vyskočil ze stolu a řval „Nellien, ty potvoro jedna tajnůstkářská! Pojď ke mně, ať obejmu tebe a svoji neteř!!! Jardo, budeme strejdové!“ strhla se úplná mela. Šla jsem z náruče do náruče a všichni o překot mluvili, jestli to bude holka nebo kluk, jaký bude mít jméno a „Nell. Svatba musí bejt co nejdřív!“ skoro mi nařídil Eddie a chtěl jít volat Věnkovi a gratulovat?

„Hej! Počkat! Nikdo Věnkovi volat nebude! Já sama jsem to zjistila až dneska. Takže mu to řeknu hezky z oka do oka, až zejtra přijede.“ Trošku se uklidnili, ale pořád vzrušeně debatovali a plánovali mi život a svatbu, jako kdybych tam nebyla. Neměla jsem náladu na veselý ksichty, tak jsem se omluvila, že je mi trochu mdlo. Vzala jsem Ponkyšáka do náruče a šla nahoru do svý ložnice. Zatáhla jsem závěsy, zalezla do postele, zamotala se do Věnkový deky a přitulila se vrnícímu Ponkyšákovi. Oči se mi zavřely, jako když otočíš vypínačem. Objala mě měkká, huňatá, teplá a bezpečná tma. Bylo mi tak dobře.

*

„Maminko, neboj, já tě ochráním.“ Chlapec s černýma vlasama a světle šedýma očima, který fialově svítily, když se v něm pohnula nějaká emoce. Prstem ukazoval na Věnka a ze špičky prstu se mu odvíjel zlatej had, kterej omotával Věnka, spoutával ho, až skoro nemohl dejchat. Dusil se! „Už ti nikdy neublíží. Vidíš? Nemůže nic dělat. Můžeme bejt šťastný!“ Pak mi chlapec začal před očima měnit podobu, která mě šokovala tak, že jsem se s křikem probudila. „Nééé!“

*

Do dveří ložnice vtrhnul Eddie, prudce rozhrnul závěsy, málem šlápl na Ponkyšáka, kterej se naježenou srstí vystřelil z ložnice. „Co se stalo, Nell?!“ zněla obava v jeho hlase. Ztěžka jsem dejchala a nechala jsem se obejmout, protože i příšery (jasně, promiň Debbie) můžou mít strach a zejména ty těhotný, který mají strach i o to nenarozený dítě a možná i tak trochu strach z něj.

Eddie mi beze slov začal balit věci včetně bojový výstroje od Debzraela, bez který už nikam nechodíme. „Oblíkni se, vezmi si, co potřebuješ obvykle na chalupu a přijď do kuchyně. Zařídím to s Annou, zabalí nám jídlo a taky dám Jardovi na rozmyšlenou, jestli chce zavřít podnik včetně kavárny, nebo to tu zvládne s brigádníkama.“

Vstala jsem a připadala si jako zpomalenej film. Asi bych možná zpomaleně mluvila basem, kdybych na to měla ještě sílu. Navlíkla jsem si silou vůle nějaký starý sepraný džíny, fialovej rolák, džínovou bundu a přes ní šedou dlouhou prošívanou vestu. Sešla jsem do kuchyně a musela se chytit stolu.

Motal se se mnou celej svět a chtělo se mi (Zase? To to sakra jednou nestačilo?!) zvracet. Orosila jsem se, shodila vestu a bundu a letěla na záchod. Cestou jsem vrazila do Eddieho, ale neměla jsem čas se mu omlouvat. Potupně jsem klečela u mísy a nechápala, proč je těhotenství (možná) ještě horší než boj se slizounskýma příšerama. Měla bych mít (asi) radost, tak proč ji necítím. Oslabuje mě to a vyčerpává.

