Kukly (8) – Čaroděj z Marsu

Elvis seděl na terase na špici svýho domu ve tvaru šnečí ulity u skvělýho kafe (kafe si tajně pašuje ze Země na Mars) a laškoval s Tamirou, která se v jeho přítomnosti vždycky chovala, jako lehce postpubertální holčička ačkoli věkem už měla spíš blíž k fosílii.

Její zvonivej smích trylkoval nad Elódií (hlavní město Marsu), vytvářel rozličný obrazce v zeleným vzduchu a občas popostrčil žlutý stromy s fialovejma listama kořenama dolů, kvůli čemuž protestovaly zuřivým ševelením listů. Ona je pak milostivě pohybem ukazováku svý přepůvabný ruky vrátila do správný polohy kořenama vzhůru a pokračovala v hovoru.

Vedle Elvise vůbec nepřipomínala čarodějku s obrovskou mocí. Ti dva se k sobě hodili asi jako vteřinová ručička k hodinám – pasovali k sobě. On ji obdivoval, miloval a sliboval jí marťanskej svazek s požehnáním Nestálý rady Marsu, což je tady něco jako sdružení senátorů, který se mění v závislosti na počasí na náladě planety Mars a rozumí tomu jen rodilý Marťani.

Michael Jackson si vykládal pasiáns a furt mumlal, že kdyby si ho vyložil, než si udělal dovču na Zemi, nemuseli by ho tam pronásledovat jen proto, že má rád děti, který mu připomínaj (aspoň trochu) jeho milovaný zakrslý trpaslíky. Tady na Marsu totiž má velkochov zakrslejch trpaslíků. Rychle se mu množej, tak už na Marsu (kromě mě) není snad jedinej Marťan, kterej by od Michaela neměl nějakýho toho svýho domácího trpaslíka. Byla s nima (i přes jejich mnohovrstevnatou povahu a sklony k megalomanství) celkem legrace. Zejména, když se sameček se samičkou honili pod stolem a vyhrožovali si vzájemným zakousnutím.

Já seděla v pohodlným křesle, dejchala čerstvej zelenej vzduch (prej to dělá dobře na pleť) a lákala růžovou berušku velikosti holuba, aby se snesla ke mně na terasu. Do korýtka připevněnýho na zábradlí terasy, jsem jí nalila jahodovej džus, kterej mi pravidelně vozila Debzrael ze Země.

Berušky tu prej jahodovej džus milujou od doby, co se „povedlo“ Michaleovi při oslavě návratu z dovolený na Zemi, rozlejt deset litrů tý dobroty do jezírka, kam lítaj berušky k napajedlu. Byl to tenkrát dost divokej mejdan i na poměry, který panujou tady na Marsu. Michaelovi se tehdy prej opili grepovou šťávou trpaslíci a pak lítali na beruškách a padali lidem do jídla.

Zatím ta „moje“ Beruna Mia ještě nebyla ochočená, aby se dala pohladit po sametovejch krovkách s chlupatejma puntíkama barvy limetky, ale určitě zejtra uděláme spolu menší pokrok a ona mi (jistě) přistane na ruce. Budoucí vládce Samayah se mi v břiše prudce převracel a kopal mě do žeber, ale jinak se za těch pět měsíců na Marsu naučil docela slušnýmu chování ke svý Skoromatce.

Ani ne proto, aby mi udělal radost, ale proto, že měl dlouhej magickej rozhovor s Tamirou, která mu buď něco slíbila (a slibovat umí až by se některý pozemský politici styděli, co jsou to za břídily), nebo mu něčím vyhrožovala. Ale já se rozhodla, že je to jejich čarodějnickej byznys a mě do toho vlastně nic není. Tamira mě každej volnej okamžik (takže skoro furt) učila ovládat magii, kterou jsem Marsu tak nějak líp chápala a uměla ji (konečně) cíleně využít.  

Na Zemi by to takhle nešlo, protože kdyby nás někdo přistihl, jak trénujeme, mohlo by to dopadnout jako ve Velkejch Losinách v sedmnáctým století. Upálili by nás. Nebo hůř – šoupli by nás do cvokárny a mučili ranním buzením na měření teploty. Už jsem si tu „pohostinnost“ jednou v Praze užila a stačilo mi to na hodně dlouho. Nejspíš do konce mýho podivně šílenýho života.

