Kukly (8) – Čaroděj z Marsu

Elvis seděl na terase na špici svýho domu ve tvaru šnečí ulity u skvělýho kafe (kafe si tajně pašuje ze Země na Mars) a laškoval s Tamirou, která se v jeho přítomnosti vždycky chovala, jako lehce postpubertální holčička ačkoli věkem už měla spíš blíž k fosílii.

Její zvonivej smích trylkoval nad Elódií (hlavní město Marsu), vytvářel rozličný obrazce v zeleným vzduchu a občas popostrčil žlutý stromy s fialovejma listama kořenama dolů, kvůli čemuž protestovaly zuřivým ševelením listů. Ona je pak milostivě pohybem ukazováku svý přepůvabný ruky vrátila do správný polohy kořenama vzhůru a pokračovala v hovoru.

Vedle Elvise vůbec nepřipomínala čarodějku s obrovskou mocí. Ti dva se k sobě hodili asi jako vteřinová ručička k hodinám – pasovali k sobě. On ji obdivoval, miloval a sliboval jí marťanskej svazek s požehnáním Nestálý rady Marsu, což je tady něco jako sdružení senátorů, který se mění v závislosti na počasí na náladě planety Mars a rozumí tomu jen rodilý Marťani.

Michael Jackson si vykládal pasiáns a furt mumlal, že kdyby si ho vyložil, než si udělal dovču na Zemi, nemuseli by ho tam pronásledovat jen proto, že má rád děti, který mu připomínaj (aspoň trochu) jeho milovaný zakrslý trpaslíky. Tady na Marsu totiž má velkochov zakrslejch trpaslíků. Rychle se mu množej, tak už na Marsu (kromě mě) není snad jedinej Marťan, kterej by od Michaela neměl nějakýho toho svýho domácího trpaslíka. Byla s nima (i přes jejich mnohovrstevnatou povahu a sklony k megalomanství) celkem legrace. Zejména, když se sameček se samičkou honili pod stolem a vyhrožovali si vzájemným zakousnutím.

Já seděla v pohodlným křesle, dejchala čerstvej zelenej vzduch (prej to dělá dobře na pleť) a lákala růžovou berušku velikosti holuba, aby se snesla ke mně na terasu. Do korýtka připevněnýho na zábradlí terasy, jsem jí nalila jahodovej džus, kterej mi pravidelně vozila Debzrael ze Země.

Berušky tu prej jahodovej džus milujou od doby, co se „povedlo“ Michaleovi při oslavě návratu z dovolený na Zemi, rozlejt deset litrů tý dobroty do jezírka, kam lítaj berušky k napajedlu. Byl to tenkrát dost divokej mejdan i na poměry, který panujou tady na Marsu. Michaelovi se tehdy prej opili grepovou šťávou trpaslíci a pak lítali na beruškách a padali lidem do jídla.

Zatím ta „moje“ Beruna Mia ještě nebyla ochočená, aby se dala pohladit po sametovejch krovkách s chlupatejma puntíkama barvy limetky, ale určitě zejtra uděláme spolu menší pokrok a ona mi (jistě) přistane na ruce. Budoucí vládce Samayah se mi v břiše prudce převracel a kopal mě do žeber, ale jinak se za těch pět měsíců na Marsu naučil docela slušnýmu chování ke svý Skoromatce.

Ani ne proto, aby mi udělal radost, ale proto, že měl dlouhej magickej rozhovor s Tamirou, která mu buď něco slíbila (a slibovat umí až by se některý pozemský politici styděli, co jsou to za břídily), nebo mu něčím vyhrožovala. Ale já se rozhodla, že je to jejich čarodějnickej byznys a mě do toho vlastně nic není. Tamira mě každej volnej okamžik (takže skoro furt) učila ovládat magii, kterou jsem Marsu tak nějak líp chápala a uměla ji (konečně) cíleně využít.  

Na Zemi by to takhle nešlo, protože kdyby nás někdo přistihl, jak trénujeme, mohlo by to dopadnout jako ve Velkejch Losinách v sedmnáctým století. Upálili by nás. Nebo hůř – šoupli by nás do cvokárny a mučili ranním buzením na měření teploty. Už jsem si tu „pohostinnost“ jednou v Praze užila a stačilo mi to na hodně dlouho. Nejspíš do konce mýho podivně šílenýho života.

Do porodu mi zbejval (asi – to neví nikdo – ani Elvis) měsíc. Připadala jsem si neohrabaná, když jsem chodila, ale skvěle se mi lítalo. Křídla jsem tady nemusela maskovat, protože bejt na Marsu divnej nebo extra divnej, je vlastně normální. A bejt na Marsu pozemsky normální, by zavánělo tou největší divností.

Během lítání v zeleným vzduchu jsem zjistila, že marťanský příbuzný mýho kocoura tady mají křídla, šest nohou, tři oči a dokážou po nocích svižně lovit berušky, což jsem nerada viděla, ale jinak to byly milý mazlíci. Taky se tu vznáší houby podobný spíš Sponge Bobovi, ale nemaj oči a kalhoty. Zato hrajou všema barvama a některý světélkujou jako stroboskop. Těm je lepší se při lítání vyhnout. Oslňujou a člověk (no tak ne úplně člověk), by to mohl napálit třeba do levitujícího keře.

A to bychom tedy nechtěli, protože potlouct se na Marsu je pitomý – nemaj tu lékaře, protože žádnej normální Marťan, se nikdy nezraní a nikdy nemarodí. Ptala jsem se Elvise, jestli by z marťanský krve bylo možný udělat sérum, aby jako byli lidi odolnější. Odpověděl, že už to zkusili, ale experiment jménem Superman byl bez náhrady zrušenej, protože lítal na Zem a dělal machra. Pak měli co dělat, aby lidem vymazali paměť, což nedělá v lidský historii dobrotu, proněvadž díry v lidským dějepise se marťanům blbě přepisujou.

„Protože ještě jsme do teď lidskou rasu moc nepochopili, Nell.“ Řekl Elvis a odešel s Tamirou vyvenčit Trifida Eifella, kterej mi (nevim proč) připomíná pozemskýho vlkodava Hektora. Akorát nemá srst a na zádech má ploutev. Když se vyvenčí, pak usne a vzbudí se zase až na další venčení – což je jednou za měsíc. „Chtěl jsem nějaký pohodový a klidný zvíře. Trifidi jsou prastará rasa, moc jich není a jsou klidnější, než pozemský rybičky. A nežerou berušky. Spásají modrovlasou trávu, která roste na Marsu prakticky všude, kde nejsou domy. Takže jsou vlastně vegani, Nellien.“

Jak jsem už (osobně na vlastní křídla) zjistila, Mars se dá celej přeletět během dvou hodin z jednoho konce na druhej. Výrazná „šnečí“ architektura je pro něj charakteristická. Jen málo kdo si tady pořizuje dům, kterej vypadá třeba jako shnilej pařez. Takovej tvar a typ domu, mají spíš v oblibě Marťani, který jsou umělecky cáklý tady, ale na Zemi by je během jejich dovolený vypískali, protože by působili nudně. Tady však jsou uznávaný. Třeba jeden, kterej už několik dekád jen mlčí a kouká z okna. Chodí a jezdí ho obdivovat davy Marťanů, což v praxi znamená, že se u jeho shnilopařezovitýho domu, tlačí jeden až tři Marťani a jako u vytržení strnule stojí. Tím vyjadřujou svoje naprostý nadšení.

Čas na Marsu nehraje moc roli, protože termíny jsou tu jen orientační. Na dotaz „Kdy se uvidíme?“ Marťan zpravidla odpoví „Brzy.“ Což může znamenat za hodinu, stejně jako za dva dny. Pokud dostanete odpověď „Až to bude možný.“ Můžete se vsadit, že vás Marťan už nechce vidět nebo se zrovna chystá na delší dovolenou na Zemi. Každopádně Marťani jsou vesměs milý, protože s nima necloumaj emoce jako s pozemšťanama a neznaj lež ani nenávist. Když jste Marťanovi nepříjemný, pak vás prostě ignoruje a neexistuje nic, co by ho přimělo, aby změnil názor.

Blížil se termín porodu (těžko říct kdy, když je to moje poprvý) a v mým břiše začínalo bejt budoucímu vládci Samayah asi už dost těsno. Zřejmě už se chystal na to, až si vyzkouší nějaký svý magický kejkle, kterejch je podle Tamiry plnej až z něj skoro cáká do mýho krevního oběhu. Teda obrazně řečeno, protože jinak bych možná byla sjetá hůř, jak některý narkomani na LSD. To mi připomíná, že jsem se ještě nezmínila o tom, že teleport mi pořád nejde. Podle Tamiry, jsem vnitřně zablokovaná, ale ani ona neví, kde ten blok hledat. Takže se to (možná) jednou „samo“ napraví. „Asi až to budeš potřebovat, Nellien.“ Řekla Tamira.

Tahle čarodějka byla pro mě pořád dost velká záhada. Nejdřív jsem jí nesnášela, protože se mi míchala do mejch rozhodnutí, ale časem jsem se s ní naučila vycházet a respektovat jako odborníka na magii a její používání. Něco tajila, ale protože to bylo zastřený matoucím kouzlem, neměla jsem šanci si to přečíst a to ačkoli jsem ve čtení myšlenek byla v kategorii „velmi pokročilá“. Učila mě tak nějak přirozeně a někdy skoro nenápadně. Přemisťování předmětů jsem už zvládala do tý míry, že nebyl problém, abych něco zvedla a hodila o sto metrů dál.

Trénovaly jsme to na Modrochlupatý pustině. To je místo uprostřed Marsu. Nejsou tam domy, ve vzduchu tam nelevitujou stromy a nelítaj ani berušky, ani okřídlený trojoký kočky a jiný marťanský Něcojakoptáci. Bezletová zóna. Ani já tam nemohla lítat – musela jsem to brát na vejletech napříč Marsem obloukem, protože každej pokus o průlet skončil džťkopádem (nefunguje tam podle Elvise žádnej druh magie) do modrochlupatý trávy. A takový uzemění, když ho člověkopříšera nečeká, je docela o leknutí a obdržení oparu. Jednou mi to stačilo. Léčil mi to pak Elvis beruščím lejnem a nebylo to zrovna něco, co by bylo možný nazvat radostnou léčbou. Hrozně to pálí. Asi jako oreganovej olej na Zemi. Ale ten na Marsu neúčinkuje. Asi je to tim zeleným povětřím.

Když jsem nepřemisťovala kameny ve tvaru koule (na Marsu nic nemá hrany – kromě Elvisovýho designovýho stolku ve tvaru obrácenýho jehlanu), trénovaly jsme s Tamirou na Elvisovi a Michaelovi magický změny vzhledu, který umožňovaly, aby si kluci prohodili těla a chvíli si užívali to, že jsou někdo jinej. Ale po čase je to začalo nudit a říkali, že karetní hry jsou daleko zajímavější než magie. Jednou jsem zkusila přeměnu Elvise v Trifida Eifella, ale musela jsem je stihnout vrátit do původního těla dřív, než Trifid usne. Jinak by totiž Elvis v jeho těle byl do dalšího měsíce. Asi by se tam nudil. Bylo to zajímavý, protože TrifidoElvis se snažil chodit po dvou a ElvisoTrifid zase po čtyřech a u trsů sytě oranžovejch (psích) kopřiv zvedal zadní nohu a počůral Elvisův vycházkovej hábit.

Po tomhle zážitku se Elvis už nechtěl nikdy magicky stěhovat do jinýho těla, protože „Už nikdy nechci cejtit všechny ty pachy a slyšet ty věci, co Trifid. To je na zešílení. Kdyby teda nějakej Marťan mohl zešílet. Tamira se mu po tomhle dobrodružství věnovala ještě o něco víc, ale už poněkud dospěle. To znamenalo, že už se nechichotala, ale spíš tajemně usmívala a trousila poznámky, že by to s ním teda zkusila. Včetně slibu spojenectví před Nestálou radou Marsu a nastěhování se z Debzraelový vily k Elvisovi a Michaelovi. Zdálo se, že je všechno mírný a klidný a zalitý růžovým marťanským sluncem.

Na Zemi zatím Věnek každej měsíc mojí nepřítomnosti obdržel pohlednici, kde jsem mu psala, jak je turné modelky náročný a že na něj myslím, líbám ho a těším se, až se znovu obejmeme. Pilně studoval a taky mi psal o svejch zážitcích, o Anně a Josefovi, o Eddiem, Jardovi a Hektorovi. Dopisy posílal na adresy hotelů, kde jsem „byla ubytovaná“. Ubytovaná však byla moje najatá dvojnice. Po přehlídkovejch molech chodila taky ona a Anatol Králíček fotograf módního časopisu Vogue, ji všude prezentoval jako Nellien Umbrellovou, kterou pro něj taky byla. Debzrael nějak (jednou se jí na to budu muset přeptat) zařídila, že Ewa Nowak (polská studentka kriminalistiky) přijala mojí identitu, používala moje doklady a taky neomezenou kreditku na mý jméno s kontem ve Švýcarsku.

Dlužno říct, že to byla spořádaná a slušná holka, zbytečně neutrácela a nedělala mi ostudu. Kdybych nevěděla, že je to dvojnice, mohla bych si ji splíst s vlastním odrazem v zrcadle. To by ale asi teď neklaplo. Já měla břicho skoro až pod nos ačkoli jsem vůbec za celou dobu nepřibrala ani kilo navíc. „Bude to velikej a silnej kluk. „ řekla mi Debbie při poslední návštěvě.

To už bylo skoro čtrnáct dní. Dneska mě dopoledne začalo píchat v podbřišku a břicho tvrdlo jako beton. Asi moc jahodovýho džusu. Jenže odpoledne už jsem sotva chodila a k večeru Tamira okamžitě vyslala telepatickou dálkovou depeši pro Debzraela „Rodíme, okamžitě se dostav. Nechci u toho být sama. Elvis a Michael jsou zlatíčka, ale o porodu nic nevědí.“ Z Debzraelový vily nás přemístila Tamira k Elvisovi, kterýho předtím telepaticky informovala, co má dělat.

E&M mi připravili levitující postel a klekací křeslo ve vejčitý místnosti v přízemí a nechali nás s Tamirou osamotě. Těžko se mi dejchalo, a když přišla vlna bolesti, rosilo se mi čelo a já vydávala nasraný vrčení. Jestli totiž něco nesnášim, je to bolest, kterou neovládám. Chodila jsem po místnosti, chvílema klečela na křesle čelem k opěradlu, břicho v předklonu mírně „viselo“ a tak šíleně nebolelo. Bolesti střídalo chvilkový uvolnění, aby se vzápětí zase vrátila ta stahující a ochromující a všema směrama vystřelující bolest, během který jsem už nevrčela, ale nadávala tak sprostě, že několik růžovejch berušek zakoplo o ty slova ve vzduchu a chvíli dezorientovaně plachtilo kolem oken.

Praskla mi voda a Tamira, jindy celkem klidná čarodějka, se začala asi bát. Třásly se jí ruce a znovu vyslala žádost o to, aby Debbie uspíšila příjezd. Že je něco ne úplně v cajku, jsem si myslela podle toho, že plodová voda fosforeskovala. Tamira mě uklidňovala, že se pletu, protože čarodějové se rodí zářivý a září i plodová voda. Pak nebyl čas na přemejšlení a cokoli jinýho, protože přisvištěla Debzrael. Nařídila Tamiře, aby si stoupla za mě a pevně mě chytila v podpaží.

„Ty přidřepni, Nell. A až Ti řeknu, tlač jako o život. Zatni všechny svý pozemsko-nepozemský svaly a povol, až ti řeknu.“ Přisunula mi mezi nohy nějakou kruhovou nádobu, ve který fosforeskovala tekutina podobná plodový vodě, akorát voněla po ananasu. Vlna další bolesti byla tady a Debbie řekla „Zavři oči a zatlač, Nell!“ tlačila jsem, až mi v hlavě vybuchovaly malý ohňostroje a v celým těle zrychleně proudila krev i magie. Třásla jsem se a snažila se dělat to, co říkala Debzrael.

Po druhým zatlačení, jsem slyšela vřískat dítě a skrz rozkousaný rty ucedila „Do hajzlu, to je úleva.“ Deb střihla pupeční šňůru a omyla dítě v tý záhadný tekutině, kterou postavila během porodu mezi moje rozkročený nohy. Tamira mě odvedla k levitující posteli a zapnula na skrytým panelu režim „rychlá regenerace“. Ležela jsem tam přikrytá teplou dekou, houpala se na vlnách blaženosti, že bolesti skončily a v náruči mi přistál syn. Byl zabalenej do nějaký marťanský tkaniny, která ho hezky a měkce obepínala, ale nechávala mu volnej pohyb. Už neřval. Svítil. Rudej obličej svraštěnej tak, jako kdyby mi chtěl hned na uvítanou říct, že „Jak nebude po mým…“.

Moje city byly najednou jako smršť. Zaplavily mě (skoro v jeden okamžik) pocity lásky, taky zodpovědnosti, bezradnosti a nakonec přišly slzy dojetí. „Jaký mu dáš jméno?“ zeptala se rozněžnělá Debbie. Koukala jsem na svýho svítícího syna a v hlavě mi bliklo. „Bude to Tamiel. A myslím, že bude s tím jménem spokojenej. Neprotestuje.“ Tamiře se zamlžily oči a s výmluvou, že musí o Tamielovi říct Elvisovi a Michaelovi, se vzdálila z místnosti připomínající tvarem vejce. Teď už by se dalo říct, že se budoucí čaroděj prostě nenarodil, ale vylíhl. Zatím měl pevně sevřený víčka a klidně (kupodivu) spal.

Pozdějc přišly takový ty běžný věci, jako kojení, říhání, blinkání, bolavý bradavky, kakání, přebalování a (asi abych se nenudila) občas honění zlatejch mini dráčků v Elvisově pracovně, který Tamiel vysílal z ručiček, když si chtěl hrát. Dostával záchvaty smíchu, když viděl, jak jeho Užmatka srší bleskama, aby dráčky zneškodnila – po dopadu blesku na jejich tělo, udělaly ty dračí tělíčka „puf“, což bylo následovaný salvou smíchu budoucího vládce Samayah.

Taky to byly nejvlezlejší potvory, který jsem kdy zažila. Horší než masařky na Zemi a ještě schopný kejcháním podpalovat kde co, což jsem pro změnu musela hasit proudem studený magický nevody (lepší než pěnovej, nebo práškovej hasičák), nebo využít vratnýho magickýho proudu, kterej uváděl věci (na lidi ani jiný bytosti to nefungovalo) do původního stavu. Přeci nenechám během návštěvy Tamiela zdevastovat Elvisovi dům, kterej má tak rád.

Během jednoho měsíce, byl Tamiel jako tříměsíční miminko. Vypadalo to, že pokud se bude vyvíjet stejným tempem, budou mu tři roky během dvanácti měsíců. Tamira říkala, že to je u čarodějů normální. Rostl mi před očima a já měla uvnitř sebe tolik lásky, která patřila jenom Tamielovi, že jsem to nechápala. Než se narodil, nevěděla jsem o tom, že se to tak stane. V jednu chvíli jsem dokonce byla přesvědčená, že je to nepřítel, kterej na svět přijde jen proto, aby ničil a chtěla ho zabít.

Z Tamiry se stal Tamielův anděl strážnej. Byla skoro furt s náma a dokonce z Debzraelový vily, udělala magicky netečný místo, aby Tamiel nemohl způsobit škodu sobě nebo druhejm, dokud neprojde řádným výcvikem. Ten ho čekal v šesti pozemskejch letech, což v jeho případě byly vlastně dva pozemský roky. Diskuze o tom, že na Zemi ho zvládnu, ani nepřipadala v úvahu, protože sama jsem byla čerstvě zaškolená a občas jsem svejma některejma dosud netušenejma silama dokázala (nechtěně, samozřejmě) slušnou paseku. To jsem byla schopná si přiznat.

Špatný bylo to, že s mým synem bude muset Tamira odcestovat na Samayah, kde ho budou školit v tolika věcech, že už teď mi pukalo srdce na tím, jakej nebezpečnej život Tamiela čeká. Co jsem si tak úplně přiznat nechtěla, že nejsem jako pozemskej poloastrál (náhodně a zcela nesmyslně obdařenej magií) na Samayah vítaná. Zkoušela jsem přemluvit Debzraela, aby Tamiru nějak přesvědčila, že musím bejt s Tamielem. Jenomže moje milá mamka Azrael, to rezolutně odmítla. „Nejsi čistá čarodějka ani čistej astrál ani člověk. A čarodějové jsou na čistotu krve háklivý, Nellien. Skoro až fanaticky. U Tamiela jim to nevadí. On je v jejich Nejsvětějším proroctví i v Legendách o budoucnosti Samayah.“

To mně rozplakalo, protože jsem ještě furt byla po porodu hodně náchylná na podlíhání úplně lidskejm emocím. „Kde jsem kruci udělala chybu, Deb? Vždyť já nikdy nechtěla pro sebe něco speciálního nebo výjimečnýho! Když jsme byli s Eddiem na střední, chtěla jsem to, co všechny holky mýho věku. Kluka, krásnej maturitní ples (ten se velice vydařil jen díky Edwardovi), jít na vejšku. Dařilo se mi ve škole, měla jsem pár známostí a po vejšce jsem nastoupila k místní kriminálce. Nebyla jsem elitní detektiv, ale byla jsem celkem dobrá a dost případů jsem díky intuici dotáhla do konce. Ale to všechno ty víš, nevím, proč ti to tu vykládám.“

Debbie si mě s láskou přitáhla do toho svýho velkolepýho mezihrudí, který bylo mým přístavem už hodně dávno a hladila mě po vlasech. „Někdy si nemůžeš vybrat, Nellien. Jen se musíš umět vydat i po tý hodně divný cestě, dojít až na konec a neohlížet se zpátky, jestli to náhodou nemělo bejt jinak. Věci jsou, tak jak jsou.