Když jsem si vyčistila zuby a dala se do pořádku, objala mě Anna a zašeptala „Děvečko moje malá, to se spraví. Debbie mi tu pro tebe nechala bylinky. Pij je třikrát denně a nedávej si horkou koupel, jen se sprchuj.“ Eddieho poplácala po rameni a šla nás vyprovodit k autu. Cestou k vratům se s námi rozloučil i Josef s Jardou a my mířili k plně naloženýmu autu. Všichni se tvářili vesele i kapku starostlivě a já se dovlekla k autu, zabouchla za sebou dveře u spolujezdce a opřela si hlavu o chladný okýnko.

Krajina bez listí ubíhala za oknem. Eddie soustředěně řídil, protože vezl podle jeho slov POKLAD a mě padaly víčka a propadla jsem se do nějakýho snu, kterýmu jsem vůbec nerozuměla, a když mě Edward budil u chalupy, nic jsem si nepamatovala. V hlavě jsem měla kolem mozku omotanou divnou tlumící výplň a fungovaly mi jen základní věci.

Eddie mě usadil v kuchyni do křesla, obalil mě beránkovou dekou a šel zatopit. Jakmile praskal oheň v kachlovejch kamnech, nanosil věci dovnitř, uklidil jídlo do lednice v chodbě a šel zapnout napouštění a ohřívání vody v domě. Dostala jsem chuť na skleničku bílýho vína, což mi Rafael rozmlouval, ale pak si mě prohlídnul svým nadpřirozeným léčitelským okem a jednu mi dovolil.

Otáčela jsem skleničku v ruce a přemejšlela, co vlastně cejtím. První pocit byl šok. To když mi to Debzrael řekla. Potom jsem tomu nemohla uvěřit a následovaly nevolnosti, který mě vyčerpávaly. „Nemůžu to Věnkovi říct, Eddie. Vždyť já vlastně ani nevím, co se mi může narodit. Nejsem do hajzlu člověk! Vypadám tak, ale nejsem!“ zase mě zaplavila vlna pláče a já se ptala Eddieho, jestli mě může vyléčit.

To spustilo salvu smíchu, která Edwardovi vehnala slzy do očí „Nell, těhotenství není nemoc. To prej tak některý ženský mají. Říkala Anna, že když čekala dceru, zvracela až čtyřicetkrát za den.“ „Tos mi teda moc nepomohl, RafEdieli. Vůbec nevím, co budu dělat. Ani nevím, jestli budu umět bejt máma. Nejsou na to někde nějaký školy?!“

Začal se chechtat tak nakažlivě, že jsem se pomalu přidávala taky a nakonec jsme skončili u toho, že mi Eddie vykládal zážitky s Jardou a Hektorem, vyprávěl o tom, jak se kdysi snažil na vejšce sbalit profesora chemie. Tak jsem se taky maličko vrátila v čase a vyprávěli jsme si skoro hodinu. Najednou ve mně bylo klidno a začala jsem si představovat, jak dělá moje a Věnkovo dítě první kroky, jak objevuje svět kolem sebe, a usmívala jsem se. Rukou položenou na břiše, jsem poprvý od chvíle, kdy jsem zjistila svůj novej stav, jsem dávala mýmu dítěti najevo, že ho přijímám do svýho života a postarám se o něj.

Ať bude mít třeba čtyři oči a zelenej ocas. Eddieho změna mý nálady potěšila, tak šel nanosit další dřevo ke kamnům a já začala chystat večeři – Anna (poklad náš největší), nám připravila vepřový řízky s kyselou okurkou a s chlebem. Tuhle kombinaci jsme si s Edwardem docela hodně oblíbili.

V kamnech příjemně praskalo, Eddie mi dělal malou přednášku o vínech, který s Jaroslavem měli v plánu dovézt z Francie. Taky Calvados, a kdyby jim to časově vyšlo, zajeli by ještě pro skotskou whiskey. Byla jsem šťastná, že Edward zůstal v mým životě. Tak nějak jsme tu vždycky byli jeden pro druhýho a mohli se na sebe spolehnout.