Do porodu mi zbejval (asi – to neví nikdo – ani Elvis) měsíc. Připadala jsem si neohrabaná, když jsem chodila, ale skvěle se mi lítalo. Křídla jsem tady nemusela maskovat, protože bejt na Marsu divnej nebo extra divnej, je vlastně normální. A bejt na Marsu pozemsky normální, by zavánělo tou největší divností.

Během lítání v zeleným vzduchu jsem zjistila, že marťanský příbuzný mýho kocoura tady mají křídla, šest nohou, tři oči a dokážou po nocích svižně lovit berušky, což jsem nerada viděla, ale jinak to byly milý mazlíci. Taky se tu vznáší houby podobný spíš Sponge Bobovi, ale nemaj oči a kalhoty. Zato hrajou všema barvama a některý světélkujou jako stroboskop. Těm je lepší se při lítání vyhnout. Oslňujou a člověk (no tak ne úplně člověk), by to mohl napálit třeba do levitujícího keře.

A to bychom tedy nechtěli, protože potlouct se na Marsu je pitomý – nemaj tu lékaře, protože žádnej normální Marťan, se nikdy nezraní a nikdy nemarodí. Ptala jsem se Elvise, jestli by z marťanský krve bylo možný udělat sérum, aby jako byli lidi odolnější. Odpověděl, že už to zkusili, ale experiment jménem Superman byl bez náhrady zrušenej, protože lítal na Zem a dělal machra. Pak měli co dělat, aby lidem vymazali paměť, což nedělá v lidský historii dobrotu, proněvadž díry v lidským dějepise se marťanům blbě přepisujou.

„Protože ještě jsme do teď lidskou rasu moc nepochopili, Nell.“ Řekl Elvis a odešel s Tamirou vyvenčit Trifida Eifella, kterej mi (nevim proč) připomíná pozemskýho vlkodava Hektora. Akorát nemá srst a na zádech má ploutev. Když se vyvenčí, pak usne a vzbudí se zase až na další venčení – což je jednou za měsíc. „Chtěl jsem nějaký pohodový a klidný zvíře. Trifidi jsou prastará rasa, moc jich není a jsou klidnější, než pozemský rybičky. A nežerou berušky. Spásají modrovlasou trávu, která roste na Marsu prakticky všude, kde nejsou domy. Takže jsou vlastně vegani, Nellien.“

Jak jsem už (osobně na vlastní křídla) zjistila, Mars se dá celej přeletět během dvou hodin z jednoho konce na druhej. Výrazná „šnečí“ architektura je pro něj charakteristická. Jen málo kdo si tady pořizuje dům, kterej vypadá třeba jako shnilej pařez. Takovej tvar a typ domu, mají spíš v oblibě Marťani, který jsou umělecky cáklý tady, ale na Zemi by je během jejich dovolený vypískali, protože by působili nudně. Tady však jsou uznávaný. Třeba jeden, kterej už několik dekád jen mlčí a kouká z okna. Chodí a jezdí ho obdivovat davy Marťanů, což v praxi znamená, že se u jeho shnilopařezovitýho domu, tlačí jeden až tři Marťani a jako u vytržení strnule stojí. Tím vyjadřujou svoje naprostý nadšení.

Čas na Marsu nehraje moc roli, protože termíny jsou tu jen orientační. Na dotaz „Kdy se uvidíme?“ Marťan zpravidla odpoví „Brzy.“ Což může znamenat za hodinu, stejně jako za dva dny. Pokud dostanete odpověď „Až to bude možný.“ Můžete se vsadit, že vás Marťan už nechce vidět nebo se zrovna chystá na delší dovolenou na Zemi. Každopádně Marťani jsou vesměs milý, protože s nima necloumaj emoce jako s pozemšťanama a neznaj lež ani nenávist. Když jste Marťanovi nepříjemný, pak vás prostě ignoruje a neexistuje nic, co by ho přimělo, aby změnil názor.

Blížil se termín porodu (těžko říct kdy, když je to moje poprvý) a v mým břiše začínalo bejt budoucímu vládci Samayah asi už dost těsno. Zřejmě už se chystal na to, až si vyzkouší nějaký svý magický kejkle, kterejch je podle Tamiry plnej až z něj skoro cáká do mýho krevního oběhu. Teda obrazně řečeno, protože jinak bych možná byla sjetá hůř, jak některý narkomani na LSD. To mi připomíná, že jsem se ještě nezmínila o tom, že teleport mi pořád nejde. Podle Tamiry, jsem vnitřně zablokovaná, ale ani ona neví, kde ten blok hledat. Takže se to (možná) jednou „samo“ napraví. „Asi až to budeš potřebovat, Nellien.“ Řekla Tamira.