Když nemůžeš změnit to, co se ti stalo, změň svůj pohled na tu věc. A to ti přece funguje úplně skvěle. Jinak bys v životě stála jen u zdi a nechala na sebe mířit Petera Smallidge basketbalovým míčem. Vzpomínáš, co jsi tenkrát udělala?“ „Rozběhla jsem se a kopla ho mezi nohy. A pak jsem mu dala pěknou facku. Od tý doby mě nechal na pokoji.“ Už jsem se mezi slzama usmívala a slibovala si, že až mě život zase někdy postaví ke zdi, kopnu ho tam, kde ho to bude bolet.

Z procházky se vrátila Tamira s Tamielem. Až se mi skoro zastavil dech, když ke mně Tamiel přicupital, chytil se mě za kalhoty, usmál se „Mama.“ „Pojď sem, ty moje kouzelný sluníčko.“ Objala jsem svýho syna a šla mu dát přesnídávku z banánů, kterou odněkud vyčarovala Tamira. To mi připomnělo, že jídlo ještě vyčarovat, nebo zhmotnit) neumím. Asi měl hlad, protože když snědl poslední lžíci, loudil ještě „Ham.“ „Nemám, už to všechno Tamiel spapal.„ řekla jsem. Ukázal na misku prstíkem, něco zamumlal a ukazoval do plný misky „Ham!“. V ohromení jsme všechny tři zůstaly zírat. V domě upraveným tak, aby v něm magie nefungovala, můj syn teď dokázal pouhým ukázáním prstu nemožný.

„Budu muset Tamiela odvézt na Samayah hned dnes. Budete se muset rozloučit. Moje kouzla už přestávají na něj platit. Potřebuje školu a ty nejlepší učitele, který Samayah může nabídnout.“ Ozvala se Tamira. „Je mi to líto, Nellien. Vím, že ho miluješ, i když to zpočátku vypadalo jinak. Věci mu balit nemusíš. Však víš. Magie a takový ty věci kolem ní. Budu Ti posílat obrázky a zprávy po Azraelovi. To zvládneš, jsi silná.“

Odešla se rozloučit s Elvisem, kterýmu řekla, že pokud chce její slib, ať počká až Tamiel dospěje v muže a nebude ji potřebovat. Michaela ujistila, že jeho trpaslíci jsou opravdu ze skvělýho chovu a byla tatam (tak to pak Elvis říkal). Mně zbylo s mým synem Tamielem jen pár chvil než se vrátila. Po jídle mi úplně klidně usnul v náruči a mě po bradě stejkaly slzy, který cinkaly o podlahu jako rampouchy. Teď, když jsme s mým synem měli moc krásnej mateřsko-synovskej vztah, ho musím nechat jít. „Má svůj Osud. Stejně jako ty.“ Řekla tiše Deb a vzala ho do náruče, aniž by se probudil.

Tamira ho stejně obratně a tiše převzala a pohladila mě neuvěřitelně laskavým pohledem.

A byli pryč.

Nic mi nezbylo.

Co mi je platný, že umím hodně slušně ovládat magii, že lítám líp než MIG 21, že mám přátele na Marsu a můžu kdykoli „přijet“.

Tu díru v srdci po Tamielovi nezacelí žádnej obrázek, ani zpráva o tom, jak malej čaroděj roste a co umí. Nebudu si moct přivonět k jeho vláskům a zpívat mu ukolíbavky, nebo vyprávět pohádky o čarodějích a andělech.

Kukly (7) – Obyčejnej život (?)

Uplynul rok od doby, kdy moje vnitřní světlo navždycky zničilo Pramatku a uzavřelo odvrácenou stranu Asiach.  Taky mi zmizelo kopí od Elvise a já už jsem aktuálně jen divná příšera a nelovím zbloudilý duše.

Eddie s Jardou si postavili na jednom z pozemků přináležejícím k mýmu statku malej bungalov – ovšem s velkým sklepem, vinotékou E&J a chatkama k ubytování pro turisty. Pořídili si irskýho vlkodava, kterýho jsem tajně podezírala, že je kříženej s Cerberem, protože mu občas žlutě žhnuly oči. Taky se výrazem trochu podobal Jardovi, zejména když seděli spolu na terase při západu slunce – úplně stejnej profil.

Debbie přenechala starost o chod domácnosti Anně a místo stánku s farmářskejma dobrotama, teď stál u vjezdu do statku srub s prodejnou farmářskejch dobrot (proč farmářský dobroty, když se tady říká farmě statek, to fakt nevim) a kavárnou „U Archanděla“. Debbie zase vrhla do práce, rozzářila se a dělala opět ty nejfantastičtější palačinky s javorovým sirupem pod sluncem, na který se stavovali všichni lidi z blízkýho a dalekýho okolí. Já pracovala jako pomocná síla, myla nádobí, chystala kávu, čaj a tak, a užívala si normální život plnejma douškama.

Josef rozšířil s pomocí Jardy a Eddieho vinici. Bylo teda dost možný příští podzim očekávat slušnou úrodu Neuburskýho, Pinot Noir a Merlotu. S Jardou taky pilně spolupracovali na zakoupení moderního vybavení pro řízený kvašení vína a nový destilační kolony na pálení vinný pálenky. Taky Josef Bláha, správce náš, postavil udírnu, nakládal a udil maso, domácí klobásy a občas (čistě pro naši potřebu) pstruhy, který jsem jedla i já, protože nebyly skoro cejtit rybinou, kterou od jistý události ve Františkánský zahradě zkrátka nemusim.

Anna dopoledne pracovala v domácí kuchyni a „mini“ prádelně vzniklý ve sklepě a vybavený dvěma velkokapacitníma pračkama, žehlírnou a mandlem, kterou Věnek zařídil na podzim. Vlastně chvíli potom, co jsem objevila svoje vnitřní Světlo a zničila Pramrchu.

Prádlo pro nás, hosty v chatkách, vinotéku a obchod s kavárnou totiž už jedna pračka nestíhala (občas jsem Anně pomáhala, když mě Debbie nepotřebovala). Odpoledne Anna vyráběla neskutečně chutný sýry a jogurty, který se vždycky druhej den dopoledne vyprodaly. Po čtvrtý odpoledne měla „padla“ a my ostatní, se střídali ve vaření večeře, aby si Anna měla kdy odpočinout. Jednou vařila Deb, jednou Eddie a Jarda, jednou já (to dost často odnesly sendviče s čímkoli) a někdy i tvořil jídlo Věnek, což byly často zajímavý kulinářský bezreceptový variace.

Žití a milování s Věnkem nebylo kvůli jeho studijní nepřítomnosti tak častý, ale zato o dost intenzivnější než kdy dřív. Krásnej a klidnej život. Konečně obyčejnej tak, jak jsem si to za poslední hektický a astrálem poznamenaný roky měsíce přála. Pilně studoval a během prvního ročníku zvládnul učivo dvou let „Mám náskok, Nell. Prvák už jsem jednou dělal.“ Jezdil za mnou každej víkend a někdy jsme jezdili „skautovat“ na tu jeho chalupu pod lesem.

Už to tam nebylo tak strašný. Elektřinu vyráběly fotovoltaický panely, vodu zavedl Věnek ze studny až do domu. Z půlky (až moc velký pro dva lidi) ložnice vznikla koupelna a záchod. Teda ona ani tak sama nevznikla – kluci si na ni udělali brigádu, protože Eddie s Jardou, se tam taky občas rádi zašili (ne že by se dali na oděvnictví – tady se tak říká „ukrytí“ se).

Jen museli hlídat Hektora (ten vlkodav, kterej je podobnej Jardovi), aby nelovil srnky. Žádnej luxus to ale nebyl. Furt se všechny místnosti v domě vytápěly kachlovejma kamnama z kuchyně – jen Věnek nainstaloval tepelnej výměník a horkovzdušný rozvody, tak bylo teplo „rychlejší“.

Léto bylo teď v plným proudu, Věnek měl „prázdniny“ a makal za dva všude, kde ho zrovna bylo potřeba. Lidí bylo kolem statku jako much, protože kluci E&J byli vyhlášený co do zásob a znalostí vína. Největší úspěch, ale slavili s  originální a množstevně omezenou nabídkou domácí produkce vína řady RafEdiel.

Vinětu navrhoval Eddie za pomoci grafika, tudíž uprostřed byla (moje, samozřejmě – stála jsem modelem) zlatá ruka, z jejíhož zápěstí tryskalo světlo a z něj vystupovaly písmena s názvem odrůdy, ročníku a tak. Ten „ruční“ symbol byl jasnej jenom třem ne úplně lidskejm bytostem. Ostatní lidi v tom viděli mystiku místního genia loci a některý dokonce tvrdili, že u studánky kilák odtud, viděli anděla.

Samozřejmě, že byli za blázny. Elvis měl pravdu. My lidi jsme divná rasa. „Budeme si muset dávat při tréninku větší pozor. Nemusíme bejt v centru pozornosti.“ Řekla Debzrael, když se jí ty „fámy“ (jo, někdy ty, co mají skutečnej dar zraku, za cvoky fakt jsou) o „andělský“ studánce donesly. Debzrael mě a Eddieho trénovala ve volnejch chvílích, nabitá sálavou laskavou energií a my dělali další pokroky ve zdokonalení toho, co nám bylo „laskavě“ naděleno shůry a to i když jsem se o to vůbec neprosila. Teleport jsem furt ještě neovládala, zato jsem začala hejbat věcma na dálku. Občas se mi podařilo trefit zvednutým predmětem danej cíl. Ale jen když se nehejbal. Ráda jsem teda tuhle svoji nedavno získanou profesi zrovna neměla.

Eddie naproti mě to, čím se stal, úplně miloval a bylo pro něj čím dál tím těžší, to tajit před Jaroslavem. Myslel si totiž, že to jejich vztah ještě posílí, když nebudou mít žádný tajemství. Zatím to ale odložil, protože ho Debbie varovala, že lidi takovýhle informace špatně snášej a někdy skutečně končí ve cvokárně – a to bych po svý vlastní zkušenosti doporučila jenom Pramrše, kdyby ta „milá bábinka“ ještě existovala ve hmotným těle.

To by si Jarda nezasloužil, protože svýho „Edušku“ (někdy nám dávaj blízký lidi dost divný jména) bezvýhradně miloval a na rozdíl od debilního Kevina, mu byl věrnej až za hrob (jako kdyby snad tady v Česku tušili, že nějaký záhrobí fakt existuje).

Srpen a září kolem nás proletěly jako zběsilý, protože náš statek se stal jednim z turistickejch cílů, což jsme nikdy rozhodně neplánovali (bejt příšera, která navenek vypadá skoro jako anděl, jsem taky neplánovala), ale byznys je byznys a vyčerpávat prachy, který jsme měli ulitý z prodeje našich baráků v US „na horší časy“ (kdy asi byly horší časy, než když se člověka furt snaží zamordovat nějaká hnusná astrální věc), ale Věnek mě naučil říkat „pro strejčka Příhodu“.

Nejdřív jsem myslela, že je to nějakej jeho potřebnej příbuznej, ale když se dosyta vyplakal smíchy, tak mi sdělil, že je to jako pro případ náhodný nečekaný události. Tak to zas dostalo mně – říkám to furt. Češi umí spoustu komplikovanejch věcí zjednodušovat. Jen ještě furt nevim, jestli se mi to líbí, nebo spíš ne.

Jednoho mlhavýho říjnovýho dne jsem se ještě za tmy probudila a Věnek byl pryč. Odjel na kolej a mě po něm zbyl zase do dalšího víkendu jen prázdnej důlek na polštáři, pyžamo přehozený na čele postele, vůně milování na mým těle a posledního polibku na rtech. Vzala jsem si na sebe jeho košili od pyžama a s plandavýma rukávama šla jako strašidlo dolů se nasnídat. Ani jsem si nevyčistila zuby, protože při představě zubní pasty v puse, se mi chtělo zvracet. Kafe bylo asi nějaký divný, tak jsem si z lednice nalila jahodovej džus do půllitru, vypila ho a pak z krabice vypila zbytek. Udělalo mi to dobře.

Pak jsem z lednice vytáhla kus sýra, děsně mastnej salám a dala si to s houskou zapíct do mikrovlnky. Ve chvíli, kdy jsem nesla housku do pusy, vešla do kuchyně Debzrael a nevěřícně na mně zírala. „Nellien? Ne! Ale jo!“ Já na ní zírala, po ruce mi stejkala mastnota a nevěděla jsem, která bije (Taky jedna z podivností – ne ta, která někoho bije, ale která „hodina“ zrovna je.  Zase metafora, která vypadá jak rébus.) „Děje se něco, Debbie?“ „Ne. Ale jo, už se stalo, Nellien! Jsi TĚ-HO-TNÁ! Gratuluju!“

Vypadla mi houska z ruky a měla jsem pocit, že mně někdo omráčil a já mám halucinace, nebo ještě spím a něco se mi zdá. Za chvíli do mě určitě Věnek jemně šťouchne, dá mi pusu a zašeptá, že už musí jet. Zatím mi ale stydla mastnota na ruce, začínaly mě studět nohy a chtělo se mi zvracet. Skutečně se mi chtělo zvracet, tak snad se včas probudim. Jenže to nebyl sen a já letěla na záchod a připadala si, že mám v břiše čerpadlo, který mi obrací žaludek naruby a žene jeho obsah závratnou rychlostí pryč. Opírala jsem se o mísu a točila se mi hlava. Debbie už na mě čekala za dveřma.

„To nic, Nell. To bude dobrý. Dej si sprchu, já uklidím ten záchod a až budeš připravená si promluvit, čekám tě v kuchyni s jahodovým džusem. Zatím zatopím a uvařím ti nějaký bylinky. Už nějakej čas je mám pro tebe nachystaný. Jen jsem si do dneška nebyla stoprocentně jistá.“ Vlezla jsem do vany, ohřála její dno horkou vodou, sedla dovnitř a pak se asi půl hodiny sprchovala. Teplo mi dělalo dobře. Oblíkla jsem si lahvově zelený funkční triko, šedivý tepláky, tlustý pletený ponožky, dlouhej šedivej vlněnej svetr s kapucí, svázala si vlasy do nedbalýho uzlu a pomalu se loudala za Debzraelem do kuchně.

Měla jsem přichystanou stejnou housku, jakou jsem si připravila sama, ale tahle byla čerstvá a k ní kyselý okurky, jahodovej džus a něco, co vonělo jako lékořicový bonbóny – akorát to bylo tekutý, horký a v šálku na kafe. Úplně jako kdybych nikdy nejedla, jsem se pustila do snídaně.

Nevěděla jsem, jak s tou informací naložit. Copak příšery můžou bejt těhotný?! A co může taková věc, jako jsem já porodit za dítě?! Debbie mlčela, pila kafe a proti svýmu zvyku – nepít dopoledne, si nalila medovinu a přes okraj skleničky se na mě zvláštně měkce usmívala. Skoro bych přísahala, že z ní vycházela taková tlumená záře, jako bejvá na obrazech, kde jsou andělé nebo svatý.

„Jak to můžeš vědět, Deb? Já sama si nejsem jistá. Myslela jsem, že menstruace mi vynechala, protože jsem na tu Prazrůdu Pramrchoidní vyčerpala moc síly.“ „Některý věci vidím, zlato. Jen je mi záhadou, proč nevidím jasně tvoje a Věnkovo dítě. Možná je to tím, že v sobě máš tolik magie, že by mohla zničit celej svět, kdybys o to stála. Nebo…“ „Co nebo?! Tak kruci mluv, jestli tě něco napadá!“ Vrtěla hlavou „Nejdřív budu muset mluvit s Elvisem. Zná jednu čarodějku, která je v exilu na Marsu. Její rasa jí zavrhla, protože se zamilovala do člověka a chtěla zůstat na Zemi. Od tý doby pro ni v Samayah není místo.“

„Proč nemůžu mít normální život Debbie? Proč musím bejt příšera a teď ještě k tomu těhotná a magie plná zrůda?!“ po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy a vrhla jsem se k Deb stejně jako když jsem byla malá. Sevřela mě do toho svýho obrovskýho a bezpečnýho přístavu, hladila mě, broukala do vlasů – dokud jsem nepřestala vzlykat.

Pak řekla rozhodným hlasem „Už se o sobě nikdy neopovažuj přemejšlet a mluvit jako o zrůdě. Jsi speciální bytost, Nellien. Nikdo takovej na Zemi ani mimo ni, ještě neexistoval. A to už žiju sakra dlouho. Já jdu balit a než se vrátím, budeš odpočívat a dělat jen lehký věci, který tě baví, jasný?! Nosit v sobě dítě, to chce kuráž, ale taky disciplínu – jíst, spát, odpočívat a tak. Anna mi na tebe dohlídne.“

Pak jsem slyšela zašustění Debzraelovejch křídel a byla pryč. V tu chvíli vstoupila Anna, Ponkyšák se mi otřel o nohu, pak sešel dolů Josef a dokonce za čtvrt hodiny přišli i kluci s Hektorem. Toho nesnáší náš Ponkyšák, kterej se syčením zmizel pootevřeným francouzským oknem do zahrady. Během snídaně zvedla Anna mobil a začala se usmívat víc a víc „Jasně, Debbie. To víš, že se o Nell i tvoje budoucí vnouče postaráme.“

Mě ztvrdla čelist a celá jsem znervózněla, protože všichni koukali na Annu, na mě a zase na Annu až najednou Eddie vyskočil ze stolu a řval „Nellien, ty potvoro jedna tajnůstkářská! Pojď ke mně, ať obejmu tebe a svoji neteř!!! Jardo, budeme strejdové!“ strhla se úplná mela. Šla jsem z náruče do náruče a všichni o překot mluvili, jestli to bude holka nebo kluk, jaký bude mít jméno a „Nell. Svatba musí bejt co nejdřív!“ skoro mi nařídil Eddie a chtěl jít volat Věnkovi a gratulovat?

„Hej! Počkat! Nikdo Věnkovi volat nebude! Já sama jsem to zjistila až dneska. Takže mu to řeknu hezky z oka do oka, až zejtra přijede.“ Trošku se uklidnili, ale pořád vzrušeně debatovali a plánovali mi život a svatbu, jako kdybych tam nebyla. Neměla jsem náladu na veselý ksichty, tak jsem se omluvila, že je mi trochu mdlo. Vzala jsem Ponkyšáka do náruče a šla nahoru do svý ložnice. Zatáhla jsem závěsy, zalezla do postele, zamotala se do Věnkový deky a přitulila se vrnícímu Ponkyšákovi. Oči se mi zavřely, jako když otočíš vypínačem. Objala mě měkká, huňatá, teplá a bezpečná tma. Bylo mi tak dobře.

*

„Maminko, neboj, já tě ochráním.“ Chlapec s černýma vlasama a světle šedýma očima, který fialově svítily, když se v něm pohnula nějaká emoce. Prstem ukazoval na Věnka a ze špičky prstu se mu odvíjel zlatej had, kterej omotával Věnka, spoutával ho, až skoro nemohl dejchat. Dusil se! „Už ti nikdy neublíží. Vidíš? Nemůže nic dělat. Můžeme bejt šťastný!“ Pak mi chlapec začal před očima měnit podobu, která mě šokovala tak, že jsem se s křikem probudila. „Nééé!“

*

Do dveří ložnice vtrhnul Eddie, prudce rozhrnul závěsy, málem šlápl na Ponkyšáka, kterej se naježenou srstí vystřelil z ložnice. „Co se stalo, Nell?!“ zněla obava v jeho hlase. Ztěžka jsem dejchala a nechala jsem se obejmout, protože i příšery (jasně, promiň Debbie) můžou mít strach a zejména ty těhotný, který mají strach i o to nenarozený dítě a možná i tak trochu strach z něj.

Eddie mi beze slov začal balit věci včetně bojový výstroje od Debzraela, bez který už nikam nechodíme. „Oblíkni se, vezmi si, co potřebuješ obvykle na chalupu a přijď do kuchyně. Zařídím to s Annou, zabalí nám jídlo a taky dám Jardovi na rozmyšlenou, jestli chce zavřít podnik včetně kavárny, nebo to tu zvládne s brigádníkama.“

Vstala jsem a připadala si jako zpomalenej film. Asi bych možná zpomaleně mluvila basem, kdybych na to měla ještě sílu. Navlíkla jsem si silou vůle nějaký starý sepraný džíny, fialovej rolák, džínovou bundu a přes ní šedou dlouhou prošívanou vestu. Sešla jsem do kuchyně a musela se chytit stolu.

Motal se se mnou celej svět a chtělo se mi (Zase? To to sakra jednou nestačilo?!) zvracet. Orosila jsem se, shodila vestu a bundu a letěla na záchod. Cestou jsem vrazila do Eddieho, ale neměla jsem čas se mu omlouvat. Potupně jsem klečela u mísy a nechápala, proč je těhotenství (možná) ještě horší než boj se slizounskýma příšerama. Měla bych mít (asi) radost, tak proč ji necítím. Oslabuje mě to a vyčerpává.

Když jsem si vyčistila zuby a dala se do pořádku, objala mě Anna a zašeptala „Děvečko moje malá, to se spraví. Debbie mi tu pro tebe nechala bylinky. Pij je třikrát denně a nedávej si horkou koupel, jen se sprchuj.“ Eddieho poplácala po rameni a šla nás vyprovodit k autu. Cestou k vratům se s námi rozloučil i Josef s Jardou a my mířili k plně naloženýmu autu. Všichni se tvářili vesele i kapku starostlivě a já se dovlekla k autu, zabouchla za sebou dveře u spolujezdce a opřela si hlavu o chladný okýnko.

Krajina bez listí ubíhala za oknem. Eddie soustředěně řídil, protože vezl podle jeho slov POKLAD a mě padaly víčka a propadla jsem se do nějakýho snu, kterýmu jsem vůbec nerozuměla, a když mě Edward budil u chalupy, nic jsem si nepamatovala. V hlavě jsem měla kolem mozku omotanou divnou tlumící výplň a fungovaly mi jen základní věci.