Věnek a Jarda k nám samozřejmě patřili, ale nežili vedle nás tak dlouho, aby mohli vzpomínat na společný lumpárny na střední nebo na naše první milostný karamboly. „Jsem ráda, že jsi na mojí straně, Eddie. Vždycky jsi byl.“ „Mám to stejně, Nell. A neboj, toho prcka vychováme všichni dohromady. Ať se stane cokoli, jasný?“

Dala jsem si sprchu, Eddie si pak napustil vanu a já si k němu přišoupla židli, dolívala mu do sklenice se znakem E&J (Eddie a Jarda) Tramín červenej (kterej je mimochodem naprosto bílý víno) a vykládali jsme si, chechtali se, slzeli a mě se už vůbec nechtělo zvracet. Eddie si pořídil na noc menší opici.  Já vedle něj ležela v manželský posteli a poslouchala, jak RafEdiel krásně (jemně samozřejmě) chrápe a zase byla o něco klidnější a spokojenější. Usnula jsem milosrdnym spánkem beze snů a ráno vstala s prvním rozedněním.

Oblíkla jsem si teplej župan, rozsvítila v kuchyni a tiše chystala oheň. Kvůli teplu a taky horkýmu kafi. Bylo mi fajn a dokonce jsem měla chuť na osolenej chleba se sádlem a se škvarkama a zase jsem mohla blahořečit Annu, že myslela snad na všechno. Seděla jsem u kafe a vylovila z tašky telefon.

Chtěla jsem zavolat Věnkovi, ale zase jsem ho odložila a zírala do hrnku. Ukusovala jsem chleba a v duchu viděla scénu s chlapcem, kterej Věnka škrtí světelným zlatým hadem a myslí to zatraceně vážně. Položila jsem instinktivně ruku na břicho a zaznamenala dost zřetelný pulsy energie ze který mě svrběly ruce. Až se vzbudí Eddie, musím se ho zeptat, jestli to cítí taky.

Ale asi to nemělo bejt všechno tak moc jednoduchý, jak jsem si to malovala (tak se to prej říká, když si někdo představuje, jak to bude). Mobil mi začal vibrovat a na displeji blikalo „máma Debbie“. Zvedla jsem to a žaludek se mi svíral v neblahý předtuše. „Nellien, zlato, jedu za tebou a vezu návštěvu. O místo na spaní pro hosty se nestarej. Budeme tam do hodiny.“ Jestli Debzrael veze čarodějku s sebou, musí to mít sakra dobrej důvod. RafEdiel spal klidně, aniž by ho telefon vzbudil. Neklidně jsem přecházela sem a tam.

Přiložila jsem pár polínek do kamen a šoupla konvici s vodou na kraj plotny, kde teplo tolik nesálalo. Oblíkla jsem si vytahaný Věnkovo triko neurčitý barvy a svoji nejoblíbenější teplákovou soupravu – dlouhou šedou mikinu na zip a mechově měkký zelený tepláky se žlutejma abstraktníma kytkama na bocích. Nevzhledný, ale pohodlný (když příšera, tak se vším všudy – promiň, Deb).

Obula jsem teplý boty, který Anně (prej) připomínaly bačkory, hodila na sebe bundu a vyšla před barák do chladnýho počasí. Nad lesem i nad obzorem se táhly mraky plný vody a možná i sněhu. Asi byly stejně těhotný jako já a nevěděly, co vlastně skutečně „porodí“.