Tahle čarodějka byla pro mě pořád dost velká záhada. Nejdřív jsem jí nesnášela, protože se mi míchala do mejch rozhodnutí, ale časem jsem se s ní naučila vycházet a respektovat jako odborníka na magii a její používání. Něco tajila, ale protože to bylo zastřený matoucím kouzlem, neměla jsem šanci si to přečíst a to ačkoli jsem ve čtení myšlenek byla v kategorii „velmi pokročilá“. Učila mě tak nějak přirozeně a někdy skoro nenápadně. Přemisťování předmětů jsem už zvládala do tý míry, že nebyl problém, abych něco zvedla a hodila o sto metrů dál.

Trénovaly jsme to na Modrochlupatý pustině. To je místo uprostřed Marsu. Nejsou tam domy, ve vzduchu tam nelevitujou stromy a nelítaj ani berušky, ani okřídlený trojoký kočky a jiný marťanský Něcojakoptáci. Bezletová zóna. Ani já tam nemohla lítat – musela jsem to brát na vejletech napříč Marsem obloukem, protože každej pokus o průlet skončil džťkopádem (nefunguje tam podle Elvise žádnej druh magie) do modrochlupatý trávy. A takový uzemění, když ho člověkopříšera nečeká, je docela o leknutí a obdržení oparu. Jednou mi to stačilo. Léčil mi to pak Elvis beruščím lejnem a nebylo to zrovna něco, co by bylo možný nazvat radostnou léčbou. Hrozně to pálí. Asi jako oreganovej olej na Zemi. Ale ten na Marsu neúčinkuje. Asi je to tim zeleným povětřím.

Když jsem nepřemisťovala kameny ve tvaru koule (na Marsu nic nemá hrany – kromě Elvisovýho designovýho stolku ve tvaru obrácenýho jehlanu), trénovaly jsme s Tamirou na Elvisovi a Michaelovi magický změny vzhledu, který umožňovaly, aby si kluci prohodili těla a chvíli si užívali to, že jsou někdo jinej. Ale po čase je to začalo nudit a říkali, že karetní hry jsou daleko zajímavější než magie. Jednou jsem zkusila přeměnu Elvise v Trifida Eifella, ale musela jsem je stihnout vrátit do původního těla dřív, než Trifid usne. Jinak by totiž Elvis v jeho těle byl do dalšího měsíce. Asi by se tam nudil. Bylo to zajímavý, protože TrifidoElvis se snažil chodit po dvou a ElvisoTrifid zase po čtyřech a u trsů sytě oranžovejch (psích) kopřiv zvedal zadní nohu a počůral Elvisův vycházkovej hábit.

Po tomhle zážitku se Elvis už nechtěl nikdy magicky stěhovat do jinýho těla, protože „Už nikdy nechci cejtit všechny ty pachy a slyšet ty věci, co Trifid. To je na zešílení. Kdyby teda nějakej Marťan mohl zešílet. Tamira se mu po tomhle dobrodružství věnovala ještě o něco víc, ale už poněkud dospěle. To znamenalo, že už se nechichotala, ale spíš tajemně usmívala a trousila poznámky, že by to s ním teda zkusila. Včetně slibu spojenectví před Nestálou radou Marsu a nastěhování se z Debzraelový vily k Elvisovi a Michaelovi. Zdálo se, že je všechno mírný a klidný a zalitý růžovým marťanským sluncem.

Na Zemi zatím Věnek každej měsíc mojí nepřítomnosti obdržel pohlednici, kde jsem mu psala, jak je turné modelky náročný a že na něj myslím, líbám ho a těším se, až se znovu obejmeme. Pilně studoval a taky mi psal o svejch zážitcích, o Anně a Josefovi, o Eddiem, Jardovi a Hektorovi. Dopisy posílal na adresy hotelů, kde jsem „byla ubytovaná“. Ubytovaná však byla moje najatá dvojnice. Po přehlídkovejch molech chodila taky ona a Anatol Králíček fotograf módního časopisu Vogue, ji všude prezentoval jako Nellien Umbrellovou, kterou pro něj taky byla. Debzrael nějak (jednou se jí na to budu muset přeptat) zařídila, že Ewa Nowak (polská studentka kriminalistiky) přijala mojí identitu, používala moje doklady a taky neomezenou kreditku na mý jméno s kontem ve Švýcarsku.