Eddie mě usadil v kuchyni do křesla, obalil mě beránkovou dekou a šel zatopit. Jakmile praskal oheň v kachlovejch kamnech, nanosil věci dovnitř, uklidil jídlo do lednice v chodbě a šel zapnout napouštění a ohřívání vody v domě. Dostala jsem chuť na skleničku bílýho vína, což mi Rafael rozmlouval, ale pak si mě prohlídnul svým nadpřirozeným léčitelským okem a jednu mi dovolil.

Otáčela jsem skleničku v ruce a přemejšlela, co vlastně cejtím. První pocit byl šok. To když mi to Debzrael řekla. Potom jsem tomu nemohla uvěřit a následovaly nevolnosti, který mě vyčerpávaly. „Nemůžu to Věnkovi říct, Eddie. Vždyť já vlastně ani nevím, co se mi může narodit. Nejsem do hajzlu člověk! Vypadám tak, ale nejsem!“ zase mě zaplavila vlna pláče a já se ptala Eddieho, jestli mě může vyléčit.

To spustilo salvu smíchu, která Edwardovi vehnala slzy do očí „Nell, těhotenství není nemoc. To prej tak některý ženský mají. Říkala Anna, že když čekala dceru, zvracela až čtyřicetkrát za den.“ „Tos mi teda moc nepomohl, RafEdieli. Vůbec nevím, co budu dělat. Ani nevím, jestli budu umět bejt máma. Nejsou na to někde nějaký školy?!“

Začal se chechtat tak nakažlivě, že jsem se pomalu přidávala taky a nakonec jsme skončili u toho, že mi Eddie vykládal zážitky s Jardou a Hektorem, vyprávěl o tom, jak se kdysi snažil na vejšce sbalit profesora chemie. Tak jsem se taky maličko vrátila v čase a vyprávěli jsme si skoro hodinu. Najednou ve mně bylo klidno a začala jsem si představovat, jak dělá moje a Věnkovo dítě první kroky, jak objevuje svět kolem sebe, a usmívala jsem se. Rukou položenou na břiše, jsem poprvý od chvíle, kdy jsem zjistila svůj novej stav, jsem dávala mýmu dítěti najevo, že ho přijímám do svýho života a postarám se o něj.

Ať bude mít třeba čtyři oči a zelenej ocas. Eddieho změna mý nálady potěšila, tak šel nanosit další dřevo ke kamnům a já začala chystat večeři – Anna (poklad náš největší), nám připravila vepřový řízky s kyselou okurkou a s chlebem. Tuhle kombinaci jsme si s Edwardem docela hodně oblíbili.

V kamnech příjemně praskalo, Eddie mi dělal malou přednášku o vínech, který s Jaroslavem měli v plánu dovézt z Francie. Taky Calvados, a kdyby jim to časově vyšlo, zajeli by ještě pro skotskou whiskey. Byla jsem šťastná, že Edward zůstal v mým životě. Tak nějak jsme tu vždycky byli jeden pro druhýho a mohli se na sebe spolehnout.

Věnek a Jarda k nám samozřejmě patřili, ale nežili vedle nás tak dlouho, aby mohli vzpomínat na společný lumpárny na střední nebo na naše první milostný karamboly. „Jsem ráda, že jsi na mojí straně, Eddie. Vždycky jsi byl.“ „Mám to stejně, Nell. A neboj, toho prcka vychováme všichni dohromady. Ať se stane cokoli, jasný?“

Dala jsem si sprchu, Eddie si pak napustil vanu a já si k němu přišoupla židli, dolívala mu do sklenice se znakem E&J (Eddie a Jarda) Tramín červenej (kterej je mimochodem naprosto bílý víno) a vykládali jsme si, chechtali se, slzeli a mě se už vůbec nechtělo zvracet. Eddie si pořídil na noc menší opici.  Já vedle něj ležela v manželský posteli a poslouchala, jak RafEdiel krásně (jemně samozřejmě) chrápe a zase byla o něco klidnější a spokojenější. Usnula jsem milosrdnym spánkem beze snů a ráno vstala s prvním rozedněním.

Oblíkla jsem si teplej župan, rozsvítila v kuchyni a tiše chystala oheň. Kvůli teplu a taky horkýmu kafi. Bylo mi fajn a dokonce jsem měla chuť na osolenej chleba se sádlem a se škvarkama a zase jsem mohla blahořečit Annu, že myslela snad na všechno. Seděla jsem u kafe a vylovila z tašky telefon.

Chtěla jsem zavolat Věnkovi, ale zase jsem ho odložila a zírala do hrnku. Ukusovala jsem chleba a v duchu viděla scénu s chlapcem, kterej Věnka škrtí světelným zlatým hadem a myslí to zatraceně vážně. Položila jsem instinktivně ruku na břicho a zaznamenala dost zřetelný pulsy energie ze který mě svrběly ruce. Až se vzbudí Eddie, musím se ho zeptat, jestli to cítí taky.

Ale asi to nemělo bejt všechno tak moc jednoduchý, jak jsem si to malovala (tak se to prej říká, když si někdo představuje, jak to bude). Mobil mi začal vibrovat a na displeji blikalo „máma Debbie“. Zvedla jsem to a žaludek se mi svíral v neblahý předtuše. „Nellien, zlato, jedu za tebou a vezu návštěvu. O místo na spaní pro hosty se nestarej. Budeme tam do hodiny.“ Jestli Debzrael veze čarodějku s sebou, musí to mít sakra dobrej důvod. RafEdiel spal klidně, aniž by ho telefon vzbudil. Neklidně jsem přecházela sem a tam.

Přiložila jsem pár polínek do kamen a šoupla konvici s vodou na kraj plotny, kde teplo tolik nesálalo. Oblíkla jsem si vytahaný Věnkovo triko neurčitý barvy a svoji nejoblíbenější teplákovou soupravu – dlouhou šedou mikinu na zip a mechově měkký zelený tepláky se žlutejma abstraktníma kytkama na bocích. Nevzhledný, ale pohodlný (když příšera, tak se vším všudy – promiň, Deb).

Obula jsem teplý boty, který Anně (prej) připomínaly bačkory, hodila na sebe bundu a vyšla před barák do chladnýho počasí. Nad lesem i nad obzorem se táhly mraky plný vody a možná i sněhu. Asi byly stejně těhotný jako já a nevěděly, co vlastně skutečně „porodí“.

V dálce jsem spíš cejtila, než viděla přijíždět Debzraela a našeho speciálního hosta. Vnímala jsem velice silný přívaly magickýho vyzařování. Nebylo mi ani trochu příjemný. Ale moje budoucí dítě, mělo zřejmě jinej názor. Přísahala bych, že se uvnitř pohnulo a vytvořilo něco, co mě srazilo na kolena, a já vydala tak divný tichý zanaříkání, který muselo děsit všechny, kdo ho slyšeli (včetně mě). Rafael vyběhl před dveře jenom v triku a dole „bez“, ale to vůbec nebylo důležitý. Přihnal se ke mně a s hrůzou v očích mě zvednul do náruče a chvatně donesl do ložnice. Položil mě na postel a zařval „Kdo ti to udělal, Nellien!“

Přestávala jsem vnímat a dejchat. Něco mě tak ochromilo, že by to nedokázala ani ta Pramrcha Newmanová. V duchu jsem viděla ty její bezkrevný našpulený rty a kostnatej ukazovák, kterej na mně mířil a skoro jako by se mě snažil připíchnout na zeď, jako sběratel motýla. Sevřelo mi to (Jak to dělá?!) nitro a odmítalo ho pustit.

Vnímala jsem svůj nelidskej zvuk, ale nedokázala ho ovládat. Jen jsem v duchu začala prosit toho malýho tyrana uvnitř mně, aby to už skončil. Pak jsem se začala modlit Otčenáš jako tehdy u svatýho Mikuláše a beze slov Rafaelovi ukazovala na svý levý zápěstí. Na jizvu ve tvaru hvězdy, která tu ránu zapečetila. Ze zvuku mýho hlasu, se začínala třást země a Rafael konečně pochopil.

Podal mi stříbrnou šipku z mojí bojový výbavy a jeho oči mluvily beze slov, ale jasně „Udělej, co bude nutný. Ať se rozhodneš jakkoli, vždycky jsem tu byl a vždycky budu, miluju tě Nell.“ Vzala jsem šipku a namířila ji doprostřed svýho těhotnýho břicha tam, kde jsem cítila magickej chuchvalec kolem mýho nenarozenýho syna, kterej mě hodlal zřejmě umučit. Teď už jsem si byla jistá. To, co se mi o magii a zlu uvnitř mýho dítěte zdálo, nebyl sen, ale vize. Přitlačila jsem hrotem na kůži mezi pupíkem a stydkou kostí a byla rozhodnutá.

Musím. Špička hrotu už mi pronikla kůží a já se chystala na poslední… „Aléiach monterech sílach Infaellá!“ šipka se mi „sama“ vysmekla z ruky a cinkla o zem. Ve dveřích stála ženská, který snad někdo dal infuzi magie takový kvality, že jí tryskala ze všech pórů a oblíkala jí jako světelnej plášť tkanej z mlhoviny, zdobenej kapkama slz měsíce. Nebylo možný říct, jestli je stará, mladá, krásná, nebo ošklivá. Byla proměnlivá a asi v ní každej viděl to, co sám potřeboval nebo chtěl.

„Azrael říkala, že jsi svéráz. Ale tohle není žádná vaše podělaná astrální hra. Ty nosíš v sobě budoucího vládce Samayah!“ „Kdo seš a kdo ti sakra dal právo, jednat se mnou, jako bych neměla vlastní vůli a vlastní život?! Co je ti do mě? A ber laskavě na vědomí, že tu nejsem od toho, abych poslouchala nějakou kámošku Debzraela a to i kdyby se mi náhodou zamlouvala. A to ty se mi nezamlouváš ani omylem. Nacpeš se mi do života a rozhoduješ za mě! Kdo si myslíš, že jsi? Pán Bůh? Tak to leda tak hovno! Deb, sbal si svou kámošku a nechte mě žít. A to dítě tu nemá co dělat. Bude ničit všechno, co miluju – viděla jsem, co udělá. A na to nemá právo, ani kdyby ho hájila čarodějka, která se akorát cpe lidem do života!“

Debzrael se mračila, ale mlčela. Ta Debzraelčí zatracená čarodějná kámoška, se jen ušklíbla a ani se nesnažila o smířlivej tón „Když se ptáš, jsem Tamira. A nejsem tu, abych se snažila chránit tebe. To je Azraelův úkol, ne můj. Já jsem byla povolána proto, abych chránila dítě, které je nejčistším zřídlem magie za posledních tisíc let. A to dítě je teď ve tvém břiše, ty jedna hloupá nepovedená Nellien!“

Chtěla jsem jí odpovědět něco hodně ostrýho, ale Rafael mi stisknul ruku, abych radši mlčela. Měli jsme spolu spoustu let „natrénováno“ a věděli, co si ten druhej asi tak myslí. Vřelo to ve mně, ale mlčela jsem, ačkoli mě sžírala touha si to s Tamirou ihned vyřídit, ochránit Věnka (A vlastně – zase – i celej svět.) a můj vlastní způsob života za každou cenu.

Eddie těm dvěma smířlivě nabídnul na uvítanou horkou medovinu. Na tu by Debbie slyšela i o půlnoci a praštěná klackem do hlavy. Zavdaly si obě a já proklínala ten den, kdy jsem souhlasila, aby Debbie vyhledala Tamiru. Odvaha zabít to, co ve mně rostlo, pomalu vyprchala. Zůstaly mi jen otázky a neměla jsem žádný odpovědi.

Když jsem se uklidnila, to malý Zlo, který ve mně rostlo, se uklinilo taky. Asi cejtilo, že teď už mu nic nehrozí. Tamira se mi nelíbila, ale možná bude možný se s ní dohodnout, že si „TO“ hned po porodu vezme a už se na Zemi nikdy neukážou. Ani jeden. Místo klidnýho života, se mi zase rýsovalo něco, co jsem nechtěla a vyhlídka na normální rodinnej život vzala (zase) za svý. Když jsem přišla do kuchyně, Eddie mi šel uvařit ty bylinky, který mi Debzrael „naordinovala“ a Debbie se na mě koukala přes šálek medoviny dost zachmuřeně. Od příjezdu vlastně vůbec nepromluvila. Až teď.

„Dobře mě poslouchej, Nellien a ty, Tamiro taky. Nejsme na válečný stezce a nejsme tu od toho, abysme rozhodovaly, jestli se má dítě narodit nebo ne. Pokud se skutečně má narodit čaroděj, bude to chtít spolupráci. Hlavně tvojí a Tamiřinu, Nell. Tvoje magie je mocná, ale neumíš s ní vůbec pracovat. Tamira tě může a bude učit. Třeba pak pochopíš, proč se má narodit takový dítě. Taky budeš muset neprodleně odcestovat. Dítě s magickou mocí se nemůže narodit v nemocnici ani doma. Vlastně vůbec se nesmí narodit na Zemi. Zamaskovat to, by znamenalo mazání paměti u příliš velkýho množství lidí. Už takhle se budu muset postarat o Annu, Josefa a Jardu. Ještě že Hektor je jen pes a neumí mluvit.“

„No, asi se budu muset s touhle věcí ve mně smířit (Ukázala jsem na břicho a uvnitř mě šlehla štiplavá, ale už snesitelná bolest). Spolupráce s tebou Tamiro, se mi nelíbí. To říkám na rovinu. Čekat svýho možnýho budoucího nepřítele se mi už vůbec nezamlouvá (Au! Chovej se ke svý Skoromatce slušně!). Ale co se mi už vůbec nelíbí, je to, že mi Debzraeli naznačuješ, že Věnek je v mým životě minulost. S tim prostě nesouhlasim. Takže o mně musí vědět všechno. Pak se sám rozhodne. Musí dostat tu šanci. Taky mi ji dal.“

Tamira nespokojeně a nevrle, ale zcela beze slov sršela magickýma mini bleskama kolem sebe, který nic nezapálily, protože byly úplně ledový. Zato oči jí žhnuly jako uhlíky. Atmosféra byla mizerná, nálada a vyhlídky do budoucna taky. Debzrael se vytvořila od přemejšlení vráska uprostřed čela a RafEdiel radši šel do lednice pro jídlo a pustil se do tvorby obloženejch chlebů s máslem, šunkou, rajčatama a okurkou. Postavil vodu na kafe, talíře s chlebama dal na stůl a posadil se vedle mě na lavici.

 „Nechci se do toho míchat, Nell, ale musím. Je totiž možný a skoro spíš jistý, že by to Věnek nemusel pobrat a skončil by zavřenej do konce života na psychiatrii. A nemyslím si, že to bys pro něj chtěla. Taky jsem to ze stejnejch důvodů ještě neřekl Jardovi a nemyslím si, že k tomu někdy dojde.“ Edward si povzdechl a zakousnul se do chleba zatím, co mě ochranitelsky obejmul kolem ramen. „Máš mně a máš Debbie. Na to, že jsme byli oba sirotci, je to docela slušná rodina, ne?“

Moc se mi to nelíbilo. Už jsem si zvykla na rozšířenou rodinu, slušnej (skoro) normální život a chtěla věřit tomu, že uzavřením odvrácený strany Asiach, skončily naše nebezpečný vejlety a různý šílený dobrodružství. Asi mi to nebylo souzený. Když někdy někdo prohlašoval, že „To je Osud.“, říkala jsem si, že to jsou akorát výmluvy, nebo nedostatek racionálního uvažování.

Teď už jsem nějakej ten čas magická příšera (Jo, vím, cos mi říkala, ale nemůžu si pomoct Deb.), čekám magicky postižený a magií napěchovaný dítě (Jestli se nechceš narodit, tak mě ještě chvíli provokuj, ty malej prevíte!) a život, jak jsem ho chtěla žít (Normálně!!!), byl někde v nějakým vesmírným hajzlu a já v tom začínala cejtit svůj Osud.

„Máš pravdu, Eddie. Asi budu muset z toho všeho Věnka vynechat i přesto, co k němu cejtim. Nemusí se mi to líbit, ale o to u pravdy vlastě nejde.“ Tamira se podívala přímo na mně a měla jsem pocit, že i do mě (Rentgenový oči?). „Nellien. Mrzí mě, že jsme začaly tak nedobře. Takhle to být nemělo. Chápu, že jsi vyděšená. Také zmatená, protože tebou cloumají lidské hormony (To vždycky mluví jako kniha?!) a ty nejsi úplně člověk, tak je to tím zesíleno. Já ti pomohu, ale ne tady a teď. Budu se muset hodně zapřít a ponížit před radou starších na Samaye, abych tě tam směla přivést.“

„To nebude nutný, Tamiro.“ Řekla Debzrael. „Můžeš vzít Nellien na Mars. Víš, že si na tebe Elvis potrpí, protože mu připomínáš Priscillu v době, kdy jí nejvíc miloval. Budete tam v bezpečí. Dokonce můžete bydlet v mým domě. Je tam z celýho Marsu největší klid. Občas s Elvisem vyvenčíte Trifida, budeš učit Nellien – však už víš, Tami.“

„Tami“ se najednou rozzářila a světlo kolem ní bylo měkký a já sama sebe začala podezírat z určitý sympatie k tý čarodějce (Fakt se tohle vážně děje?!). Debbie souhlasně kývala hlavou, Eddie se začal usmívat a asi jen mě bylo jasný, že obyčejnej život neexistuje.

Věnka už jsem asi neměla nikdy vidět, dítě jsem neměla milovat a na Marsu jsem byla jen jednou na pár hodin a teď tam mám strávit skoro sedm měsíců (ale jestli i příšery jsou těhotný devět měsíců, nebo dvacet, to zatím netuším).

Možná se z toho všeho jednou probudím. Jestli jo, napíšu o tom všem knížku a bude to (jistě, jak jinak) bestseller.

Kukly (6) – Nalezení Světla

Svatbu jsem prozatím zrušila a Věnek mi to vůbec nevyčítal. Chápal, že mi Debbie chybí. Nikdo ale ani v nejmenším netušil, jak MOC ji postrádám. Dřív ve státech mi stačilo, že jsem za ní zašla do bistra na palačinky a latté nebo Earl Gray s mlíkem. Jenže od tý doby se toho tolik změnilo a já jí potřebovala víc než kdy dřív. Rafael s Jardou začali obchodovat s vínem. Podnikání a láska jim zabíraly většinu času a na statek jezdili už jen vzácně.

Mně se ozval fotograf, že za fotku, kterou pořídil tenkrát před Vánoci v cukrárně, dostal nějakou prestižní cenu a díky tomu mu nabídli angažmá v časopisu National Geografic. Cestoval, fotil a neměl čas. Teď prej prozměnu fotí pro módní časopis. „Ozvěte se mi, Nell. Chtěli by vás na obálku.“ Podpis Anatol Králíček. To zrovna – celá radostí nakřivo. Neměla jsem na Králíčka náladu, protože každej volnej okamžik jsem věnovala luštění mapy, u který jsem furt stejně pochybovala, že se to všechno vůbec kdy stalo – Elvis, Michael a cestování mezi dimenzema nebo co.

V květnu přišel Věnek s tím, že se na mě nemůže dívat. Že z toho, že mi nemůže se steskem po Deb  (kdyby jen věděl…) pomoct, zešílí. Přihlásil se znovu na veterinu a domů (za mnou) bude jezdit jen na víkendy. Místo toho, aby mě to mrzelo, jsem byla ráda. Budu mít víc času na luštění záhadný mapy. Musela jsem na to přijít. Přece nedovolím, aby všechno to pěkný na Zemi a třeba i na Marsu (i kdyby nebyl skutečnej) skončilo a Pramrcha aby se všude roztahovala.

Jediný normální lidi v naší domácnosti byli Anna a Josef. Za jejich přispění měl statek slušný příjmy z hospodářství, takže postavit prodejní stánek před vjezdovou bránu a najmout brigádníky, bylo logický. Klid, kterej tu bejval, rušili motorizovaný zákazníci, ale to je daň za prosperitu a to znám z US víc než dobře. Do baráku nám nelezli, ale uspíšilo to vybourání otvoru na francouzský okno z kuchyně do zahrady, aby domácí lidi nemuseli chodit přes dvůr a bejt očumovaný zákazníkama. Věnek nechal práce pro jiný a makal na statku všude, kde bylo potřeba.

Anna s Josefem si ho nemohli vynachválit jako pracovníka, kamaráda a já zase jako milence, se kterým milování ani povídání nebylo nudný a skutečně jsem po něm furt toužila. Jenomže události posledních měsíců byly jako brzda na soukolí na cestě k mýmu vytouženýmu normálnímu životu. Nevěděla jsem, jak mi bude, až půjde do školy. Ale zimní semestr prváku mu začínal až v říjnu. Do tý doby se ještě může stát spousta věcí.

Koncem května se přihnal Eddie s Jardou, a že když jsme se nevzali s Věnkem my dva, chtějí se vzít oni (super!). U nás na zahradě (a kruci!). Oddá je kamarádka Jardy – evangelická farářka Lucie (to by šlo). Byla jsem šťastná jako už dlouho ne a přemejšlela jak to zařídit, aby to pro ně byl opravdu se všim všudy jedinečnej zážitek. Termín si dohodli s farářkou Lucií na pátýho června (vždyť to je proboha pozejtří!)

Nastala neskutečná mela. Jarda s Eddiem na otočku vyrazili pro vína (ještě klika, že obleky a prsteny už měli! Uff!). Věnek pro suroviny, který tentokrát diktovala Anna a počínala si jako generál. Mě zbavila funkce organizátorky, protože jsem podle ní byla zbytečně vystresovaná a doporučila mi, abych šla relaxovat do zahrady, nebo jela na vejlet. Druhá varianta se mi zamlouvala, ale kam bych tak sama jela?