V dálce jsem spíš cejtila, než viděla přijíždět Debzraela a našeho speciálního hosta. Vnímala jsem velice silný přívaly magickýho vyzařování. Nebylo mi ani trochu příjemný. Ale moje budoucí dítě, mělo zřejmě jinej názor. Přísahala bych, že se uvnitř pohnulo a vytvořilo něco, co mě srazilo na kolena, a já vydala tak divný tichý zanaříkání, který muselo děsit všechny, kdo ho slyšeli (včetně mě). Rafael vyběhl před dveře jenom v triku a dole „bez“, ale to vůbec nebylo důležitý. Přihnal se ke mně a s hrůzou v očích mě zvednul do náruče a chvatně donesl do ložnice. Položil mě na postel a zařval „Kdo ti to udělal, Nellien!“

Přestávala jsem vnímat a dejchat. Něco mě tak ochromilo, že by to nedokázala ani ta Pramrcha Newmanová. V duchu jsem viděla ty její bezkrevný našpulený rty a kostnatej ukazovák, kterej na mně mířil a skoro jako by se mě snažil připíchnout na zeď, jako sběratel motýla. Sevřelo mi to (Jak to dělá?!) nitro a odmítalo ho pustit.

Vnímala jsem svůj nelidskej zvuk, ale nedokázala ho ovládat. Jen jsem v duchu začala prosit toho malýho tyrana uvnitř mně, aby to už skončil. Pak jsem se začala modlit Otčenáš jako tehdy u svatýho Mikuláše a beze slov Rafaelovi ukazovala na svý levý zápěstí. Na jizvu ve tvaru hvězdy, která tu ránu zapečetila. Ze zvuku mýho hlasu, se začínala třást země a Rafael konečně pochopil.

Podal mi stříbrnou šipku z mojí bojový výbavy a jeho oči mluvily beze slov, ale jasně „Udělej, co bude nutný. Ať se rozhodneš jakkoli, vždycky jsem tu byl a vždycky budu, miluju tě Nell.“ Vzala jsem šipku a namířila ji doprostřed svýho těhotnýho břicha tam, kde jsem cítila magickej chuchvalec kolem mýho nenarozenýho syna, kterej mě hodlal zřejmě umučit. Teď už jsem si byla jistá. To, co se mi o magii a zlu uvnitř mýho dítěte zdálo, nebyl sen, ale vize. Přitlačila jsem hrotem na kůži mezi pupíkem a stydkou kostí a byla rozhodnutá.

Musím. Špička hrotu už mi pronikla kůží a já se chystala na poslední… „Aléiach monterech sílach Infaellá!“ šipka se mi „sama“ vysmekla z ruky a cinkla o zem. Ve dveřích stála ženská, který snad někdo dal infuzi magie takový kvality, že jí tryskala ze všech pórů a oblíkala jí jako světelnej plášť tkanej z mlhoviny, zdobenej kapkama slz měsíce. Nebylo možný říct, jestli je stará, mladá, krásná, nebo ošklivá. Byla proměnlivá a asi v ní každej viděl to, co sám potřeboval nebo chtěl.

„Azrael říkala, že jsi svéráz. Ale tohle není žádná vaše podělaná astrální hra. Ty nosíš v sobě budoucího vládce Samayah!“ „Kdo seš a kdo ti sakra dal právo, jednat se mnou, jako bych neměla vlastní vůli a vlastní život?! Co je ti do mě? A ber laskavě na vědomí, že tu nejsem od toho, abych poslouchala nějakou kámošku Debzraela a to i kdyby se mi náhodou zamlouvala. A to ty se mi nezamlouváš ani omylem. Nacpeš se mi do života a rozhoduješ za mě! Kdo si myslíš, že jsi? Pán Bůh? Tak to leda tak hovno! Deb, sbal si svou kámošku a nechte mě žít. A to dítě tu nemá co dělat. Bude ničit všechno, co miluju – viděla jsem, co udělá. A na to nemá právo, ani kdyby ho hájila čarodějka, která se akorát cpe lidem do života!“