Dlužno říct, že to byla spořádaná a slušná holka, zbytečně neutrácela a nedělala mi ostudu. Kdybych nevěděla, že je to dvojnice, mohla bych si ji splíst s vlastním odrazem v zrcadle. To by ale asi teď neklaplo. Já měla břicho skoro až pod nos ačkoli jsem vůbec za celou dobu nepřibrala ani kilo navíc. „Bude to velikej a silnej kluk. „ řekla mi Debbie při poslední návštěvě.

To už bylo skoro čtrnáct dní. Dneska mě dopoledne začalo píchat v podbřišku a břicho tvrdlo jako beton. Asi moc jahodovýho džusu. Jenže odpoledne už jsem sotva chodila a k večeru Tamira okamžitě vyslala telepatickou dálkovou depeši pro Debzraela „Rodíme, okamžitě se dostav. Nechci u toho být sama. Elvis a Michael jsou zlatíčka, ale o porodu nic nevědí.“ Z Debzraelový vily nás přemístila Tamira k Elvisovi, kterýho předtím telepaticky informovala, co má dělat.

E&M mi připravili levitující postel a klekací křeslo ve vejčitý místnosti v přízemí a nechali nás s Tamirou osamotě. Těžko se mi dejchalo, a když přišla vlna bolesti, rosilo se mi čelo a já vydávala nasraný vrčení. Jestli totiž něco nesnášim, je to bolest, kterou neovládám. Chodila jsem po místnosti, chvílema klečela na křesle čelem k opěradlu, břicho v předklonu mírně „viselo“ a tak šíleně nebolelo. Bolesti střídalo chvilkový uvolnění, aby se vzápětí zase vrátila ta stahující a ochromující a všema směrama vystřelující bolest, během který jsem už nevrčela, ale nadávala tak sprostě, že několik růžovejch berušek zakoplo o ty slova ve vzduchu a chvíli dezorientovaně plachtilo kolem oken.

Praskla mi voda a Tamira, jindy celkem klidná čarodějka, se začala asi bát. Třásly se jí ruce a znovu vyslala žádost o to, aby Debbie uspíšila příjezd. Že je něco ne úplně v cajku, jsem si myslela podle toho, že plodová voda fosforeskovala. Tamira mě uklidňovala, že se pletu, protože čarodějové se rodí zářivý a září i plodová voda. Pak nebyl čas na přemejšlení a cokoli jinýho, protože přisvištěla Debzrael. Nařídila Tamiře, aby si stoupla za mě a pevně mě chytila v podpaží.

„Ty přidřepni, Nell. A až Ti řeknu, tlač jako o život. Zatni všechny svý pozemsko-nepozemský svaly a povol, až ti řeknu.“ Přisunula mi mezi nohy nějakou kruhovou nádobu, ve který fosforeskovala tekutina podobná plodový vodě, akorát voněla po ananasu. Vlna další bolesti byla tady a Debbie řekla „Zavři oči a zatlač, Nell!“ tlačila jsem, až mi v hlavě vybuchovaly malý ohňostroje a v celým těle zrychleně proudila krev i magie. Třásla jsem se a snažila se dělat to, co říkala Debzrael.

Po druhým zatlačení, jsem slyšela vřískat dítě a skrz rozkousaný rty ucedila „Do hajzlu, to je úleva.“ Deb střihla pupeční šňůru a omyla dítě v tý záhadný tekutině, kterou postavila během porodu mezi moje rozkročený nohy. Tamira mě odvedla k levitující posteli a zapnula na skrytým panelu režim „rychlá regenerace“. Ležela jsem tam přikrytá teplou dekou, houpala se na vlnách blaženosti, že bolesti skončily a v náruči mi přistál syn. Byl zabalenej do nějaký marťanský tkaniny, která ho hezky a měkce obepínala, ale nechávala mu volnej pohyb. Už neřval. Svítil. Rudej obličej svraštěnej tak, jako kdyby mi chtěl hned na uvítanou říct, že „Jak nebude po mým…“.