Dva dny před Eddieho svatbou mi Věnek dal klíč, do navigace mýho auta naťukal souřadnice a řekl „Jeď na to místo. Aspoň uvidíš, kde jsem vyrůstal. Zahrada už není udržovaná, ale rostou tam třešně a k plotu chodí jeleni a srnky, a kdyby pršelo, uvnitř je v kamnech připraveno na podpálení. Stačí škrtnout sirkou. A můžeš tam přespat, když budeš chtít.“ Políbil mě, řekl, že mně miluje a zase běžel pomáhat s přípravama. Byla jsem tam najednou k ničemu a zbytečná a taky jsem se (zase o trošku víc) užírala starostí o mojí náhradní a vlastně jedinou mámu Debbie.

Naházela jsem si do kabely náhradní prádlo (člověk nikdy neví), power banku, nabíječku, bundu od Debzraela, stříbrný zrcátko, teleskopickou pochodeň s náplní oreganovýho oleje a oměje (cestovní varianta) a dva oreganový oleje ve spreji. Přidala jsem si do peněženky hotovost (je divný, že v tak vyspělý zemi se nedá kartou platit všude), rozloučila se a vyjela. Dvakrát mě navigace vodila za nos a já skončila na cestě mezi poli a pak na kraji lesa (požehnáno budiž SUV a kola jeho), ale nějak jsem se vymotala na nejbližší silnici. Asi po třech kilometrech jsem dojela k domu pod lesem. Zaparkovala jsem mimo cestu a šla objevovat, kde Věnek vyrůstal.

V předzahrádce rostla vysoká tráva a mezi ní nesměle vykukovaly květy růží. Pozůstatek zahradničení Věnkovy maminky, zřejmě. Okna slepý prachem, fasáda místama odfouklá. Vchod působil trošku udržovanějším dojmem – občas sem asi Věnek zajede, vyvětrá a zavzpomíná. Klíč šel lehce vložit i otočit. Dejchnul na mně vlhkej a trošku zatuchlej vzduch, ale asi nic, co by nespravil průvan. Po levý straně chodby byly dveře do kuchyně. Tý dominovaly velký zelený kachlový kamna. Byl tam stůl pod oknem ve štítový stěně, za stolem dřevěná lavice a dvě židle. Na plotně vzorně v komíncích vyskládaný čistý starý hrnce a talíře, v plechovým hrnku s modrejma kytkama příbory. Na zdi proti dveřím hodiny, který už asi léta nešly.

Vpravo dveře do ložnice se širokou manželskou postelí a ještě jednou menší v nohách manželský postele. Žádný kamna ani krb?! Jak to tu mohli ksakru ty lidi přežít s malým klukem? Jak to dělali v zimě? Tohle je fakt středověk. Strašný! Bylo mi Věnka najednou strašně líto. Na konci chodby byly proti vchodovejm dveřím ještě jedny. Otevřela jsem je v naději, že je tam koupelna a záchod, ale vedly do zahrady! Vlevo od dveří byl nějakej zahradní domek, kterýmu se tady říká kůlna – ze tří čtvrtin plnej naštípanýho dřeva. Taky špalek se zaseknutou sekerou.

Na zadním dvorku jsem objevila zarostlou pumpu, ale kdyby mi to už kdysi Věnek neukázal na jedný návsi (takovej plac mezi barákama – obdoba náměstí), asi bych si doteď myslela, že je to jen jiná forma hydrantu. Ještě tam byla o kus dál na druhý straně dvorku rozvrzaná malá dřevěná boudička se srdíčkem ve dveřích. Asi sklad nářadí. Roztomilý. Otevřela jsem dveře a málem omdlela. Smrad horší než na skautskejch záchodech a vnitřní „vybavení“ mi napovědělo úplně jasně – viděla a hlavně cejtila jsem nejhorší WC mýho života. Ale asi ho Věnek navštěvoval, protože tam vedle „prkýnka“ byl toaletní papír. Zhnuseně jsem zabouchla, použila rozvrzanou pumpu a opláchla si ruce.

Podívala jsem se kousek dál a viděla dva stromy plný třešní a hned vedle jedný z nich bylo pár nezarostlejch placatech kamenů, na nich dřevěná lavička a hned vedle maliny velký jako půlka mýho palce. V žaludku mi kručelo a já si uvědomila, že naposled jsem jedla ráno malej sendvič s tuňákem a další mi Anna zabalila na cestu. Anna byla fakt poklad k nezaplacení, jak se snažila, aby mi v nepřítomnosti Debbie nic nescházelo.  Vrátila jsem se do auta, vzala tašku, zamkla. To je teď můj novej zvyk. Prej se tu strašně kradou auta (nejen). Tak jsme se my přistěhovalý Amíci naučili zamykat. Auta, byty, domy. Všechno je tu pod zámkem.

Vešla jsem dovnitř a otevřela okna v kuchyni a v ložnici. Tašku jsem dala pro jistotu do velkýho plechovýho umyvadla za kamnama (aby nebyla oknem vidět), který vzdáleně připomínalo „dospělou“ vanu v mý koupelně na statku. Pod střechou na zadním dvorku visel košíček. Sáhla jsem po něm a šla si natrhat nějaký třešně a maliny. K sendviči se to bude hodit. Naplnila jsem ho jen z jedný třetiny, protože víc nesnim a bylo by škoda to vyhazovat. Natrhám pak s sebou čerstvý.

Sluníčko se pěkně opíralo do domu i zahrady a vzduch voněl. Ve vyvětraným domě byl klid a mírná energie. Vytáhla jsem z kabely sendvič, láhev vody a spolu s košíkem položila na stůl. Hostina. Malá, ale dobrá a moje. Byla jsem v půlce jídla, když se venku zatáhlo, zahřmělo a začalo pršet. Běžela jsem zavřít okna a vchodový dveře i ty na zadní dvorek a zavřela je na petlici zevnitř. Dost se setmělo, tak jsem hledala něco, čím si v šeru kuchyně posvítit a došlo mi, že mám v kabele pochodeň. Vytáhla jsem teleskopickou rukojeť, stisknutím tlačítka zapálila knot, a zasadila ji do vysokýho úzkýho hrnce. Lepší. Sedla jsem si ke zbytku jídla a rozložila na stůl mapu od Elvise. Furt mě nic nenapadalo.

Jedla jsem poprvý třešně, který jsem si nekoupila, ale natrhala a stejně to bylo s malinama. Jedna obzvlášť veliká a voňavá se mi z ruky skulila na mapu! „Do hajzlu!“ zaklela jsem a snažila se jí sebrat tak, abych nepoškodila mapu, ale šťáva, kterou pustila, se už vpila do starýho papíru a pomalu ničila znaky na ní namalovaný! „Nell, ty idiotko! Zapomnělas už na pravidlo, že nad originálníma spisama se nežere?!“ okřikla jsem sebe sama a zoufale koukala na tu spoušť.

Do očí mi vhrkly slzy a než jsem zareagovala, tři vydatný se skulily na mapu a rozpíjely malinový fleky a definitivně ničily znaky kolem ornamentu uprostřed. Nevěřícně jsem vrněla hlavou a litovala toho, že jsem úplně navždycky zkazila možnost najít Světlo, který mohlo zastavit ty Astrálohnusy z odvrácený strany Asiach. Všechno jsem zkazila!!! Položila jsem si hlavu na složený ruce na okraji mapy a byla úplně bez sebe, že nemám mámu Debbie, svět kvůli mně skončí nebo se stane peklem na Zemi a že jsou veškerý mý schopnosti (i ty pozemský) v tuhle chvíli k ničemu. Venku zuřila bouřka a konec světa se (určitě) blížil.

Obrátila jsem oči směrem k mapě a málem jsem převrhla pochodeň v hrnci. Z mapy vystupovala plasticky (vypadalo to jako laserová projekce) budova, která se mi zdála povědomá! Někde jsem ji viděla. Ale kde?! Šrotovalo mi to v hlavě na plný obrátky a já zavřela na vteřinu oči a na sítnici jsem uviděla se zavřenýma očima promítnutou tu budovu. Nějakej kostel, zdálo se mi. A před ním část nějakýho náměstí. Otočilo se mi to v prostoru a BINGO!!! Otevřela jsem oči, vyskočila z lavice a okamžitě z kabely lovila telefon. Měla jsem jen slabej signál, ale doufala jsem, že to bude stačit.

„Rafaeli? Ať ti Věnek zadá do navigace souřadnice k místu, kde jsem. Přivez od Anny nějaký jídlo na večeři pro nás dva a vodu. Dvě dvoulitrový. Ale jo, klidně i víno. Nepřerušuj mě a piš si – celou výbavu od Debzraela pro nás oba a ať tě u toho nikdo z lidí nevidí. Pak vezmi dva spacáky, nějaký baterky nebo svíčky, sůl a kyselinu citrónovou, nebo ocet. Taky nějaký teplejší tepláky, triko a mikinu. No jasný, že i pro sebe. Řekni jim, že si uděláme ve dvou rozlučku se svobodou. Ale jo, to jim taky můžeš namluvit a možná to bude lepší. Pořád mě překvapuje, jak dokonale umíš lhát. Jo. No tak dobře, nelžeš. Jen máš neskutečnou fantazii. Tak přijeď brzy!“

Skvrny začínaly zasychat a obraz z prostoru mizel. Nevadí. Docvaklo mi, že spouštěč projekce je nejspíš kyselina a sůl. Malina obsahuje kyseliny a slzy jsou slaný. Snad to vážně zafunguje, až dorazí RafEdiel. Bouřka nepřestávala. Bylo to něco, co Anna nazývá Boží dopuštění. Jak by asi nazvala mě, Debbie a Edwarda, kdyby nás viděla „ve vší parádě“ jsem si ani neodvažovala představovat. Možná by pak na nás chtěla lejt litry svěcený vody, propichovat nás dubovejma naostřenejma kolíkama nebo tak něco. Ale asi jsem moc často koukala na upírský seriály. Nemám páru, co by nás mohlo skutečně zabít. Ale nechtěla jsem to ani zjišťovat, protože i divnej život stojí za to, aby ho člověk, příšera nebo člověkopříšera, žil.

Otřásla mnou trochu zima a vzpomněla jsem si, že v kamnech by mělo bejt připraveno na zatopení. Sundala jsem z plotny hrnce, talíře a příbory a přenesla je na něco, co stálo pod oknem a vypadalo jako komoda. Nenašla jsem sirky, tak jsem sáhla po pochodni a podpálila v kamnech papír s třískama. Na lavici u kamen byla krabice drobnýho dřeva a pod lavicí větší kusy. Oheň v kamnech začal praskat, já přikládala a cejtila se o něco líp. Topila jsem poctivě a za chvíli bylo v kuchyni hrozný vedro. Ale já jsem nechtěla, aby vyhasly. Přikládala jsem dál a otevřela dveře do chodby a do ložnice naproti. V kuchyni jsem pootevřela horní část dělenýho (Věnek by mě poučil, že špaletovýho) okna v boční části kuchyně.

Než přijel Eddie, pustila jsem se do průzkumu kuchyně a v jedný skříňce s prosklenou horní částí objevila skleničky. Podívala jsem se do spodní části. V jedný zásuvce byl příborník a v druhý utěrky. Byly trošku zavlhlý, ale čistý. Jednu z jich jsem vzala a vyleštila dvě skleničky, dala na stůl, pak dva talíře a příbory. Na večeři bylo připraveno. Napadlo mě, že bych mohla napumpovat trochu vody. Šikovnej se mi zdál plechovej kýbl na stoličce v chodbě vedle dveří do kuchyně. Jen se mi nechtělo do toho slejváku.

Sedla jsem si do kuchyně, četla si zprávy na mobilu přes internet. Nic zajímavýho. Která celebrita zavítá do Prahy, nějaký demonstrace proti oligarchovi a malej mužíček v oranžovým, kterej je prej lídr – věci, který mi v mý situaci připadaly ve srovnání s mejma vlastníma problémama, úplně směšný. Pak jsem vyhledala ten kostel na Malý straně. Polokulovitá věž je podobná tvarem bazilice svatýho Petra v Římě, ale to nebylo ono, protože ta u Malostranskýho náměstí v Praze není. A navíc je větší než – jo, našla jsem ho. Kostel svatýho Mikuláše. Impozantní barokní kousek. Podle internetu je to jedním slovem skvost. Dobrý. Máme místo a musíme vymyslet plán. Jestli se to vlastně vůbec dá, protože to „naše“ proroctví je tak mazaně konstruovaný, že si ho každej může vykládat po svým.

Jak to Debzrael vlastně říkala?

Podle proroctví přijde dívka s bílýma vlasama, černýma očima, krve zpola astrální a uzavře průchod/portál z astrálu na Zemi. Povstane kníže Světla, kterej uvolní sílu, která pro vždy spoutá odvrácenou stranu. Pak bude průchod z odvrácený strany navždy jednosměrnej. Zlo, který do odvrácený strany Asiach vejde, už nebude moci zpět. Pokud kníže nepovstane, nastane válka, která zničí nejen Zemi. Zmizí mnoho světů a Zlo bude vládnout.“

Slyšela jsem v duchu Debbie a najednou jsem se zas cejtila mizerně. Jednak kvůli Debzraelovi, o kterým jsem nic nevěděla a za druhý kvůli tomu, že pokud něco RafEdielem brzy neuděláme, stanou se jistě strašný věci proti kterejm problém Babiš bude ráj na zemi. Stačí, když se na Zemi občas prodrápe nějakej z poskoků Pramatky. Venku jsem slyšela auto a do oken blikly světla. Eddie. Konečně. Vyběhla jsem ke dveřím, otevřela a čekala, až zaparkuje. Vystoupil, roztáhnul velkej deštník a nejdřív se šel se mnou přivítat. Beze slov jsem ho obejmula a pak jsem šla s ním k autu. Vyndaval a nosil věci do kuchyně a já nad námi držela deštník, aby nebyl zbytečně mokrej.

Vody přivezl Eddie šest dvoulitrovejch lahví „Ježíš, ty tu máš ale vedro. Jo a říkal Věnek, že voda sice je pitná, ale člověk, kterej na ni není zvyklej, může mít pak průjem. A to nebudeme riskovat. Taky proto, že mi vysvětlil, co je to suchej záchod.“ „Jo, to už jsem stihla zjistit.“ Řekla jsem, nakrčila nos a pomáhala Eddiemu vybalovat. Jednu láhev jsem použila na uvaření vody na kafe , který můj prozíravej kámoš vzal s sebou – oblíbili jsme si to kafe, kterýmu tady říkaj turek. Název divnej, ale je to dobrá varianta, když není někde kávovar. Mezi vybalováním a vařením kafe, mi Edward vyprávěl o tom, že už mají s Jardou skoro všechno na svatbu nachystaný a že je klika, že Jardova kámoška už dorazila „Aspoň bude mít ten můj miláček společnost. Říkal, že si to tu máme užít.“

Dřevo pod lavicí už docházelo, tak jsme s Eddiem došli do kůlny. Ještě že vzal baterky, jinak by hrozilo, že si jeden z nás zlomí nohu. I když od doby, co se Rafael naučil ty svý uzdravovací fígle, by to asi tak hrozný nebylo. „Kdyby sis zlomil nohu, můžeš si ji uzdravit, Eddie? Jestli to jako není proti nějakejm pravidlům.“ „To mě nikdy nenapadlo, Nell. A nerad bych to zkoušel. Radši si nic lámat nebudu.“ Zazubil se a nesl obrovskej koš se dřevem do kuchyně.

Voda na kafe už se v odřený plechový konvici vařila. Rychle jsem vyleštila šálky pověšený na háčcích na jedný z kuchyňskejch polic, vzala z příborníku lžičky a udělala kafe. Edward už na talíře nandal studenou pečeni se zeleninovým salátem. Pak se maličko oháněl vývrtkou a do skleniček nalil vychlazený víno nádherně zlatavý barvy, ve kterým se odráželo světlo pochodně i svíček, který nějakým zázrakem Eddie dokázal zapálit lusknutím prstů, ze kterejch měl zapalovač bez zapalovače (Co to zase je za novinky?! Vždyť nejsem opilá ani sjetá.).

„Ty mě pořád překvapuješ, Eddie. Je to skvělý! Co dalšího ještě umíš? Mě nejde ani blbej teleport.“ „Už nic novýho. Tohle přišlo nějak samo. Potřeboval jsem si rozsvítit ve sklepě, protože rupla žárovka. Šmátral jsem po polici, kde měla bejt baterka, ale tam nebyla. Lusknul jsem prstama a řekl v duchu – kéž bych měl světlo a z prstů pravý ruky mi najednou vyšlehnul plamínek. Nepálilo mě to. Vylezl jsem bez šrámu ze sklepa a pak to trénoval, když nebyl nikdo nablízku. Ale jde mi to jen pravou rukou.“ „Naučíš mě to taky? Teda až bude čas. Dáme si víno a pak ti hned ukážu to, co jsem našla na mapě.“

Připili jsme si na zdraví a štěstí budoucích manželů a já si rozmíchala v jednom malým šálku trochu soli s vodou a v druhým kapku octa s třema kapkama vody. Pokapala jsem mapu nejdřív octovým roztokem, pak solným. Chvíli se nic nedělo a pak Eddie lapal po dechu a já zas zkoumala tu projekci. „Jak si to…“ „Já ne, Eddie. To je dílo náhody. Ale pomohlo mi to najít tu budovu. Je to kostel svatýho Mikuláše na Malý straně v Praze.“ Na mobilu jsem mu ukázala fotky z netu. „Musíme se tam vypravit, Eddie. Nevím, co tam máme dělat, ale máme tam jít. Je to vodítko. Možná ke Světlu. Nevím.“

Pak jsme s Eddiem odložili mapu, starosti o svět a Světlo, nalili si další skleničku úchvatnýho Chardonay barrique pozdní sběr 2016. Sáli jsme z něj sluníčko, přikládali na střídačku do kamen, rozestlali spacáky na postel v ložnici. Venku přestala bouřka i déšť. Otevřeli jsme druhou láhev, a kdyby venku za barákem byl bazén a proutěný křesílka, mohli jsme si připadat jako kdysi v US, když Eddie pitval mrtvoly a já honila grázly. Trošku jsme se namazali, zalezli vedle sebe do spacáků, vyprávěli si o Jardovi, Věnkovi a dalších věcech. Smáli jsme se a úzkostlivě se vyhejbali jakýkoli zmínce o Debbie, Světlu a zániku světů, když se nám nepovede naplnit nebo rozluštit proroctví. Než jsem usnula, konstatovala jsem, že je v ložnici docela slušný teplo.

Ráno jsem měla kocovinu a Edward ještě krásně chrápal. Do oken se dralo sluníčko a já se šourala do kuchyně. Ohrnula jsem si rukávy mikiny a s tupou bolestí hlavy šla po našem „pracovním“ večírku uklidit, aby Věnka z toho bordelu nekleplo. Do igelity od večeře jsem naházela zbytky od večeře, lahve od vína, špunty a málem i mapu. V kamnech už vyhaslo, tak jsem si řekla, že je na čase vyzkoušet, kolik si toho pamatuju ze skauta o rozdělávání ohně. Vedle krabice s drobným dřevem byly noviny, ale třísky došly. Došla jsem do kůlny, lehce naštípala třísky (seš dobrá, na příšeru), pobrala do náruče čtyři tenčí polena, který včera tak akorát pasovaly do topeniště.

Tak jo. Noviny, zmuchlat, vložit. Narovnat na ně třísky. Zkusila jsem Eddieho zapalovací trik s lusknutím prstů a myšlenkou na to „Kéž bych měla světlo.“ Ale nestalo se nic a já prohledala celou kuchyni, než jsem našla sirky pod vrstvou novin připravenejch na zátop. Podpálila jsem a zjistila, že i bez magickýho lusknutí prstů se oheň zakousnul do připravený potravy a hoří. Při hodila jsem drobný dřevo, a když se rozhořelo, naládovala jsem kamna pár polínkama. Protože to chtělo ještě umejt nádobí od večeře, napumpovala jsem do většího hrnce vodu, postavila na plotnu. Pak jsem skočila k pumpě vypláchnout hrnky od kafe a dolila do konvice z láhve vodu na uvaření novýho.

Vyšla jsem na zahradu natrhat další třešně a maliny. Když se začala voda v konvici vařit, Edward se zrovna vyloupnul z postele. Protahoval se, pak vyběhl (od kdy ten kluk běhá?) na zahradu a já slyšela pumpu a vejskání, tak jsem vyšla za ním a viděla, jak se v tý ledový vodě oplachuje! Cvok. Aspoň jsem mu podala ručník, kartáček na zuby, vlažnou vodu v hrnku a pastu na zuby. Sobě jsem donesla totéž a tak jsme si čistili svorně zuby a pastu plivali do trávy. Úplnej skautskej hardcore.

Zalila jsem kafe, Eddie vytáhnul z termoboxu vychlazený sendviče s burákovým máslem (miluju Annu!), já nandala na každej talíř kolem sendviče maliny a třešně a chtěla jsem, aby už všechny moje rána byly tak klidný jako teď. Jenže nás čekal hned po snídani vejlet do Prahy. Společně jsme umyli nádobí, počkali, až dohasne oheň v kamnech a zhruba v deset jsme vyrazili na cestu. Zavolala jsem Věnkovi, že Edward potřebuje nutně něco koupit v Praze a že večer budeme doma. Totéž nahlásil Eddie Jardovi. Naložili jsme věci do mýho auta a vyrazili. Pro Eddieho auto se vrátíme po svatbě a následnejch oslavách. Zapla jsem navigaci a zvolila nejrychlejší trasu.