Debzrael se mračila, ale mlčela. Ta Debzraelčí zatracená čarodějná kámoška, se jen ušklíbla a ani se nesnažila o smířlivej tón „Když se ptáš, jsem Tamira. A nejsem tu, abych se snažila chránit tebe. To je Azraelův úkol, ne můj. Já jsem byla povolána proto, abych chránila dítě, které je nejčistším zřídlem magie za posledních tisíc let. A to dítě je teď ve tvém břiše, ty jedna hloupá nepovedená Nellien!“

Chtěla jsem jí odpovědět něco hodně ostrýho, ale Rafael mi stisknul ruku, abych radši mlčela. Měli jsme spolu spoustu let „natrénováno“ a věděli, co si ten druhej asi tak myslí. Vřelo to ve mně, ale mlčela jsem, ačkoli mě sžírala touha si to s Tamirou ihned vyřídit, ochránit Věnka (A vlastně – zase – i celej svět.) a můj vlastní způsob života za každou cenu.

Eddie těm dvěma smířlivě nabídnul na uvítanou horkou medovinu. Na tu by Debbie slyšela i o půlnoci a praštěná klackem do hlavy. Zavdaly si obě a já proklínala ten den, kdy jsem souhlasila, aby Debbie vyhledala Tamiru. Odvaha zabít to, co ve mně rostlo, pomalu vyprchala. Zůstaly mi jen otázky a neměla jsem žádný odpovědi.

Když jsem se uklidnila, to malý Zlo, který ve mně rostlo, se uklinilo taky. Asi cejtilo, že teď už mu nic nehrozí. Tamira se mi nelíbila, ale možná bude možný se s ní dohodnout, že si „TO“ hned po porodu vezme a už se na Zemi nikdy neukážou. Ani jeden. Místo klidnýho života, se mi zase rýsovalo něco, co jsem nechtěla a vyhlídka na normální rodinnej život vzala (zase) za svý. Když jsem přišla do kuchyně, Eddie mi šel uvařit ty bylinky, který mi Debzrael „naordinovala“ a Debbie se na mě koukala přes šálek medoviny dost zachmuřeně. Od příjezdu vlastně vůbec nepromluvila. Až teď.

„Dobře mě poslouchej, Nellien a ty, Tamiro taky. Nejsme na válečný stezce a nejsme tu od toho, abysme rozhodovaly, jestli se má dítě narodit nebo ne. Pokud se skutečně má narodit čaroděj, bude to chtít spolupráci. Hlavně tvojí a Tamiřinu, Nell. Tvoje magie je mocná, ale neumíš s ní vůbec pracovat. Tamira tě může a bude učit. Třeba pak pochopíš, proč se má narodit takový dítě. Taky budeš muset neprodleně odcestovat. Dítě s magickou mocí se nemůže narodit v nemocnici ani doma. Vlastně vůbec se nesmí narodit na Zemi. Zamaskovat to, by znamenalo mazání paměti u příliš velkýho množství lidí. Už takhle se budu muset postarat o Annu, Josefa a Jardu. Ještě že Hektor je jen pes a neumí mluvit.“

„No, asi se budu muset s touhle věcí ve mně smířit (Ukázala jsem na břicho a uvnitř mě šlehla štiplavá, ale už snesitelná bolest). Spolupráce s tebou Tamiro, se mi nelíbí. To říkám na rovinu. Čekat svýho možnýho budoucího nepřítele se mi už vůbec nezamlouvá (Au! Chovej se ke svý Skoromatce slušně!). Ale co se mi už vůbec nelíbí, je to, že mi Debzraeli naznačuješ, že Věnek je v mým životě minulost. S tim prostě nesouhlasim. Takže o mně musí vědět všechno. Pak se sám rozhodne. Musí dostat tu šanci. Taky mi ji dal.“

Tamira nespokojeně a nevrle, ale zcela beze slov sršela magickýma mini bleskama kolem sebe, který nic nezapálily, protože byly úplně ledový. Zato oči jí žhnuly jako uhlíky. Atmosféra byla mizerná, nálada a vyhlídky do budoucna taky. Debzrael se vytvořila od přemejšlení vráska uprostřed čela a RafEdiel radši šel do lednice pro jídlo a pustil se do tvorby obloženejch chlebů s máslem, šunkou, rajčatama a okurkou. Postavil vodu na kafe, talíře s chlebama dal na stůl a posadil se vedle mě na lavici.