Moje city byly najednou jako smršť. Zaplavily mě (skoro v jeden okamžik) pocity lásky, taky zodpovědnosti, bezradnosti a nakonec přišly slzy dojetí. „Jaký mu dáš jméno?“ zeptala se rozněžnělá Debbie. Koukala jsem na svýho svítícího syna a v hlavě mi bliklo. „Bude to Tamiel. A myslím, že bude s tím jménem spokojenej. Neprotestuje.“ Tamiře se zamlžily oči a s výmluvou, že musí o Tamielovi říct Elvisovi a Michaelovi, se vzdálila z místnosti připomínající tvarem vejce. Teď už by se dalo říct, že se budoucí čaroděj prostě nenarodil, ale vylíhl. Zatím měl pevně sevřený víčka a klidně (kupodivu) spal.

Pozdějc přišly takový ty běžný věci, jako kojení, říhání, blinkání, bolavý bradavky, kakání, přebalování a (asi abych se nenudila) občas honění zlatejch mini dráčků v Elvisově pracovně, který Tamiel vysílal z ručiček, když si chtěl hrát. Dostával záchvaty smíchu, když viděl, jak jeho Užmatka srší bleskama, aby dráčky zneškodnila – po dopadu blesku na jejich tělo, udělaly ty dračí tělíčka „puf“, což bylo následovaný salvou smíchu budoucího vládce Samayah.

Taky to byly nejvlezlejší potvory, který jsem kdy zažila. Horší než masařky na Zemi a ještě schopný kejcháním podpalovat kde co, což jsem pro změnu musela hasit proudem studený magický nevody (lepší než pěnovej, nebo práškovej hasičák), nebo využít vratnýho magickýho proudu, kterej uváděl věci (na lidi ani jiný bytosti to nefungovalo) do původního stavu. Přeci nenechám během návštěvy Tamiela zdevastovat Elvisovi dům, kterej má tak rád.

Během jednoho měsíce, byl Tamiel jako tříměsíční miminko. Vypadalo to, že pokud se bude vyvíjet stejným tempem, budou mu tři roky během dvanácti měsíců. Tamira říkala, že to je u čarodějů normální. Rostl mi před očima a já měla uvnitř sebe tolik lásky, která patřila jenom Tamielovi, že jsem to nechápala. Než se narodil, nevěděla jsem o tom, že se to tak stane. V jednu chvíli jsem dokonce byla přesvědčená, že je to nepřítel, kterej na svět přijde jen proto, aby ničil a chtěla ho zabít.

Z Tamiry se stal Tamielův anděl strážnej. Byla skoro furt s náma a dokonce z Debzraelový vily, udělala magicky netečný místo, aby Tamiel nemohl způsobit škodu sobě nebo druhejm, dokud neprojde řádným výcvikem. Ten ho čekal v šesti pozemskejch letech, což v jeho případě byly vlastně dva pozemský roky. Diskuze o tom, že na Zemi ho zvládnu, ani nepřipadala v úvahu, protože sama jsem byla čerstvě zaškolená a občas jsem svejma některejma dosud netušenejma silama dokázala (nechtěně, samozřejmě) slušnou paseku. To jsem byla schopná si přiznat.

Špatný bylo to, že s mým synem bude muset Tamira odcestovat na Samayah, kde ho budou školit v tolika věcech, že už teď mi pukalo srdce na tím, jakej nebezpečnej život Tamiela čeká. Co jsem si tak úplně přiznat nechtěla, že nejsem jako pozemskej poloastrál (náhodně a zcela nesmyslně obdařenej magií) na Samayah vítaná. Zkoušela jsem přemluvit Debzraela, aby Tamiru nějak přesvědčila, že musím bejt s Tamielem. Jenomže moje milá mamka Azrael, to rezolutně odmítla. „Nejsi čistá čarodějka ani čistej astrál ani člověk. A čarodějové jsou na čistotu krve háklivý, Nellien. Skoro až fanaticky. U Tamiela jim to nevadí. On je v jejich Nejsvětějším proroctví i v Legendách o budoucnosti Samayah.“