Eddie se nudil zatím, co já držela na dálnici rychlost těsně pod povoleným limitem – nechtěla jsem se zdržovat oplejtačkama s mistníma policajtama. Od tý události ve Františkánský zahradě mám k nim velmi obezřetnej přístup. Poslouchali jsme nějakou místní stanici, kde hráli převážně rockový pecky a cesta svižně ubíhala. Písničku Piece of My Heart v podání Janice Joplin přerušilo mimořádný zpravodajství ve chvíli, kdy už jsme vjížděli na parkoviště poblíž konečný stanice metra Háje. Zaparkovala jsem a Edward zesílil zvuk:

„…nedoporučujeme občanům hlavního města Prahy vycházet ze svých bytů a domů. Uzamkněte dveře, zabezpečte okna. Poslouchejte rádio, sledujte televizi. Vláda zmobilizovala armádu, která ve spolupráci s policií ČR (Jestli jsou všichni policajti jako ty z Františkánský zahrady, tak to bude spíš na prd.) bude pomáhat chránit naše město před tvorem, který vylezl dnes ráno z Vltavy a začal útočit na lidi a požírat je. Na identifikaci zřejmě prehistorické příšery pracuje tým vědců a odborníků na zoologii. Náhodný svědek popsal našemu reportérovi, že tvor připomíná tvarem přerostlou chobotnici s ostnatými chapadly a vydává odér zkažené rybiny. Pro rádio Beat Jarek Nohavica.“

Vypnula jsem rádio, oblíkli jsme si bundy od Debzraela, plně jsme se ozbrojili. Já měla po kapsách pepřáky z oreganovýho oleje, v batůžku skládací cestovní pochodně, oreganový granáty se stříbrným pískem. Foukačku a stříbrný šipky jsem měla na opasku. Vlasy jsem stáhla do uzlu a potřela oreganovym olejem. Eddie měl kromě bundy, stříbrnejch nátepníků, airsoftový pistole na kuličky s oreganovým olejem a koloidním stříbrem a svítícího půlkruhu na čele, ještě stříbrnou síť. Parazitickej svíječ už nás nemůže překvapit. Snad toho nebude zatím víc, co povolala Pramrcha na zničení světa.

Vsude bylo vylidněno, metro nejezdilo a taxikáři asi seděli zabarikádovaný doma. „Eddie, musíme zpátky do auta a dojet tam!“ „To je moc pomalý, Nell. Musíme se tam teleportovat.“ „Víš, že to neumím! Nejsem tak schopná. Do prdele Eddie, jsem k ničemu!“ Než mě stihla zaplavit vlna zoufalství a beznaděje, Rafael mě popadnul za ruku, přitáhnul k sobě a pevně obejmul. Nestihla jsem se ho zeptat, co to dělá a najednou jsme stáli na Václaváku.

Všude byli po zuby ozbrojený policajti, vojáci, zátarasy, obrněný transportéry. Ve vzduchu kroužily vrtulníky a vypadalo to jako v nějakým debilním apokalyptickým filmu. Jenže tohle se dělo! „Dokážeš nás dostat blíž k Vltavě, Eddie?“ řekla jsem, když jsem se vzpamatovala z toho, jakou mocí Rafael vládne. „Jak moc blízko?“ „Co nejblíž. Třeba na nějakej most.“ „Můžeme zachraňovat svět z Karlova mostu, madam?!“ Zažertoval RafEdiel a než jsem se nadechla, stáli jsme uprostřed Karlova mostu.

Rozhlíželi jsme se a větřili skoro jako psi. Smrad šel od Kampy. Rozběhli jsme se tím směrem a já zatím Eddieho „školila“ „Nesmíš se nechat chytit pod krkem a bacha na ty jeho ostny – málem mě to posledně zabilo. A funguje na něj oreganovej olej. Mělo by to bejt ve dvou snadný.“ V běhu jsme se na sebe usmáli a RafEdiel vypadal skoro stejně šťastně, jako když nám oznámil, že se budou s Jardou brát. Smrad zesiloval. Byli jsme blízko. Po Eddieho levici vystřelilo smrdutý naježený chapadlo. „Bacha!“ zařvala jsem a strhla Eddieho stranou. Hned jsem zmáčkla oreganovej slzák a napálila plnou dávku do chapadla. Začalo se to zmítat, řičet jako buvol, ale nechtělo to splasknout a zmizet.

„Do hajzlu, nějaká vytuněná verze. Asi dobrej vývojář na odvrácený straně!“ Mezi tím jsem odjistila oreganovej granát se stříbrnym pískem a vrhla ho kolem sochy Bruncvíka dolů. V tom okamžiku nás Edward přemístil o deset metrů dál od Kampy zpátky na Karlův most. Viděla jsem jak chvilku na to, po výbuchu vytrysknul gejzír zelenýho hnusu a pár kapek mi potřísnilo rukáv. A byl klid. „Dostalas ho, Nellien. Máš skvělý instinkty!“ Radoval se Rafael. „To ty taky, Eddie.“ Plácli jsme si a chtěli vyrazit na Malou stranu. Jenže mě začaly svrbět neroztažený ukrytý křídla.  Podívala jsem se na vodní hladinu a strnula.

„Do hajzlu hajzlovatýho!“ „Co se děje, Nell?“ „Podívej se do vody, Eddie!“ „Plavou tam nějaký igelity. Asi nějakej lidskej dobytek vyhodil odpad. Pojď. Ztrácíme čas.“ Odstrčila jsem ho, aby nás nepřemístil. „To nejsou igelity, Rafaeli. To jsou mrtvoly v igelitech, který jsem viděla v jednom svým snu. Dělaj mrtvoly ze živejch lidí, a jestli je nezastavíme, nezbude živej nikdo. A já pak budu na zmrzlý poušti…“ Horečně jsem přemejšlela, jak to v tom snu kruci (!) bylo? Něco jsem udělala s rukama?

„Nell, jestli to umíš zastavit, tak si pospěš! Tamhle už to začíná bejt blbý – vojáci z jedný jednotky už to na nábřeží nezvládaj, jsou mrtvý a obrací se proti vlastním lidem!“ „Nevím, jestli to umím, ale zkusím to. Musíš mě dostat přímo mezi ty živý a mrtvý. Čelem k mrtvejm. Přesně, prosím.“ „Dobře. Připrav se. Teď.“ Stála jsem dva metry od těch mrtvejch, v zádech živý a Rafaela, kterej ty živý tlačil telepaticky pryč. Zvedla jsem ruce jako v tom snu a v duchu prosila o sílu to zastavit. Nic. Zbejvalo pár centimetrů. Zařvala jsem „Zmizte, hnusáci!!!“ Najednou ze mě vylítlo  tlaková vlna, která vrhla mrtvý v igelitech i mrtvý bez igelitů do Vltavy. Dalším pohybem pravý ruky, jsem vytvořila bariéru nad celou hladinou Vltavy. Nic mrtvýho z ní už vylízt nemohlo.

Sedla jsem si na zem a vytáhla z náprsní kapsy hořkou čokoládu. Potřebovala jsem dobít energii. Eddie se asi naučil od Debbie mazat paměť, protože na nábřeží stál zbytek vojenský jednotky a jednotliví vojáci se zmateně rozhlíželi kolem. Špitla jsem „Na Malou stranu, Eddie. Teď. Rychle.“ Než se pozornost zmatenost ztrácejících vojáků obrátila k nám, stáli jsme před kostelem svatýho Mikuláše. Vstupní dveře byly otevřený. Kdybych tu byla jako obyčejná turistika, asi bych se v údivu zastavila a obdivala monumentální stavbu a Edward jistě taky.

Ale nebyl čas a museli jsme jednat bez plánu i bez Debbie. Vešli jsme dovnitř a ovanul nás typickej chladnej odér starýho červotočivýho dřeva, vlhkosti, kadidla a prachu. Barokní nádhera toho místa v šeru moc nevynikala, přesto byla velice působivá. Šli jsme středem kostelní lodi po koberci, kterej tlumil naše kroky. Ticho v jednu chvíli přerušil pleskáním křídel holub a prohnal se nám těsně nad hlavou. Byla jsem zesláblá a vyčerpaná z nahlýho výronu magie, kterej mě překvapil. Netušila jsem, že něco takovýho umím.

Měla jsem potřebu si sednout. Přitahovaly mě lavice v první řadě. „Jen se na chvíli posadím, Rafaeli.“ „Fajn. Porozhlídnu se tu.“ Vydal se na prohlídku a zapnul si světelnej pruh na čele. Zatím, co se vydal kolem křížový cesty (v protisměru – náboženství ho nikdy moc nebralo), sesunula jsem se do lavice, opřela se, zvrátila hlavu dozadu a zavřela oči. Vedle mě začaly šustit stránky. Někdo listuje v bibli? Otočila jsem hlavu a viděla (Cože?!!!) „svýho“ valentýnskýho esesáka! Vykulila jsem oči a chtěla zařvat, ale on si položil kostlivej ukazováček na bezkrevný rty a špitnul „Já, tópše. To skútečně já, meine liebe. Nelekála. Tópě ja neuplíšit. Ty tópra túše. Nein jako ta meine šéncka. Túch co chúbu nesáfšit. Nechtít já apýs trpjet, nechtít aby meine šéncka Newmanová fýchrat. Já tópě pomúšu.“

„Vaše žena je Pramatka?!“ sykla jsem tiše, ale stejně to znělo skoro jako rána. „Jaja, pýstra chólka. Ja sam nemúšu ji sáfšit a ta její túch sníčit. Tý múšeš. F tópě Světlo. Uvnítš músiš…“ Zasyčelo to a zmizel.

Dveře kostela se s třesknutím zabouchly. Skrčila jsem se do lavice a zkoušela telepaticky volat Eddieho. Nic. Kde vězí? S téměř neslyšným šustěním se něco přibližovalo. Průsvitná Newmanová! Jak se… „Jak? Nebuď směšná, Nellien. Přeci sis nemyslela, že se mě jen tak zbavíš! Mám s tebou pořád velké plány. Se mnou bys vládla daleko větší mocí než teď.“ Věnovala mi křivej úsměv a hučela dál „Přidej se ke mně.“ „To ani náhodou ty Prazrůdo!“ a namířila jsem na ni oreganovej sprej a stiskla. Nic se nestalo. Jen se zachechtala smíchem, kterej připomínal sypající se železo „S tímhle u mě nepochodíš, dítě. Tak si se mnou přestaň hrát.“ Máchla poloprůhledným pařátem a odhodila mě na lavice přes uličku.

Vyskočila jsem a sáhla pro foukačku a stříbrnou šipku „Pošlu tě šupem pryč ty Prazrůdo odporná! Tohle je posvěcený stříbro. Azrael věděl, že se to může stát.“ „Zkus to a tvůj kamarád zemře.“ Ukázala pařátem ke zdobený kupoli a mě se zastavilo srdce. Eddie visel nějakým magickým způsobem ve vzduchu a evidentně byl v bezvědomí. „Cos to…!“ „Jen taková pojistka, Nellien. Pořád máš šanci být nejmocnější na Zemi a já budu neomezeně vládnout v Asiach. Pokud se mě pokusíš zbavit, Rafael zemře, ty zemřeš a já vypustím na Zem všechny svoje kruté mazlíčky a pak už mě nic nezastaví!!! Vzdej to! Nebo ho nechám spadnout!“

Hleděla jsem nahoru na svýho nejlepšího kamaráda a promítnul se mi celej život a všechny společný chvíle. Rozhodla jsem se. V duchu jsem se začala modlit Otčenáš. Sklopila jsem oči a srdce mi přetejkalo žalem a v nitru toho mýho srdce zněla žádost o odpuštění a slib, že se s Eddiem sejdeme v nebi. V hlavě jsem měla najednou jasno a prázdno. Stříbrnou šipku jsem si bodla hluboko do žíly na zápěstí levý ruky a vytáhla jí ven.

Čekala jsem proud horký krve. Místo toho mi z rány na ruce vytryskly oslnivý světelný paprsky, ozářily celej vnitřní prostor, odrazily se do všech směrů a škvařily tu zrádnou Pramatku. Řvala, až se otřásala kostelní loď v základech, drápala kolem sebe, ale Světlo jí udolalo. Byla bych přísahala, že slyším nebeský fanfáry. Když bylo po všem, spadla jsem do uličky na hromádku astrálního popela. Poslední myšlenka byla „Eddie!!!“

Probrala jsem se na schodech před oltářem na nějakým plášti a u mě klečel živej Eddie a ještě živější Debbie!

„To je dost, Nellien. Už spíš pět hodin.“ Slyšela jsem ten nejlaskavější mateřskej hlas. „Svět jsi už zase zachránila. Ale musíme stihnout svatbu. Na, tohle vypij a vyrážíme. Doma už bude boží dopuštění, jak říká Anna.“

A já najednou plakala jako malý dítě a střídavě objímala Eddieho a Deb, který mě objali oba naráz a byli jsme u mýho auta u konečný metra Háje (zatracenej teleport, kterej neumím!). Řízení se ujala Deb a já přemejšlela, na co všechno se jí vlastně budu (zase) chtít přeptat.

Kukly (5) – Zmizení Azraela

Jaro přišlo na statek překotně a nenadále a záležitost s Vlnatcema už byla pro mě skoro minulý století.

S Věnkem jsme si v Kapli Všech svatých v Telči na zámku zamluvili termín svatby v pátek třináctýho dubna. Pověrám se nedá věřit, protože za celej svůj normální i nenormální život jsem vždycky v pátek třináctýho měla štěstí, tak nevim, proč by to tak nemohlo pokračovat dál. Bylo patnáctýho března a my se začali trošku starat o to, co si oblíkne nevěsta (to jako já) a co ženich (samože Věnek).

Zajeli jsme do Prahy pro inspiraci a trošku courali po obchodech. Jen tak decentně, protože Věnek ani já nejsme nějaký shopaholici a nemilujem davy. Deb měla nějakou pochůzku někde blízko katedrály svatýho Víta (už jen ten název mi pěkně nepříjemně ježil chlupy na zátylku), správce měl plný ruce práce kolem statku a Edward se rekreoval s Jardou na Moravě. Vybírali společně co nejlepší víno na svatbu a plánovali hostinu – pro naši rodinu a kněze (nejlepší evangelickou farářku a taky nejlepší kámošku Jardy ze střední).

Na takový to chystání oslav, byli kluci E+J úplně skvělý a úžasný. Zejména Jarda měl smysl pro styl. A to bez okázalosti a povrchnosti. Hodně jsem tu jeho schopnost obdivovala. Navíc si dokázal poradit i v nejneuvěřitelnějších situacích. Uměl vidět alternativy, kde je jiný ani nepostřehli, měl absolutní organizační talent a nikdy nepanikařil. Tak trochu uměl „kotvit“ Eddieho a tou jeho vzdušnou povahou, kdy (obrazně řečeno, zatím jsem ho neviděla lítat ani já) letěl jako střela k oblakům. Jarda ho nenechal „uletět“ a jemně ho vracel na zem. Byl to sice náš milej Rafael Uzdravující, ale potřeboval tady pozemskou kotvu, kterou zase pro mě představoval Věnek.

V jedný výloze jsem zahlídla jednoduchý smetanový šaty na ramínka z jemný krajky s rudou stuhou pod prsama. Jednoduchý, hladký, bez volánků a dalších nesmyslnejch serepetiček, který vypadaj dobře na svatebním dortu, ale z nevěst to bohužel většinou dělá svatební dort. Budou dobře vypadat bez podprsenky. Vklouzli jsme dovnitř obchodu. Prodavačka se široce (naučeně skoroamericky) usmívala, podala mi žádanej kousek a já zmizela v kabince. Ve chvíli, kdy jsem si je oblíkla a viděla jsem se v zrcadle, spadla mi překvapením čelist.

Vypadala jsem jako špičková modelka i bez svatebního upravenýho účesu a nalíčení. Nikdy v životě jsem se ještě tak necítila. Narovnala jsem se a usmála se na tu holku, kterou jsem i přes všechno to astrálování, nebezpečný situace a proměny, začínala mít přeci jen trošku raději. „Nazdárek Nellien, docela dobrý na astrální příšeru.“ Špitla jsem si pro sebe. Věnek neodolal a podíval se na mě v kabince a bylo vidět jeho nadšení, vzrušení i radost. „Ber je, Nell. Jsi v nich dokonalá. Ale to i bez nich.“ Křenil se na mě tím svým známým způsobem, ketrej se mi už při prvním setkání tak líbil. Přitisknul se ke mně a já přes tenkou lásku šatů cítila tu horkost a touhu, kterou jsem poznala nejen podle „svazku klíčů“ pod jeho poklopcem. Odešli jsme s mejma šatama a oba plný touhy po milování.

Spontánně jsme se rozhodli zůstat v Praze na hotelu a zajít si (po několika hodinách sexem a toužením nabitejch chvílích na hotelovým pokoji), na dobrou večeři a třeba na Karlův most, kde jsem (taky) ještě nebyla. Věnek byl (pokaždý a skoro všude) jako průvodce okouzlující i proto, že jsem mu mohla koukat na jeho moc pěknej zadek. Poslala jsem Debbie textovku, že zůstáváme v Praze a že jí napíšu název hotelu a nechám jí v recepci klíče od auta. Neodpověděla.

Jak má chlap zadek nepěknej, povislej nebo dokonce typicky ženskej se širokejma bokama, není to nic pro mě a to i kdyby to byl Colin Firth a říkal mi, že mě miluje takovou, jaká jsem. Taky o Praze věděl daleko víc než já, protože tu studoval. Já četla nějaký průvodce, ale je to na mě moc školometsky napsaný. Já mám radši historii poznanou skrze příběh. Letopočty mi v hlavě nikdy moc dlouho nezůstanou.

Koupili jsme si nějaký náhradní spodní prádlo a taky trička, abysme se mohli převlíknout do čistýho. Ještě v nějaký malý pěkný vinotéce se skutečně usměvavou a pozitivně naladěnou prodavačkou lahev skvělýho vyzkoušenýho červenýho BIO Chateau Haut Moulin 2017 (Bordeaux). Kousek od Malostranskýho náměstí jsme objevili Three Golden Crowns Apartments, kde jsme si objednali jednu noc v luxusním apartmá – jednou za čas si můžeme dovolit trochu toho nadstandardu, kterej normálně nevyhledáváme.

Věnek jednou rukou odemykal, druhou rukou si mě přitáhl a líbal mě těma svejma (na chlapa neuvěřitelně jemnejma) rtama. Jeho dech voněl kafem a vlasy čerstvým povětřím a mě už se z něj (zase) podlamovaly kolena. Zaklapl dveře nohou, položil tašky v chodbě a přitisknul mě ke zdi. Líbali jsme se dlouho a pomalu (nebyl spěch, ani po mně nešli zatracený astrálové) a ochutnávali se kousek po kousku. Pokračovali jsme pomalu až do sprchy, kde jsme se hodně dlouho milovali.

Do postele jsme si lehli, abysme taky chvilku odpočívali a trochu si povídali. Byly to krásný okamžiky, u kterej jsem si přála bej úplně obyčejná Nell, která má úplně běžný starosti, manžela, děti a tak podobně, jako všichni ostatní. Vyprávěl mi třeba o tom, jak jako malej chodil do školy pěšky pět kilometrů v zimě i v létě, protože na samotu, kde s rodičema bydlel, tehdy žádnej autobus nejezdil a rodiče neměli auto (!!!?). Byly to neuvěřitelný věci, který zněly jako z nějaký pohádky o středověku, protože v US má auto skoro každej, kdo smí mít řidičák.

Taky byl dost chytrej a mě pořád vrtalo hlavou, jak je možný, že takovej šikovnej chlap nedělá něco lepšího, než aby někomu furt opravoval starý a rozbitý krámy a tak podobně. Zeptala jsem se ho na to. Zamyšleně mě hladil, mlčel a byl smutnej. Aby přišel na jiný myšlenky, navrhla jsem procházku. Noc je ještě dost mladá. Napsala jsem při dobrý paměti Debzraelovi textovku v jakým hotelu nás najde, oblíkli jsme se a šli ven. Zamířili jsme směrem k hradu a Věnek mě zatáhnul do restaurace s názvem Krčma u sedmi Švábů.

Vešli jsme do prostoru, kterej osvětlovaly hlavně svíčky (nemaj na solidní zavedení elektřiny?) a jen málo elektrickýho osvětlení. Klenutý stropy a výzdoba sušeným chmelem. Na každým stole zapálenej keramickej kahan. Po pravý straně byl obrovskej krb, ve kterým si nějaký japonský turisti opejkali buřty. Docela jsem byla zvědavá, jak se budou tvářit, až to budou jíst. Už jsem to jedla. Nic proti, ale hot-dog mi chutná víc. Pak jsem pochopila tu hru na středověk, když jsem viděla kostýmy servírek a číšníků. Objednali jsme si svařený víno a užívali si vůni bukovýho dřeva, to že se můžeme k sobě tisknout bokem a proplejtat ruce na stole. Bylo nám tak skvěle.

Věnek mě vzal za ruku a začal vyprávět.

„Ptala ses mě, proč nedělám něco jinýho než to, co teď. Je to jednoduchý, ale pro mě těžký. Pokud si mě po tom, co ti řeknu, nebudeš chtít vzít, nebudu ti to mít za zlý. Můžu? Chceš to doopravdy slyšet?“ Vzala jsem mu hlavu do dlaní, políbila ho a řekla „Pověz mi všechno.“ A myslela na to svoje vlastní dost drsný tajemství. Co by mi asi tak mohl říct horšího? Držel mě za ruku, koukal do stolu a lezlo z něj něco, co ho muselo dlouhou dobu hrozně trápit.

„Byl jsem kdysi hodně zarputilej, protivnej a nebylo to se mnou zrovna jednoduchý. Tátu mi dělal vlastně děda, protože můj otec od nás odešel, když mi byly dva roky. Ani ho neznám. Děda byl skvělej a mamka taky. Jenomže já tak moc chtěl poznat svýho vlastního tátu, ale ani jeden z nich mi nechtěl nic říct. Tak jsem si z kapesnýho šetřil na motorku, abych ho mohl jet hledat. Chodil jsem kvůli tomu každou volnou chvíli po brigádách, abych si vydělal. A nejen to. Uměl jsem zabít králíka, husu, kachnu. Skoro každý domácí zvíře. Taky vykuchat tak, abych nepoškodil žluč a nebylo maso k vyhození. Děda mě to naučil.