 „Nechci se do toho míchat, Nell, ale musím. Je totiž možný a skoro spíš jistý, že by to Věnek nemusel pobrat a skončil by zavřenej do konce života na psychiatrii. A nemyslím si, že to bys pro něj chtěla. Taky jsem to ze stejnejch důvodů ještě neřekl Jardovi a nemyslím si, že k tomu někdy dojde.“ Edward si povzdechl a zakousnul se do chleba zatím, co mě ochranitelsky obejmul kolem ramen. „Máš mně a máš Debbie. Na to, že jsme byli oba sirotci, je to docela slušná rodina, ne?“

Moc se mi to nelíbilo. Už jsem si zvykla na rozšířenou rodinu, slušnej (skoro) normální život a chtěla věřit tomu, že uzavřením odvrácený strany Asiach, skončily naše nebezpečný vejlety a různý šílený dobrodružství. Asi mi to nebylo souzený. Když někdy někdo prohlašoval, že „To je Osud.“, říkala jsem si, že to jsou akorát výmluvy, nebo nedostatek racionálního uvažování.

Teď už jsem nějakej ten čas magická příšera (Jo, vím, cos mi říkala, ale nemůžu si pomoct Deb.), čekám magicky postižený a magií napěchovaný dítě (Jestli se nechceš narodit, tak mě ještě chvíli provokuj, ty malej prevíte!) a život, jak jsem ho chtěla žít (Normálně!!!), byl někde v nějakým vesmírným hajzlu a já v tom začínala cejtit svůj Osud.

„Máš pravdu, Eddie. Asi budu muset z toho všeho Věnka vynechat i přesto, co k němu cejtim. Nemusí se mi to líbit, ale o to u pravdy vlastě nejde.“ Tamira se podívala přímo na mně a měla jsem pocit, že i do mě (Rentgenový oči?). „Nellien. Mrzí mě, že jsme začaly tak nedobře. Takhle to být nemělo. Chápu, že jsi vyděšená. Také zmatená, protože tebou cloumají lidské hormony (To vždycky mluví jako kniha?!) a ty nejsi úplně člověk, tak je to tím zesíleno. Já ti pomohu, ale ne tady a teď. Budu se muset hodně zapřít a ponížit před radou starších na Samaye, abych tě tam směla přivést.“

„To nebude nutný, Tamiro.“ Řekla Debzrael. „Můžeš vzít Nellien na Mars. Víš, že si na tebe Elvis potrpí, protože mu připomínáš Priscillu v době, kdy jí nejvíc miloval. Budete tam v bezpečí. Dokonce můžete bydlet v mým domě. Je tam z celýho Marsu největší klid. Občas s Elvisem vyvenčíte Trifida, budeš učit Nellien – však už víš, Tami.“

„Tami“ se najednou rozzářila a světlo kolem ní bylo měkký a já sama sebe začala podezírat z určitý sympatie k tý čarodějce (Fakt se tohle vážně děje?!). Debbie souhlasně kývala hlavou, Eddie se začal usmívat a asi jen mě bylo jasný, že obyčejnej život neexistuje.

Věnka už jsem asi neměla nikdy vidět, dítě jsem neměla milovat a na Marsu jsem byla jen jednou na pár hodin a teď tam mám strávit skoro sedm měsíců (ale jestli i příšery jsou těhotný devět měsíců, nebo dvacet, to zatím netuším).

Možná se z toho všeho jednou probudím. Jestli jo, napíšu o tom všem knížku a bude to (jistě, jak jinak) bestseller.

Napsat komentář