To mně rozplakalo, protože jsem ještě furt byla po porodu hodně náchylná na podlíhání úplně lidskejm emocím. „Kde jsem kruci udělala chybu, Deb? Vždyť já nikdy nechtěla pro sebe něco speciálního nebo výjimečnýho! Když jsme byli s Eddiem na střední, chtěla jsem to, co všechny holky mýho věku. Kluka, krásnej maturitní ples (ten se velice vydařil jen díky Edwardovi), jít na vejšku. Dařilo se mi ve škole, měla jsem pár známostí a po vejšce jsem nastoupila k místní kriminálce. Nebyla jsem elitní detektiv, ale byla jsem celkem dobrá a dost případů jsem díky intuici dotáhla do konce. Ale to všechno ty víš, nevím, proč ti to tu vykládám.“

Debbie si mě s láskou přitáhla do toho svýho velkolepýho mezihrudí, který bylo mým přístavem už hodně dávno a hladila mě po vlasech. „Někdy si nemůžeš vybrat, Nellien. Jen se musíš umět vydat i po tý hodně divný cestě, dojít až na konec a neohlížet se zpátky, jestli to náhodou nemělo bejt jinak. Věci jsou, tak jak jsou.

Když nemůžeš změnit to, co se ti stalo, změň svůj pohled na tu věc. A to ti přece funguje úplně skvěle. Jinak bys v životě stála jen u zdi a nechala na sebe mířit Petera Smallidge basketbalovým míčem. Vzpomínáš, co jsi tenkrát udělala?“ „Rozběhla jsem se a kopla ho mezi nohy. A pak jsem mu dala pěknou facku. Od tý doby mě nechal na pokoji.“ Už jsem se mezi slzama usmívala a slibovala si, že až mě život zase někdy postaví ke zdi, kopnu ho tam, kde ho to bude bolet.

Z procházky se vrátila Tamira s Tamielem. Až se mi skoro zastavil dech, když ke mně Tamiel přicupital, chytil se mě za kalhoty, usmál se „Mama.“ „Pojď sem, ty moje kouzelný sluníčko.“ Objala jsem svýho syna a šla mu dát přesnídávku z banánů, kterou odněkud vyčarovala Tamira. To mi připomnělo, že jídlo ještě vyčarovat, nebo zhmotnit) neumím. Asi měl hlad, protože když snědl poslední lžíci, loudil ještě „Ham.“ „Nemám, už to všechno Tamiel spapal.„ řekla jsem. Ukázal na misku prstíkem, něco zamumlal a ukazoval do plný misky „Ham!“. V ohromení jsme všechny tři zůstaly zírat. V domě upraveným tak, aby v něm magie nefungovala, můj syn teď dokázal pouhým ukázáním prstu nemožný.

„Budu muset Tamiela odvézt na Samayah hned dnes. Budete se muset rozloučit. Moje kouzla už přestávají na něj platit. Potřebuje školu a ty nejlepší učitele, který Samayah může nabídnout.“ Ozvala se Tamira. „Je mi to líto, Nellien. Vím, že ho miluješ, i když to zpočátku vypadalo jinak. Věci mu balit nemusíš. Však víš. Magie a takový ty věci kolem ní. Budu Ti posílat obrázky a zprávy po Azraelovi. To zvládneš, jsi silná.“

Odešla se rozloučit s Elvisem, kterýmu řekla, že pokud chce její slib, ať počká až Tamiel dospěje v muže a nebude ji potřebovat. Michaela ujistila, že jeho trpaslíci jsou opravdu ze skvělýho chovu a byla tatam (tak to pak Elvis říkal). Mně zbylo s mým synem Tamielem jen pár chvil než se vrátila. Po jídle mi úplně klidně usnul v náruči a mě po bradě stejkaly slzy, který cinkaly o podlahu jako rampouchy. Teď, když jsme s mým synem měli moc krásnej mateřsko-synovskej vztah, ho musím nechat jít. „Má svůj Osud. Stejně jako ty.“ Řekla tiše Deb a vzala ho do náruče, aniž by se probudil.

Tamira ho stejně obratně a tiše převzala a pohladila mě neuvěřitelně laskavým pohledem.

A byli pryč.

Nic mi nezbylo.

Co mi je platný, že umím hodně slušně ovládat magii, že lítám líp než MIG 21, že mám přátele na Marsu a můžu kdykoli „přijet“.

Tu díru v srdci po Tamielovi nezacelí žádnej obrázek, ani zpráva o tom, jak malej čaroděj roste a co umí. Nebudu si moct přivonět k jeho vláskům a zpívat mu ukolíbavky, nebo vyprávět pohádky o čarodějích a andělech.

Napsat komentář