Tak jsem zabíjel, protože některý chlapi ze vsí v nejbližším okolí to neuměli, nebo nechtěli umět. Zvaly si mě nejdřív mámy spolužáků, babičky, který nemohly vidět krev. Už jsem viděl tolik krve a masa…“ Zamlžily se mu oči a potřeboval se napít. Objednala jsem ještě dva svařáky. Musela jsem si odskočit a chvilku jsem hledala záchod. Japonci se už pustili do buřta a dělali u toho strašně směšný ksichty. Vzpomněla jsem si na sebe a na prvně ochutnaný knedlíky a bylo mi jich skoro líto.

Na záchodě tekla jen ledová voda, tak jsem si u krbu cestou zpátky z WC hřála ruce a s úsměvem mávala na Věnka. Zkoušela jsem si ho představit s rukama od krve, jak porcuje zabitý zvířata a nějak mi to nešlo. Asi by si taky neuměl představit, že líbá něco, co vraždí příšery pařátama, má křídla a dost často smrdí hůř než shnilá ryba od všeho toho astrálního hnusu slizovýho. Kdyby jen tušil…

U krbu se uvolnil stůl (japonský turisti odcházeli trošku zelený, ale nesmrděli rybinou). Zeptala jsem se číšníka, jestli se můžeme přesunout. Byl milej a kejvnul na to. Seděli jsme teď na dubový lavici u masivního dřevěnýho stolu vedle krbu. Věnek se opřel zádama o zeď, usrknul svařák, zavřel oči a pokračoval

„Peníze na motorku jsem měl našetřený až v osmnácti. Udělal jsem si řidičák a taky jsem byl přijatej na vejšku. Na veterinu. Začal jsem jezdit do Prahy na kolej na svý motorce, a když zrovna odpadla nějaká hodina, jel jsem z Prahy na matriku do Telče. Protože táta tam odtud (prej) pocházel. Co mi máma s dědou neřekli, to jsem se dozvěděl na základní škole – lidi jsou drbny. Žvaní i o tom, co neví. Ale já se naučil mlčet. Máma a děda by se zlobili, nebo by byli smutný. Ani jedno jsem nechtěl. Nikam to pátrání nevedlo. Buď to byly kecy, nebo můj táta nikdy neexistoval. Ale to bych tu asi nebyl.“ Pokrčil rameny a zadíval se na mě.

„Každopádně jednoho dne jsem potkal holku, do který jsem byl blázen na první pohled. Asi jako do tebe, Nell. Byla to spolužačka. Jednou jsme se domluvili, že pojedeme za našima. Za mamkou a dědou. A…“ (chytil se za hlavu) „Jel jsem trochu rychlejc. Irena to měla moc ráda a povzbuzovala mě, ať přidám. Přidal jsem, pako namyšlený nezodpovědný! Probral jsem se v nemocnici. Zlámaný nohy, ruce, žebra. Ta jizva na zádech – kůži jsem měl z jedný třetiny stáhnutou ze zad. Všechno mi spravili. Ale Irena umřela a to už nikdy nikdo nespraví. Taky jsem si kvůli tomu svý odseděl. Tak. Teď to víš.“ Nadechl se a ještě pokračoval.

„Irenin táta byl advokát, tak jsem dostal nejvyšší možnej trest. Zasloužil jsem si to. Po pěti letech mě propustili pro dobrý chování. Ve vězení jsem se učil řemesla, abych nebyl jen řezník amatér a veterinární nedouk. Po propuštění jsem se začal živit jako údržbář v domově důchodců a časem mi dali šanci i bejvalý spolužáci, který proti mně vlastně nikdy nic neměli. Než jsem se vrátil z vězení, umřela mi máma a děda odešel za ní do půl roku. Zdědil jsem chalupu, takže jsem měl kde složit hlavu. Díky advokátovi, kterej zaměstnával mámu jako hospodyni a měl k ní i jinak hodně blízko, mi nevznikly dluhy na elektřině ani na dani z nemovitosti. To on mi dohodil první práci po propuštění. Hodně mu dlužím.“ Díval se na mě a čekal co já.

Mě se koulely slzy z očí a nebyla jsem schopná slova. Jen jsem ho držela za ruku a bolelo mě za něj srdce. Ať už jsem příšera nebo ne, city mi zůstaly a možná je dokonce ta proměna i zesílila. Asi si to špatně vysvětlil a chystal se odejít. „Nemůžu.“ řekla jsem a než jsem dořekla „Tě soudit a i tak tě miluju.“ Řekl „Odpusť mi to.“ A vyběhl ven. Rychle jsem zaplatila a letěla za ním, co mi nohy a plíce dovolily. Běžel ulicí nahoru směrem k hradu. Asi jsem (naposled s Vlnatcem u hřbitova) natrénovala běh na delší tratě, takže jsem ho dohnala na vyhlídce.

Chytla jsem ho za bundu, přitáhla ho k sobě a políbila. Vyjeveně čučel jako malý děcko, když mu uplavou oblíbený hračky a chtěl něco říct. Položila jsem mu dlaň na pusu a řekla „Příště mě nech domluvit, Věnceslave! Chtěla jsem ti říct, že tě nemůžu soudit a že tě stejně furt miluju.“ Obejmul mě tak, až mi skoro křupaly moje pozemsky/nepozemský kosti a políbil mě tak něžně a pak tak vášnivě až se náhodný turisti ohlíželi a skoro mi nabízeli pomoc, která nebyla nutná. Všechno dobře dopadlo. Snad.

Ruku v ruce jsme se blížili k hradnímu nádvoří. Lidí už moc dovnitř ani ven nechodilo, ale zavírat měli brány až za hodinu. Rozhodli jsme se jít dovnitř a Věnek mi vyprávěl, že největší rozkvět (podle něj) zažil Pražský hrad za doby císaře Rudolfa II., kterej si hrad i Prahu velice oblíbil na rozdíl od svejch předchůdců. Když skončil vyprávění, stáli jsme tváři v tvář strašný gotický stavbě – katedrále svatýho Víta. Jen jsem jí viděla, udělalo se mi zle. Žaludek mi vibroval a bylo mi na zvracení. Někde musí bejt v tý katedrále něco zelenohnusnýho smrdutýho, co se sem zase prodrápalo z astrálu.

Jako vždycky jsem díky Deb, měla nějakej ten návod. Ale ten byl před Věnkem nepoužitelnej. Pod záminkou sexuální touhy, jsem ho přiměla k rychlýmu přesunu do hotelovýho apartmánu a dala mu do vína magickej uspávací krystal. Usnul po prvním loknutí. Nalila jsem si čistý víno do druhý skleničky a vypila jí na ex. Budu potřebovat trochu dopingu. Spal jako miminko.

Já si šoupla za opasek postříbřený zrcátko, plynovou pochodeň, sprej s oreganovým olejem, vlasy jsem si natřela oreganovou mastí, stáhla do hladkýho culíku a natáhla si bundu, kterou ušila Deb pro mě i pro Edwarda z látky se stříbrnejma nanovláknama. Měly nám chránit tělo před astrálama. V duchu jsem ho zavolala. Ozval se mi v hlavě jeho hlas. Telepaticky jsem mu řekla, kde jsem, kam jdu, jaký beru zbraně a že Věnek bude spát osm hodin po spacím Debzraelově  krystalu. Odpověděl, že jen co uspí Jardu, teleportuje se na místo před vchodem do katedrály.

Před měsícem – statek blízko Telče

Po událostech s Vlnatcema se Azrael rozhodla, že je nutný, spíš nezbytný nás zasvětit do dalších věcí, který souvisely s tím, čím jsme se časem stali, aniž bychom o to stáli. Rafaelovi šlo nejlíp ze všeho uzdravování – už se člověka nemusel ani dotknout. Stačilo mu dívat se na něj a byl uzdravenej. Taky přemisťování (teleport) byla jeho oblíbená disciplína a konečně i telepatickej hovor. To poslední jsem už s odřenejma ušima zvládala taky. Teleport mi nešel, i když mě Debazraelčí trenérka ujišťovala, že to umí všichni astrálem požehnaný.

Vysvětlila nám (no konečně, ty jeden tajemnej Debzraelčí ochránce!) že v sobě máme jen magickej dotek světlý strany astrálu – místa mimo hmotu, prostor a čas – někdy taky nazývanýho Asiach. Takovej, kterej má lidi chránit před odvrácenou stranou astrálu. Jak už jsme párkrát viděli – na Zemi občas skrze Astrální strážce a skrze magický sítě některý ty Smrďomrchy škodlivý a nebezpečný proniknou.

„Vy jste z poslední generace astrálních Pozemskejch strážců. Celkem vás zbylo dvanáct. Ostatních deset je ještě na Zemi dobře schovanejch.“ (Jo, pamatuju si, že nás Debiinejch sirotků bylo dvanáct. Ale vůbec si ty ostatní nevybavuju!). „Astrální strážci ze strany světla Asiach nemají hmotný těla, proto můžou hlídat jen astrál.

Astrální Pozemský strážci jsou napůl člověk napůl astrální bytost. Musela jsem vás poschovávat. Hrozilo, že vás bude Pramatka manipulovat skrze promítání falešnejch vizí do vašich dětskejch hlaviček, abyste začali taky škodit. Na Nellien to zkoušela často. Jenže se Pramrcha přepočítala, přestože Nell vstříkla jako děcku svojí krev a s ní i iluzi, že jsou příbuzný, dokázala jí Nellien vzdorovat, uzavřít portál na statku a poslat jí zpátky a dost hluboko na odvrácenou stranu Asiach.

„Co je to vlastně za bytost, ta Prazrůda a Pramrcha Pramatka, Azraeli?“ zeptal se Rafael.

„Pramatka je první astrální bytost na odvrácený straně astrálu. První, ale žádný zlatíčko. Je zlá a pomstychtivá. A jako jediná bytost z odvrácený strany mohla portálem, kterej vytvořila, proniknout do těla nějakýho člověka. Takhle se Pramrcha vloudila do Newmanový, hned jak zjistila, že se narodí první dcera posledního mužskýho potomka v pokrevní linii proroka Izajáše – prvního astrálně Pozemskýho o ochránce života na Zemi. Chtěla jí mít pod kontrolou.

Protože podle proroctví mojí kámošky – astrální vědmy Núen z Asiach, přijde dívka s bílýma vlasama, černýma očima, krve zpola astrální a uzavře průchod/portál z astrálu na Zemi. Povstane kníže Světla, kterej uvolní sílu, která pro vždy spoutá odvrácenou stranu. Pak bude průchod z odvrácený strany navždy jednosměrnej. Zlo, který do odvrácený strany Asiach vejde, už nebude moci zpět. Pokud kníže nepovstane, nastane válka, která zničí nejen Zemi. Zmizí mnoho světů a Zlo bude vládnout.“

Tou první dcerou posledního mužskýho potomka v Izajášově linii, je naše Nell. „A co to všechno znamená, Azraeli?“ zeptali jsme se s Rafaelem unisono.

„Portál už je uzavřenej, Nell je konečně (zase) Nellien. Kníže Světla brzy sehraje svoji roli – kdo to je, to už proroctví neříká. Ani já to netuším, ale asi se brzy projeví. Musíme víc trénovat. Ty, Rafaeli bojový dovednosti a Nellien ty skrytý. Válka bude vyžadovat hodně obětí. Od některejch i tu nejvyšší. Jdeme na to, naši lidský kamarádi dostali uspávací krystal. Máme osm hodin na trénink. Zdřímnout si můžete nad ránem. To teď musí stačit.“

Současnost – před katedrálou svatýho Víta

Než jsem se vrátila od Věnka na místo schůzky s Rafaelem, padla tma. Uzavřený brány střežila hradní stráž. Nell by se to mohlo zdát jako blbě řešitelnej problém, ale nakonec moje pozemský já by mohlo třeba přelízt zeď, omámit hradní stráž éterem, nebo se pokusit se za jednoho převlíct či úplně nějakou jinou (čistě lidskou) „vychytávku“.  Nellien ve mě převzala velení a já mávnutím perutí byla ve vzduchu a neslyšně přeplachtila zeď, abych tiše přistála v temným koutě nádvoří. Z dálky cinkaly tramvaje a hučelo místní velkoměsto. Všude nedaleko bylo dost života. Na hradě panovalo ticho. Takový divně mrtvý ticho, který mi vyvolalo husí kůži po těle, a na zátylku mi stály chlupy.

Špicovala jsem uši a naslouchala do tmy. Podél zdi jsem se proplížila naprosto připravená vzlítnout a rvát se. Pro jistotu jsem sáhla do kapsy pro oreganovej „pepřák“. Trochu mě to uklidnilo. Ale asi ne moc. Když jsem se průchodem z nádvoří dostala před katedrálu, Rafael tam ještě nebyl. Bojovala jsem s nutkáním jít dovnitř a zjistit co za humáč to zase odvrácená strana Asiach propašovala do světa lidí. V tu chvíli věžní hodiny začaly odbíjet jedenáctou a mě málem kleplo. Nečekala jsem to a chvíli mi trvalo, než se mi snížil tep.

Vedle mě něco syklo a zavonělo oregano. Ze tmy se vyloupnul Rafael v plný polní – ochranná bunda od Debzraela, stříbrný nátepníky na zápěstích, v ruce airsoftovou pistoli s kulkama plněnýma oreganovym olejem smíchaným se stříbrem a na čele nasazenej svítící pruh, kterej dokázal i v nejhustší mlze svítit pět metrů před jeho nositele. „Už bych si taky mohla zvyknout, že nechodíš úplně včas, RafEdieli.“ Rejpla jsem si do něj. Ucedil „Jako vždycky jsi moc netrpělivá Nellien. Moc hrrr. Něco se trochu zkomplikovalo. Azrael…“ nedokuončil větu.

„Co je s Debbie?! Je OK?!“ zacloumala jsem mu vší silou ramenem. „No, to je právě to. Ty vyčenicháš vždycky to správný místo, ale nevíš proč. Já zase vím proč, ale nenašel bych ho, i kdybych se snažil. Azrael má potíže. Ale jak velký, to už se mi nepodařilo zachytit. Ztratil jsem s ní veškerý telepatický spojení. Poslední její slova byla – Nellien ví. Pak jsem jí ztratil a za pět minut ses ozvala ty. Něco jsi našla?“ „Ne. Já jen… měla jsem dojem, že tady někde v katedrále nebo pod ní, je zase nějakej smradlavej mazlavej AstráloMagor. Cejtila jsem ho dost silně. Ale teď nic. Co to může znamenat, Eddie?“ „Ty seš bejvalej polda a soukromý očko. Já když jsem někdy něco našel, bylo to většinou omylem. Podívej se na to svejma očima obyčejný Nell, která vidí svět jinak. Já vím, že jestli to někdo dokáže, seš to ty.“

A já byla úplně bezradná. Začala jsem nervózně chodit sem a tam, tam a sem a RafEdiel najednou syknul „Zastav se Nell! Víš, co to děláš? Chodíš ve tvaru pentagramu!“ vykulila jsem oči a zírala na něj. A v tom mě to napadlo. „Eddie, dej mi jeden zásobník těch tvejch speciálních nábojů. Vím, že jich nosíš po kapsách dost.“ Udiveně mi vyhověl a já na místě svýho chození namalovala jednotlivejma airsoftovejma kuličkama pentagram tak akorát velkej, abychom v něm mohli stát oba. „Stoupni si vedle mě, chyť mě za ruku a nepouštěj ať se děje co se děje.“ Neptal se. Věděl, že mu to neumím vysvětlit, ale vím, co dělám.

„Připravenej?“ Jen mi stisknul ruku. Zapálila jsem pochodeň a přiložila jí k olejovýmu pentagramu. Vzplanul tak prudce, až nás to málem ožehlo. Začal se kolem nás točit vír a jeho nejužší konec mířil do zdobenýho kruhu v průčelí katedrály, kterej začal taky rotovat, až vytvořil protisměrnej vír. Ty dva se začaly svejma nejužšíma koncema přibližovat k sobě, až připomínaly tornádo.

Hučení, který to vydávalo, nevěstilo nic příjemnýho. Držela jsem Rafaela pevně za ruku a snažila se hukot přeřvat „Nevím, co se stane ani kam nás to donese. Za nic se mě nepouštěj, rozumíš??!“ s vlasama vlajícíma ve větru němě přikývnul a v hlavě se mi ozval jeho hlas „Nehnu se od tebe. V tomhle tě nemůžu nechat. Jsi moje nejlepší kámoška a půjdu s tebou třeba do pekla!“

Zablesklo se, ozvala se rána, jako kdyby prasknul největší zvon ve věži. Velký ohlušující ticho. Tma. Probrala jsem se na zádech s vyraženým dechem. To, jak nás to magický tornádo na druhý straně Velkýho Neznámýho Čehosi, vyplivlo. Sevřela jsem pěsti a v jedný držela pochodeň a v druhý… „Eddie!!!“ zařvala jsem zoufale. Ticho. Omotávalo mě jako vata, která dusí každej zvuk. „Pšššššt.“ Ozvalo se mi v hlavě.

„Nemel sebou Nell. Nevyčerpávej se. Zrovna se snažím ti vrátit zrak.“ Usnula jsem. Možná taky ne. Ticho a tma trvaly nevím jak dlouho. Najednou jsem slyšela Rafaela, jak říká „Už je to dobrý, Nellien. Otevři oči.“ Už jsem neslyšela jeho hlas v hlavě, ale normálně a skrze škvíru mezi víčky se mi dralo tlumený světlo. Posadila jsem se na něčem, co vypadalo jako postel, ale jen se to tak vznášelo ve vzduchu. U nohou tý lítací postele stál Edward a jemně se na mě usmíval.

Za jeho zády stál někdo povědomej. „Ty seš do prdele Elvis!“ vylítlo ze mě. Zasmál se a ujelo mu „You will Always On my Mind…“ a já měla chuť ho roztrhnout za to kopí, který mi vrazil. Zakřenil se a řekl „Trhat se dneska nebude. (Sakra, ten parchant taky čte myšlenky!) Nebejt toho kopí, který jsem ti propůjčil, nikdy by se nám s Azraelem nepovedlo Pramatku ze Země dostat. Znala všechny moje fígle a nikdy by lidem nedala pokoj. Na tebe ale nemohla, i když se snažila. Jsi svéhlavá, nepředvídatelná a taky neskutečně silná. Nellien.“

„Takže vy jste na mně byli s Azraelem domluvený?! To je ale hnusnej podraz! Kvůli tomu jsem teď zrůda, která je něco jako nájemnej zabiják!“ mezi mým ječením Rafael prohlásil, že si jde dát kafe a Elvis evidentně čekal, až se vyřvu. Přestalo mě bavit hulákat na někoho, kdo nereaguje, tak jsem zmlkla. Elvis se na a mě zamyšleně díval a posunul si sluneční brejle na nagelovanou (nebo napomádovanou) palici.

Pak promluvil „Je to složitější, baby. Předně tě vítám u sebe doma. Teda ve svým skutečným domově. Graceland byl jen místo, kde jsem si užil nejlepší dovolenou svýho života. Krááásný časy. Musel jsem po sobě zametat stopy, tak jsem provedl ten fígl s pohřbem. Legrační na tom je, že ty lidi, který na to neskočili, jsou na Zemi za totální blázny. Nikdy jsem lidskou rasu nepochopil. Ale ani nemůžu, když nejsem člověk. Občas to někdo z nás z Marsu na Zemi zkusí, ale když si toho dost užije, vrací se zpátky domů. Stejně jako třeba Michael Jackson – teď zrovna na terase kecají s Rafaelem. Ach, jsem to ale hostitel! Kávu, Nellien?“

Bolela mě hlava. Z myšlenek a informací jsem měla nepřehlednej guláš. Asi jsem se už úplně pomátla. Ale následovala jsem Elvise a očima bloudila kolem. Místnost, kde jsem spala, vypadala zvenku jako vejce. Uvnitř bylo naprostej klid, tlumený osvětlení, teplo a nějaký záření, který asi mělo léčit. Ale mě vyléčil Rafael. Tím jediným jsem si byla v tuhle chvíli jistá.

Vešli jsme do další místnosti. Byla oblouková a celou jednu stěnu měla prosklenou a vypadala nekonečně dlouhá. Šli jsme dál a dál po šikmý podlaze v kruzích pořád vejš a furt byla stěna po celým vnějším obvodu od stropu k podlaze prosklená a na vnitřní obvodový stěně byly v nepravidelnejch intervalech dveře ve tvaru a barvě rozříznutýho grapefruitu.

Za okny se míhaly létající růžový berušky (asi jsem mrtvá nebo pod drogama, jinak to není možný) velikosti holubů a v lehce zeleným vzduchu se třepotaly podivný žlutý stromy s fialovejma listama rostoucí kořenama vzhůru. Na dohled byly vidět podobný stavby ve tvaru prosklenejch šnečích ulit. Ten dojem se potvrdil, když jsme vyšli s Elvisem na terasu, kde u stolku ve tvaru převrácenýho jehlanu seděl Rafael a… musela jsem se štípnout. Fakt kurva Michael Jackson! Bylo toho na mě moc. Svezla jsem se na podlahu pokrytou fialovou trávou a chtěla se probudit.

„Co to je za debilní projekci, Rafaeli? Co se to tu děje?! Proč se nemůžu probudit?! Máme hledat Debzraela a ne bejt sjetý nějakým svinstvem a bejt zavřený v jednom debilním snu s dávno mrtvejma lidma!“ Michael Jackson ke mně přistoupil s tím svým typicky plachým úsměvem, chytil mě za ruku a zeptal se „Elvis ti ještě neřekl pravdu, zlato?“ těkala jsem pohledem z jednoho na druhýho a byla čím dál tím zmatenější.

„Co mi měl říct?!“ „No přeci, že jsme Marťani. Skutečný Marťani. To, kam lidi posílají sondy, je jen kamufláž. Ve skutečnosti je Mars vnitřní planeta Země. Tak to zkrátka je.“ Usmál se a vedl mě ke stolu, usadil mě a podal mi latté. SKUTEČNÝ!!! „Co je to za trik s tím kafem?“ zeptala jsem se podezíravě. „Žádnej trik.“ Odpověděl Elvis a všichni tři se taky posadili. „Pašujeme ho na Mars, protože tady nic tak dobrýho nevypěstujeme. A obchod nám jen kvete, protože poptávka je silná.“

Otočila jsem se na Rafaela „Ty jim to všechno věříš? To nedává žádnej smysl!“ „Nell. Nic nedává smysl od doby, co jsme se poprvý podívali spolu do Prahy. A já se od tý doby ani na okamžik nenudil. Konečně mám život bez zasranýho nevěrnýho Kevina, bazénu se sinicema a rejpání se v mrtvolách. Takže je na čase zeptat se Michaela a Elvise, proč nás sem pátrání po Azraelovi zavedlo.“

Elvis sáhnul do vnitřního šuplíku stolku ve tvaru obrácenýho jehlanu a vytáhnul nějakej svitek. Odložil stranou hrnky, rozvinul svitek a v rozích ho zatížil sklenicema s kafem. Uprostřed byl kruhovej ornament z katedrály svatýho Víta a okolo různý znaky, který nedávaly žádnej smysl. „Co je to?“ „Mapa, Nellien. Mapa bezpečnýho místa, kde je podle Azraela ukrytý Světlo. Měl jsem ti to dát, až přijdeš.

Azrael ti nechala stopy, který můžeš pochopit jenom ty. To aby kdokoli, koho Pramatka donutí pomáhat Zlu, neměl šanci dojít pro Světlo – víc nevím ani já. Dobře to opatruj. A Debbie nehledejte. Musí něco zařídit, co může jen ona. Vy byste jí mohli oslabit a ohrozit. Až dopijete s Rafaelem kávu, pošlu vás zpátky. Měli byste to stihnout než se ty vaši pozemský mazlíčci probudí.“

Dva loky kafe před „cestou“ a Elvis s Michaelem nás dovedli k jedněm grapefruitovým dveřím, podali nám každýmu jednu pastilku v barvě fialky, vyobjímali nás a „Pastilku si dejte pod jazyk, chytněte se za ruce a nohama stoupněte do světelnejch kruhů. Papa, zlatíčka. Rádi jsme vás viděli.“ Šoupli nás dovnitř, uzavřeli dveře hydraulikou. Vzali jsme si kyselou pastilku pod jazyk, chytili se za ruce, stoupli si tam, kam měli. Světelný kruhy vytvořily tunel a my letěli dopředu neskutečnou rychlostí. Na konci nás čekal vzduchovej polštář, takže jsme měkce dopadli na místo, ze kterýho jsme včera večer pomocí pentagramu startovali. Pražskej hrad byl čerstvě otevřenej a my beze svědků opouštěli areál.

Rychle jsem se rozloučila s Eddiem, ten se ihned teleportoval za Jardou. Já to zkusila taky, ale nic se nestalo. Tak jsem to brala sprintem do hotelu, a když jsem vylejzala ze sprchy, vcházel Věnek do koupelny „Škoda, že jsem se k tobě nemohl ve sprše přidat. Odpustíš mi, že jsem tak tvrdě spal?“ Políbil mě tak skutečně a vřele, že moje touha, vzrušení a následným divoký milování, přebily tu noční „záležitost“ s Elvisem. A nebejt toho, že na dně mojí kabelky byla mapa od Debzraela, mohlo by se klidně zdát, že jsme ten nejvobyčejnější pár na předsvatební cestě.

Návrat na statek byl neuvěřitelně uvěřitelnej na rozdíl od Marťanů, ale já, Eddie a Deb, jsme přeci taky existovali navzdory vší logice a zdravýmu rozumu. Josef nás přivítal upečenou bábovkou a prozradil, že najal kuchařku a ubytoval ji v pokoji vedle kuchyně a sám už se zas zabydlel ve svým pokoji s pracovnou v patře. Kuchařka zrovna přinesla v košíku čerstvý vejce a představila se jako Anna Procházková, rozená Bláhová. „Jako sestra tady Josefa.“

Kulaťoučká usměvavá osůbka v dlouhejch pruhovanejch bavlněnejch šatech nám všem podala ruku a šla vařit oběd. Prej upeče kachnu a udělá hranolky. Aby nám aspoň trochu vynahradila to, že nám máma (to jako Deb) odjela na delší dobu do Ameriky. Volala prej Josefovi, protože se dětem (mně a Eddiemu) nemohla dovolat. „No na tom není nic divnýho, že neberou mobil, když jsou mladý a zamilovaný!“ dodala.

Tak.

Světlo je ukrytý tak dobře, že nikdo, ani odvrácená strana Asiach nemá o něm páru.

Debzrael je v „US“, já mám mapu, kterou neumím (nikdo neumí) přečíst. Jarda s RafEdielem jsou v termálních lázních někde na východě a já s Věnkem se budeme za tejden brát. Máme kuchařku a Josef svou ovdovělou sestru pod dohledem.

Debbie mi moc schází. Nevím, jestli ji ještě někdy uvidím ale život a Svět se zdá bejt docela v pořádku.

Kukly (4) – Divný sny

Na Štěpána se mi znenadání přitížilo a já lehla s horečkama a probírala se jednou za pět hodin. Mezi tím se mi zdály sny (?).

Sen (?) první

Zase ta Praha?! Dvaadvacítka tramvaj jela z nějakýho nepochopitelnýho důvodu kolem dlouhý vodní plochy. Kolem toho dlouhýho rybníku policajti, zapáskovanej prostor. To už zas?!

Voda byla plná mrtvol, který měly modravej nádech pleti prosvítající skrze igelit. Byl zvenku obalenej žabincem. Policajti se brodili mezi těma tělama a tahali je z vody. Ti mrtví byli ženy, muži i děti. Slunce bylo nízko a šikmý paprsky vytvářely duhový obrazce na vodě i na mokrejch igelitech. Některý mrtvoly sebou ještě mlely jako v posledním tažení. Živý mrtvý nebo jako co to kurde znamená?! Všechny do jedný, měly mrtvoly na sobě bílý hábity potřísněný nějakejma žlutejma skvrnama. Hnus.

Otevřený okna tramvaje nebyly bezpečný. Řidič tý dvaadvacítky jel krokem, aby mohly projíždět pohřební vozy. Některý igelitem obalený mrtvoly, se začaly víc hejbat. Zařvala jsem “Dělejte! Okamžitě zavřete okna! Nebo z nás bude to, co z těch venku!” Vyskočila jsem a začala probíhat mezi lidma a okna zavírat. Než jsem stihla zavřít poslední, vytáhli ti mrtví skrze okno nějakou stařenku. Tý jsem nemohla nijak pomoct. Byla nakažená. Nastala všeobecná panika. Křičela jsem, ať se uklidní a vlítla k řidiči do kabiny. Byl vyděšenej tak, že hned napoprvý poslechnul, když jsem řvala “Přidej a okamžitě odsud!”

Pak jsem rozpřáhla směrem k rybníku ruce a vypustila z nich tolik energie, že jsem málem umřela. Mrtvý/nemrtvý to zastavilo. Vztyčila se neviditelná bariéra. Lidi se na mě začínali lepit. Abych zůstala jen s nima, ne musíš s náma, ne, ona bude chránit nás, potřebujeme ji víc!

Z posledních sil jsem se vyrvala ze sevření paží těch živejch, který byli polomrtvý strachem. Byli by mě usmýkali. Dostala jsem se do centra Prahy, kde byli některý lidi vysoký jako stromy a některý menší než dítě. Ty průměrně vysoký, se mě snažili chytit. “To je ona! Zabránila mrtvolám v postupu! Teď nás musí všechny chránit!”

Po dlouhejch letech se mi zas podařilo vzlítnout. Nejdřív to šlo moc těžce. Lepily se na mě všechny ty upocený ruce lidí, který mě chtěli jen pro sebe. Použít mě jako zbraň. Ačkoli reálný nebezpečí už bylo uzamčený za magickou bariérou dost daleko od nich. Odletěla jsem daleko za Prahu. Byly tam lesy. Bez lidí. Usnula jsem vyčerpáním. 

*

Realita

Celá zpocená jsem se posadila ve vlastní posteli a vypadalo to, že si všichni o mě dělají starosti. To svinstvo z Františkánský zahrady pomalu napadalo můj organismus a to asi znamenalo dost zlý věci. Debzrael mě pozorovala s čím dál většíma obavama.  Ještě nestihla u Edwarda Rafaela dokončit výcvik. Pracovali na tom každej možnej okamžik. Na mojí ruce, se kolem runy začala šířit šedá skvrna protkaná zlatejma (jako že mi to mění krev?!) žilkama a ruka byla těžká, že jsem jí sotva dokázala zvednout.

Napila jsem se něčeho hnusnýho, protože Deb tvrdila, že to zpomalí nákazu. Zase se mi zavřely oči a já se propadala…

*

Cítila jsem, jak mě Věnek objímá. Chtěla jsem ho políbit, ale neměla jsem na to sílu. Měla jsem úplně mokrý slepený vlasy, hořela a drkotala zubama o sebe. A… cejtila jsem se líp. O dost líp. Mnula jsem si oči a viděla Eddieho, jak lehce bledne, ale mojí ruku držel dál. Skoro se kácel. Mě mizela horečka z těla, šedej flek se ztrácel a zůstala jen runa, kterou Eddie Rafael ještě jednou zesílil. „Uzdravils ji, Rafaeli.“ Řekla Debzrael, vzala Edwarda do náruče a odnesla ho do jeho ložnice.

Musim jen tak na okraj maličko připodotknout, že ani naši nejbližší pozemský kámoši a skoropříbuzný netuší díky Debzraelovým schopnostem nic o našich (jak to říct jemně a nikoho nenasrat) „odlišnostech“.  Myslí si jen, že jsme prostě cáklý Amíci, který mají svoje mouchy. Teda někdy spíš masařky, ale vyjde to skoro na stejno. Takže když se něco sakra divnýho děje, tak tam buď nejsou, nebo si to prostě nepamatujou. Mazání vzpomínek má totiž Debbie v malíku. Mohla bych vyprávět. Kdybych si to ovšem pamatovala.  Ale pšššššt!

Den po mým uzdravení se svět pomalu vracel k všedním věcem. Eddie se vyspal z léčení skoro tak dobře jako z opice a síly mu přibejvaly. Taky prošel pěknou proměnou. Z vyvalenýho pupíku a tenkejch rukou a nohou měl krásně vymakaný tělo – samej sval šlacha. Posilka už asi nebude potřeba. Už i Eddie chytil ten nadpřirozenej způsob života a vezl se v tom s námi. Amen!

Chtěli jsme taky po Vánocích nově zařídit ložnici pro Debbie. To aby nespala v tom hostinskym pokoji na starý pohovce, která musela pamatovat nejmíň císařovnu Marii Terezii jako nemluvně. Původní zařízení jsme věnovali do blízkýho skanzenu. Tam se nám div neklaněli, že za ty starý krámy nechceme peníze.

V novým vohozu viděla Debbie pokoj, až když byl hotovej. Jela ke komusi na návštěvu do Telče. Nevyzvídali jsme a na tajňačku využili tu Debabsenci k rekonstrukci. Vymalovali jsme s Věnkem a Eddiem stěny oranžově v kombinaci se zeleným ozdobným lemem, strop zůstal bílej.  Nábytek jsem nechala dovízt z Ikea (severskej minimalismus má Deb moc ráda) – taky převládala oranžová a zelená. Svítidla byly nadčasový – bílý zvlněný lamely, který dělaly dojem pruhovanýho pokoje při správným nasvícení. Takovej oranžově zelenej tygr.

Samozřejmě jsme ještě dokoupili pěkný obrazy, doplňky (nejvíc se mi líbila zelená deka s bílým beránkem). A pak taky nějaký vůně do bytu, který tady nazývaj „difuzér“. Pro mě je to vůně do bytu a basta. Debzrael to nečekala. Zůstala na prahu nevěřícně zírat a pak začala skákat radostí, líbat nás, objímat a museli jsme si na její nový obří posteli se zelenou dekou udělat selfie. Novej stolek obsahoval v dolní části překvapení – skleničky a medovinu, kterou si Deb v posledních měsících velmi oblíbila.

Po přípitku jsme se přesunuli do kuchyně. Já pekla kuře, dělala zelí a k němu takový kulatý věci z brambor. Říkají jim knedlíky. Mě to připomíná uvařený těsto na koláč, ale s vejpečkama (šťávou) z kuřete a červeným zelím je to zajímavý. Recept jsem našla v Debiině kuchařce na straně pět. Dál jsem se nedostala, protože nebylo moc času. Taky jsem se od správce Josefa dozvěděla jak dělat ten Boží svařák (proč svařák nevím, protože se nevaří, jen zahřejvá). Prej se mi to všechno moc povedlo a já se radovala, jako kdybych našla pod polštářem zlatej poklad.

Na to, že doma (vlastně už ne doma) jsme se živili hlavně v bistrech a největší vodvaz byla pizza pečená v mikrovlnce, jsem vykazovala značný pokroky v kuchařským umění, což ocenil obzvláště Věnek, kterej českou kuchyni miluje a nesnáší sendviče a pizzu. Jedli jsme u jednoho stolu jako velká šťastná rodina, která kromě běžnejch věcí je všechno možný jen ne běžná.

Žít úplně obyčejnej pozemskej život je vážně fuška, když už nedopatřením vyšších sil, máte takovejch „rozptýlení“, že můžete bejt rádi, že vás skutečně nerozptýlí nebo nenasypou do Vltavy. A to by obzvlášť takhle v zimě bylo dost nechutný. Blížil se Valentýn a v obchodech už dárky k Valentýnu prodávali od Vánoc.

Asi ve mně ještě strašily zbytky krve tý potvory smrdutý z Františkánský zahrady a chovaly se jako borelióza. Jsou schovaný a číhají. Takže jsem poprvý od „vánočních“ běsů po nějakým čase, měla sen. Nejdřív jsme se s Věnkem milovali v koupelně (to jsem ještě nespala – chicht). Namasíroval mě pěkně olejem s vůní avokáda, málem jsme skáceli vanu (nakonec to ustála, moje hrdinka na nožkách). Vyváděli jsme jako děcka, když jsme se v županech honili po schodech až do mojí ložnice – Debzrael z nás měla záchvat smíchu.

Po důkladným a dlouhým milování a dvou orgasmech, jsem usnula…

*

Sen (?) druhej

Kamarádka se ke mě ve vinárně posadila s povzdechem “Já sem úplně v pasti, ti říkám. Fakt nevim, co Mártymu dát k Valentýnovi. Trapný je, že on je každej rok tak dokonalej! Loni mi dal jednu jedinou rudou růži a v jejím květu, byl srolovanej poukaz na dovču na Bahamy. Víš co to je za prekérku, tohle překonat? Pane vrchní, dvojku červenýho a Colu s ledem. Dík.”

Kámoška Linda (od kdy vlastně mám v Česku kámošku?!), zářivá blondýnka, kterou příroda obdařila všema ženskýma půvabama, si ladně přehodila nohu přes nohu. Minisukně odhalila dokonalý tvary nohou skoro až k rozkroku. Koutkem oka stihla rekognoskovat, co na to chlapi okolo.  S úsměvem pak líčila dokonalýho přítele Mártyho (byl to Martin, ale ona se tak cítila asi víc cool, když mu říkala Márty). Mezi řečí stihla ladně pohazovat hřívou a odstraňovat delikátníma prstíkama prameny vlasů z bujnýho dekoltu. 

“Tak mu dej poukaz do fitka,  Lindo. Stejně je tam třikrát v tejdnu pečenej vařenej,  ne? A ty máš ráda namakaný týpky s gelem na vlasech a vysolárkovanou kůží.” “Já nevim, Nell. Aby si Márty nemyslel, že se mi už nelíbí. Já ho fakt žeru. Ne kvůli prachům. I když ty mi nevaděj.” uchichtla se. “Je fakt boží v posteli a tak miloučkej. K sežrání. Ale ten Valentýn mě letos asi zabije. Fakt nemám nápad.”

Z kouta vinárny,  kde lampička nad stolem jen blikala, se ozývalo podroušený mumlání. Ten host musel naklápět víno už delší dobu.  

“Tak se na ten posranej Valentýn vykašli. Vždyť je to jen k vzteku. Samý dárečky jako důkaz láásky. Je to vo ničem.” Snažila jsem se Lindu už asi po desátý přesvědčit, že umělý svátky za to nestojí.

Host v koutě se zřejmě vypravil na záchod. Motal se jak nudle v bandě a cestou zakopl o můj batoh v uličce. Zachytil se ztěžka stolu. Díval se na mě skrze alkoholem plovoucí oči. Jeho uniforma pamatovala lepší časy. Vůbec byl nějak mimo tento čas. Dva blesky na jeho hrudi, jistě neznamenaly, že je elektrikář. 

Linda už nevydržela a říká “Pane,  my tady máme vážnej hovor o Valentýnu.”

Zafuněl, až mě ovanuly výpary nepocházející jen z vína. “Fálentýn, só to jé? Jáka sfátek poržat? Próč fy šéncka, žéšila furt náky tárek?! Meine šéncka néržéši tárký. Meine šéncka, mrtfa. Fíte, só to je? Neumlčiš. Túcha neumlčiš. Furt pšipomínka, še já neumžéty. Tak píju. Truňk tópra. Chvílku neslýšim túcha meine šéncka. Sa šífot, ona táky stárosť o mich. Furt stárosť, furt táreky. Naroseníny, neimeníny, pržíležitostě. A teť otráfna tuch. Strášna otráfa, ukecány túch.”

Koukaly jsme s Lindou jak opařený. Esesák pronásledovanej duchem svojí ženy. Vždyť už sám musí bejt nejmíň sto let starej! Něco bylo špatně. Valentýn na krku a stoletej esesák v zapadlý český vinárně?! Když odcházel od našeho stolu, zamumlal “Ktýbyste nebýly táky mrtfoly, sabíl bych fás sá ty ržéči o Falentýna…”

Vinárna se najednou zdála šerá jako márnice. Světla pohasínaly. Tiskly jsme se s Lindou k sobě tak pevně, až mi upadla ruka v zápěstí. Válela se na zemi. Lindě její nádherná noha odpadla pod stůl. Obě jsme strašně zařvaly…

Realita

Věnek mi třásl ramenem a snažil se mě probrat oreganovým olejem, kterým mi mával pod nosem. Naučil ho to Edward, kterej poslední dny nějak podezřele často zajížděl do Telče. Prej chodí na lekce boxu, nebo co si to vymyslel jako krytí svejch schůzek s Věnkovým kámošem Jardou.

Navštěvoval různý místa, ale si Telč Eddie zkrátka zamiloval, protože – no jasně, bydlel tam Jarda. Byli oba úžasně průhledný. Když jsme náhodou zajeli s mým budoucím manželem hledat místo pro obřad, zajeli jsme do Telče (termín jsme si ještě nezamluvili – co kdybych ještě chtěla vzít zpátečku kvůli neustálejm nečekanejm útokům z astrálu).

Zašli jsme si Věnkem do vinárny na náměstí, kde dělali i skvělý latté, na který jsme se těšili. Eddie a Jarda se v tý samý vinárně u sklenky skvělýho Neuburskýho drželi pod stolem za ruce. Překvapeně jsme na sebe koukali. Pak jsme se k nim posadili a pozvali Jardu na Valentýna k nám. Chvilku se oba ošívali, ale pak Jarda (Kevin byl proti němu jako Quasimodo) lehce zrůžověl a přikývl. Termín jsme nakonec nikam zamluvit nešli.

Cestou zpátky mě napadlo, že Edward má v domě tu nejlepší ložnici, a pokud se nemýlím, bude Jarda milovat dekor na obkladech v koupelně skoro stejně vášnivě jako Eddie. Nemohlo se přece nic pokazit. O svým snu (vlastně moje sny byly naprosto nepublikovatelný) jsem řekla zase akorát Deb, která jediná z nás měla dost magickejch a jinak nepozemskejch zkušeností. Taky mi teď vlastně docvaklo, že Deb vypadá furt stejně jako některý upíři v nekonečnejch seriálech. Je v nich dost děsnejch sraček, ale taky některý momenty, který mi připomínaj moje vlastní sakra divný zážitky.

Budu se na to muset přeptat Deb. Zase. Nějak málo si teď stíháme povídat od doby, co jsme nějak víc součástí vzájemně propojenejch nezemskejch životů.

Pro ostatní jsme byli ta divná partička amíckejch nýmandů, která se rekreuje na zděděný latifundii a debilně zdobí před Vánocema barák. Doneslo se nám to od Josefa, kterej chodil do hospody ve vsi o pět kiláků dál, kde nebylo nic než pár baráků a právě ta hospoda. Taky bylo pro mě zajímavý, že náš správce říkal, že „U nás v hospodě seženete všechno.“ Chtěla jsem se ho zeptat, jestli tím myslí třeba drogy, najemný střelce nebo tak, ale radši jsem se neptala – kdo nic neví, nic nevykecá i kdyby došlo na mučení.

Jednomu místu se ale Josef obloukem vyhybal, proto to taky měl do hospody pět kilometrů. Na kratší cestě byl hřbitov, kterej byl léta opuštěnej, protože tam prej straší. Kdybych na vlastní kůži nepoznala to, že některý věci, který by neměly existovat, jsou víc než reálný, mávla bych rukou. Pokud tam jsou nějaký duše k odeslání, čeká mě pěkná detektivní fuška.

Ale s Valentýnem a potenciální svatbou na krku, jsem se věnovala jinejm, docela lidskejm věcem. Bylo potřeba nakoupit občerstvení, zásobit sklep vínem, pivem a medovinou (jestli Deb na něčem ujížděla, medovina byla První). Někdo musel dovézt Debzraelem nadiktovaný suroviny (zajistil Věnek), protože Deb už se zase ujala pevnou rukou kuchyně. Edward s Jardou se pasovali na sklepmistra a udělali si výlet někam na Slovácko, což je něco jako jinej okrsek, stát nebo co (nejsem z toho zrovna moudrá). Zkrátka jak jsem to chápala já, jeli páchat romantiku, trochu se namazat a přivézt nějaký to čistý slunce v lahvi.

Bláha Josef správce náš, si v tom čase zlomil nohu na cestě do hospody. Našel ho jeho známej z mariášový party z hospody U Nováků – vyrazil ho hledat půl hodiny na to, co Josef ve smluvenej čas nedorazil. Měli domluvenej na druhou hodinu mariáš, což je nějaká karetní hra. Asi něco jako poker. Ale já karty nehraju, protože mě nebaví. Josef prej při nakládání do sanity klel jak pohan a zaklínal se, že měl padat po cestě z hospody a namazanej, že by při něm stálo opilecký štěstí a nic by si nezlomil. Jezdili jsme na střídačku za nim do špitálu. Měl nohu v gypsu a smutný oči.

Na Valentýna jsme ho odvezli zpátky na statek, kde mu Věnek během jednoho tejdne zařídil pokoj v přízemí, kde prej bejval za starejch časů pokojík pro kuchařku. Do svýho pokoje a zároveň kanceláře by to do patra o berlích nedal. Zařízení bylo úplně jednoduchý – dřevěná vyšší postel (je to dobrý na vstávání, jak si matně sama pamatuju z cvokárny), zdravotní matrace, kvalitní peřiny, šatní skříň a olejovej radiátor na skleněný podložce.

Dřevěná podlaha byla skvěle udělaná vlastníma Věnkovejma rukama. Taky jsme ji párkrát vyzkoušeli, než se tam stěhoval nábytek. Odřený kolena, lokty a záda, jsme si večer v posteli se smíchem natírali hojivým gelem a skončili propletený na zemi se všema peřinama, že jsme pak ráno skoro netušili, která ruka nebo noha je čí…

Josef byl naměkko a my všichni co spolu bydlíme, taky. K obědu na uvítanou byl segedín s knedlíkem. Ostřejší kyselá chuť, omáčka červená a knedlík bez brambor byl trochu jako vařený těsto na pizzu. Správce a Věnek se nacpávali, jako kdyby to bylo poslední jídlo na světě. Jarda vydloubával tlustý maso a házel ho pod stůl Ponkyšákovi. Zato si přidával knedlíky. A my (nesvatá trojice) – Debbie ,Edward a já, jsme to nějak přežili. Spláchli jsme to vínem, medovinou, duo vychutnavačů segedínu si dalo Pilsner Urquell a pak přišly dárky z lásky. Dospěla jsem k přesvědčení, že segedín už jsem měla, ale znovu nemusím.

Neměla jsem čas a chuť balit a měla jsem na věc podobnej názor jako v tom snu s esesákem, ale nejsem škodič, tak aspoň držím basu s ostatníma. Rozdala jsem svoje taštičky, kde nebyly žádný podstatně drahý dárky a od ostatních jsem taky pár užitečnejch věciček dostala. Byly všechny tvrdý a některý z nich neměly písmena, ale baterie a skoro jsem zčervenala, když jsem je vybalila. Ostatní na tom byli podobně. Deb získala baterii různejch medovin (na chuť a do zásoby), Jarda s Edwardem zájezd do termálních lázní na Slovensku (není to někde u Moskvy?), Josef ledvinovej pás a vyřezávanou teakovou hůl, Věnek speciální várku Pilsner Urquell (na chuť a na ledviny).

Užili jsme si vzájemnosti a v lehounce podroušeným stavu zalezli do svejch ložnic a brzy se domem nešlo jen praskání polen v kachlovejch kamnech, hučení výměníku, zvuky milování a taky chrápání. Zkrátka úplně skvělej den a ještě lepší noc. Ráno jsme se dohodli, že na poledne vyrazíme do hospody. Abychom taky nějak poznali „nejbližší“ sousedy. Je to podobný jako na americkým venkově – farma a nejbližší další je několik mil od tý první. Správce Bláha posmutněle koukal než mu Deb oznámila, že ho do hospody doveze autem a zpátky taky. Bylo dohodnuto.

Vyvětráme se na čerstvým vzduchu, ve kterým visel někde budoucí sníh, uděláme něco pro zdraví, něco pro společenskej život a taky nějakou radost Josefovým mariášníkům, jak je rád nazýval. „A představ si, Nell, že hrajem jenom o sirky! Mariáš není hra pro zisk, ale udržení hrdosti a kamarádství. Dyť s Milošem jsme spolu chodili do školy!“ „No, tak to bude rád, že tě uvidí, Josefe.“ Usmála se Debzrael a nastartovala auto. „Budem vám v hospodě držet místo!“ Volal skrz zavřený okýnko auta a ztratili se za první zatáčkou.

My si oblíkli funkční prádlo, teplý oblečení navrch, čepice, trekový boty. Já a Edward jsme chtěli provětrat polárnický bundy – bylo dva stupně pod nulou a předpovídali ve zprávách, že ještě přituhne. Věnek s Jardou měli nějaký vojenský bundy s kožichem dovnitř – Věnek maskáčovou a Jarda elegantně černou se světlou kožešinou a „krémový“ kalhoty.

Teď k němu Eddie barevně docela ladil, protože krémová polárnická bunda a černý kalhoty… „Jako jing a jang, Eduško.“ Zazubil se Jarda a vzal Eddieho za ruku. Až na to divný pojmenování to bylo krásný vidět nejlepšího kámoše zase šťastnýho a spokojenýho. Když vycházeli z domu, špitla jsem Eddiemu „Sluší vám to, kluci.“ Chytil mě za ruku, stisknul a já viděla, jak mu svítí oči. Celej zářil a tak samo i Jarda.

Šli jsme svižně a lehce po poledni dorazili do hospody U Nováků. Barák to byl docela velkej. Věnek říkal, že to je bejvalej zájezdní hostinec, kde jedli, pili a i nocovali lidi, když ještě jezdili koňskejma povozama. Vybavila jsem si okamžitě kolonizaci Ameriky a osadníky na zaplachtovanejch vozech, krutý Indiány, boj o život. Ptala jsem se Věnka, jestli tady taky bojovali lidi s nějakejma domorodcema o holý životy. Smál se a řekl, že ne a že mi to v hospodě vysvětlí.

Přišli jsme ke vchodu a bylo vidět, že fasáda dostala od větru a deště za pár let docela nářez, ale rámy oken měly novej lak a někdo je zřejmě nedávno umyl.  Uvnitř bylo sporý osvětlení, trochu smradu z přepálenýho tuku, kyselej pach piva a lehce nahořklý vůně místní kořalky, kterou měl rád i Věnek a říkal jí lak na rakve. Všechny hlavy se na nás otočily a od jednoho stolu na nás kývala Debbie a Josef volal „To jsou ti moji Amíci. Pojďte se posadit! Hospodo, nalej jim prcky (oni tu nalejvaj nějaký děti?) na mě!“

Hospodskej, taková oživlá koule na křivejch nožičkách oblečená do sváteční bílý košile a černejch kalhot, se široce usmál a zářivě se zeptal „Co budete bumbat, milánkové? Mám tu skoro všechno. Teda kromě medoviny. A tudle mladý pani (ukázal bradou na Deb) zachutnala griotka.“ Debbie souhlasně kývala a pozvedla malou skleničku bez nožky, připila nám na zdraví a rovnou si objednala další. Hostinskej položil jídelní a nápojový lístky na stůl a šel nalít Deb.

My odložili bundy na věšáky u krbovejch kamen, ve kterejch oheň mlsal dřevo až praskalo a šli si sednout. Taky se podívat, co má pan Novák v nabídce. Ten zatím točil piva, roznášel jídla, pití, ňamky, dezerty a nový objednávky pro kuchyň halekal přes celej lokál. „Dneska maj skvělou svíčkovou.“ Chválil host u sousedního stolu. Náhlá myšlenka na mě dotírala – to někdo jí něco ze svíček?! A parafín nebo včelí vosk? Fakt divný.

Pročítali jsme nabídku nápojů. Já si vybrala horkou griotku, na kterou jsem byla zvědavá, když jsem viděla, jak se Debzrael tváří blaženě a jak slastně přivírá oči u tý v „prckovi“ (říkaj tak prej těm malejm skleničkám na kořalky, takže to s dětma nesouvisí). Věnek a Jarda si dali „lak na rakve“ a Eddie byl fascinovanej peprmintovym likérem pod názvem Zelená. Mě to barvou připomnělo ten smrdutej hnus ve Františkánský zahradě, tak jsem jen protočila oči a dělala, že to nevidim. Eddie si ovšem tu hnusotu úplně zamiloval, protože rád slazenej mátovej čaj a tohle prej nejvíc nejlepší kořalka.

Po pití jsme objednali jídla. U některejch z nich jsem si nebyla jistá, jestli se nejdená o špatnej vtípek. Například utopenci – chvíli jsem měla kvůli tomu obavu, že je to kanibalská hospoda a šeptem to svěřila Věnkovi. To ho tak rozřehtalo, že chvíli brečel smíchy, a když už se mohl nadechnout, tak tu moji „story“ nahlas převyprávěl u našeho stolu a tentokrát celá hospoda vyloženě řvala smíchy včetně pana Nováka, kterej kvůli tomu za výčepem přetočil pivo a musel chvilku uklízet tu minipohromu.

Ochutnala jsem nakládanej hermelín s chilli papričkama a čerstvým chlebem a se slzama v očích (pálilo to jak čert), jsem po prvním soustu musela konstatovat, že to asi nebude moje zdejší nejoblíbenější jídlo. S každým dalším soustem jsem musela svůj první názor úplně změnit – bylo to BOŽÍ!!! Deb, Věnek a Jarda, si dali svíčkovou. Nedělá se prej ze svíček, což mi vysloužilo další (nechtěnou) pozornost. Eddie byl jako vždycky nerozhodnej. Nakonec si objednal specialitu podniku – pečený vepřový kolínko se zeleninovou čalamádou, křenem, hořčicí a chlebem.

Josef když ho viděl, jak mu chutná prohlásil „To je jídlo po kterým se může kde kdo umlátit.“ Nerozuměla jsem, proč by se měl Eddie mlátit. Nedávalo to smysl, když mu to evidentně chutnalo. Bylo mi (zas za bujarýho řehotu) vysvětleno, že to je něco jako „the favorite meal“. Občas mi připadá, že i když češtinu (skvělě) zvládám, některý skrytý narážky zkrátka ještě nechápu.

Česká vesnická hospoda je úplně jinej level než ty, který už jsem navštívila v Praze nebo v Telči. Vypadá to, že se tam všichni znaj, vědí o svejch rodinách, o tom, co si kdo novýho pořídil nebo se kterou „starou“ (prej ekvivalent pro manželku) se rozešel, komu se narodilo dítě a kdo z vesnice krade v lese vánoční stromky a prodává je v Praze u metra na černo. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká rasistická hantýrka, ale nejedná se o afroameričany nebo afričany, ale označujoutady tak lidi, který kradou, podváděj a neplatěj ze zisku daně.

Ptala jsem se, jak to, že po takovejch nejde hospodářská kriminálka a neseděj ve vězení, protože jestli po něčem v US tvrdě jdou, jsou to právě takový lidi, který prodávaj kradený věci a navíc neplatěj daně. Realita se koukám na starým kontinentu dost liší od tý, kterou znám. Radši jsem se zeptala, jestli si ještě někdo něco dá, nebo vyrazíme domů. Shodli jsme se, že půjdeme. Byla jsem ráda, protože jsem potřebovala během cesty domů nějak strávit to, že na statku mi připadalo v Česku všechno tak snadný a od ukončení patálie s Pramatkou i bezpečný. Ale po návštěvě hospody jsem si tím „snadný“ kvůli různejm místním jinotajům, nebyla už tak jistá.

Deb s Věnkem pomohli na nohy Josefovi a dovedli ho do auta tak, aby nemusel stoupat na tu nohu v sádře, zamávali jsme jim a my ostatní se pak vydali pěšky na cestu zpátky. Nějak jsme napoprvý netrefili tu správnou dlouhou trasu a šli kratší cestou. To jsme zjistili až ve chvíli, kdy jsme z dálky zahlídli polorozpadlou zeď hřbitova. Už na první pohled se mi to místo vůbec nelíbilo. Neděsí mě hroby, kříže, náhrobky a jiný další věci, co k mrtvejm patřej, ale tady něco viselo ve vzduchu.

Když jsme se víc přiblížili, bylo přes zeď vidět starý rozpadající se kříže, náhrobky s dávno nečitelnejma nápisama porostlý mechem, zarostlý kopřivama, trávou a břečťanem, kterej šplhal po kmenech stromů jako nějakej had a ovíjel je. Bezlistnatý větve trčely proti potemnělýmu nebi jako pařáty a mě začal žaludek tancovat. Chlapi neměli ani potuchy o tom, co cejtím a já nic neříkala. Bavili se a smáli se některejm mejm nechápavejm reakcím, který proběhly v hospodě, ale já je neposlouchala.

Někde v zadním koutě hřbitova jsem cítila pohyb. Spíš jen tušení, než že bych skutečně něco viděla. Zbystřila jsem a hledala uvnitř Nell zase po dlouhý době Nellien. Cejtila jsem, že křídla a drápy jsou na svým místě a lehce jsem se pokrčila v kolenou, abych se mohla líp odrazit, kdyby něco (už jsem to měla trochu víc pod kontrolou). Eddie už se taky ošíval a určitě přemejšlel nad tím, jestli má zase aktivovat „režim“ Rafael. Podívali jsme se na sebe a já uslyšela v hlavě Edwardův (jak to?!!!) hlas „Vezmu kluky co nejdál, Nellien – taky to cejtím. Pak je to na Tobě. Víš, že nejsem zrovna dobrej zápasník ani hrdina.“

Přikejvla jsem, že rozumím a vymluvila jsem se na to, že se potřebuju za zdí hřbitova vyčůrat. Nemohla jsem Jardovi a Věnkovi jen tak ukazovat, kdo nebo co vlastně doopravdy D+E+N jsme, protože doteď jsem toho třeba ani já o sobě sama moc nevěděla. Taky by to možná neprospělo naší podivně slepený rodince, která sice nebyla z jednoho těsta, ale měli jsme se rádi a nebylo potřeba děsit členy rodiny, který byli jen lidi bez divnejch schopností.

Přikrčená za zdí, jsem slyšela vzdalující se hlasy a občasný Jardův nebo Věnkův smích. Eddie, můj nejlepší kámoš, jim vyprávěl, jak vystrojil blbýmu Kevinovi pohřeb tím, že hubil v bazénu sinice. Pousmála jsem se, ale mrazení v zátylku a svrbění míst, kudy mi vylejzaly drápy, a křídla se zesilovalo. Někde v hlavě se mi objevilo poprvé od mý přeměny zřetelný varování – Vlnatec!!! Zrovna tenhle víkend mi o nich Debzrael povídala u horký medoviny, když odpočívala po výcviku Eddieho. Možná proto jsem je teď dokázala tak jasně vycejtit a rozpoznat. Začala jsem si zřetelně pískat, abych vzbudila jejich pozornost. Snad Eddie dojde s Věnkem a Jardou dost daleko…

Vzpomínala jsem na každou jednu věc, kterou mě Debzrael nedavno učila. Jinak bych to taky možná mohla rovnou zabalit. „Dobře poslouchej, Nellien. Někde ne moc daleko od statku budou. Cejtím jejich vibrace, ale mám toho teď tolik na práci („Chápu, Debb. Řešíš celej svět a ještě o všechny pečuješ. Dík.“), že už nemám čas to s nima vyřešit. Vlnatci mají těla housenek, nohy pavouků a oči masařek. Jsou velikosti koně. Těla maj posetý řídkýmejma, ale tvrdejma chlupama. Mezi nima jim prosvítá rudá puchýřnatá pokožka. Tvrdá tak, že ani ocel by se skrze ni nedostala. Žijou většinou tam, kde leží v hrobě někdo zavražděnej.

Vysávaj cokoli živýho, co se octne v blízkosti jejich hnízda v okruhu jednoho kilometru. Dál nemůžou, protože astrální pouta jejich hnízda, je nepustí.  Střelný zbraně jim působí jen drobný škody – zkoušeli jsme to v minulosti. Zabít je můžou střely tehdy, když se střelec trefí těsně mezi krk a tělo, ale málo kdo má tak dobrou mušku a pevnou ruku. V tom místě, jsou zranitelný. Je to sotva postřehnutelnej něco jako obojek ze slabejch šupin.

A bacha – jak tě nabodne jazykem, kterej má stejně mrštnej jako chameleon a stejně ostrej jako kopí, vysaje z tebe všechen pozemskej i nepozemskej život. Pamatuj i nepozemskej – i jako nemrtvá, bys mohla umřít a ani Rafael by tě nedokázal uzdravit.

Takže sleduj jazyk. Ten usekni. Pak se vyhýbej jeho nohám. Dokáže s nima udělat taky strašnou paseku. Pak mu musíš vrazit cokoli ostrýho do toho slabýho místa. Musím věřit, že až některýho potkáš, tak to zvládneš. Nemůžu už chránit jenom tebe, rozumíš? I když tě miluju nejvíc ze svejch nevlastních dětí, Nell.“ Objala mě a broukala mi do vlasů nějakým prastarým jazykem něco, co mě těšilo, uklidňovalo i laskalo zároveň.

Lekce Vlnatec. Tak jo. Asi byl čas. Slyšela jsem dusání, který se přibližovalo. Nebylo mi z toho zrovna moc fajn. To už bych měla lepší pocit z těch utopenců v hospodě. Čekala jsem, že uvidím jenom jednoho toho parchanta, ale byli tam tři! Vystřelila jsem perutě černý jako antracit a tvrdý jako ocel, vytasila drápy, ale na mým těle stejně bylo hodně míst, který byly nechráněný. A sedět zabalená do křídel a čekat, že nepůjdou po mejch nejmilejších lidech, nebo vůbec po jakejchkoli lidech, mě rozzuřila. To už se ve mně naplno ozvala Nellien.

Vyřítili se na mě jako smečka vlků a vystřelili jazyky. Na poslední chvíli jsem stihla uskočit. Díky tomu, se stalo, že jeden moc rozjetej Vlnatec propíchnul krk tomu, kterej se ke mně blížil nejrychlejc. Pomyslela jsem si „jupí, už jsou jen dva“, když se rychlostí blesku ten jeden smrsknul a vdrolil do trávy pod sebou.

Skočila jsem ještě kus stranou a udělala na křídle otočku (to se mi dost líbilo, normálně si moc nezalítám), abych se dostala do zad tomu, kterej se na mě řítil. Ten, co se nažral svýho druha, vypadal na kolaps. Nenažranej Vlnatec se chtěl zřejmě taky nažrat a šel po mně. Vystřelil jazyk v běhu a já mávla skřižmo perutěma a usekla mu tu nenažranou věc. Začal sebou zmítat a sekat po mě nohama a vydával hnusný ohlušující pištění. Skrčila jsem se k zemi a zpětným zkřižmým pohybem, jsem mu usekla nohy a bodla ho drápem do kroužku na krku. Vyvalil se smradlavej hnusnej smrdutej zelenej sliz (proč ty blbý astrálové sakra smrdí a pouští všichni něco slizkýho?!) Uff. Konec. Dobrý.

Ale dobrý to nebylo. Tohle byla jen procházka růžovou zahradou bratří Františkánů. Za mnou se začala chvět země a já…

„Kurva, to není možný!!!“ uteklo mi a já ještě víc předávala vládu Nellien, protože to už nebyl Zapráskanej Kurva Vlnatec velikosti koně. Zírala jsem na věc velikosti pětiposchoďovýho činžáku. Nějak ho ten kanibalismus jen posílil. Jedna věc byla zřejmá. Už nebyl tak rychlej. Ale jak je silnej, jsem ucítila, když jsem se pokusila vystřelenej jazyk useknout jako u toho předchozího blbýho zmetka. Střihla jsem perutěma, ale na jazyku měl ten SlonVlnatec jen malý škrábnutí. Ohnal se po mně znovu a já ucejtila škrábnutí na ruce a ucejtila bolest v křídle, do kterýho mě stihnul kopnout. Ještě že křídla jsou skoro nezničitelný.

Začínala jsem se zadejchávat, protože jazykem mrskal rychlejc než tělem. Už jsem ho skoro stihla seknout křídlem do jazyka, když mi dupnutím přerazil kotník. Zařvala jsem jako smyslů zbavená. Nell upadla v zapomenutí a přišla příšera Nellien. Vzlítla jsem a prudkou otočkou ve vzduchu se řítila k zemi. Jakmile vystřelil jazyk, v letu jsem se prudce otočila na bok a v tý rychlosti hranou křídla hladce uřízla tu vyplazenou drsnou a nebezpečnou věc. K zemi mě srazilo pištění takový razance, že se vzduch chvěl a křídla v něm mě neudržela.

Okamžitě jsem vyskočila na nohy a kličkovala nepozemskym sprintem mezi zarostlejma hrobama. Za mnou to pištělo a dusalo. Země se otřásala a kosti z hrobů mi vykakovaly pod nohy. Jako by to místo chtělo, abych to vzdala. Za pomoci křídel jsem se dál řítila kupředu. Hřbitovní zeď jsem přeskočila a metla dál aniž bych se ohlížela. Neměla jsem odvahu se tomu postavit přímo. Na to byl moc silnej a ani Nejvícnasraná Příšera Nellien neměla tolik síly. Musela jsem toho hajzla hnusnýho přelstít.

Už jsem skoro nemohla. Docházel mi dech. Nikdy jsem nebyla na dlouhý tratě, ale musela jsem ten závod na kilák vyhrát. Jinak nevím, co by takováhle věc mohla províst i nemrvýmu, jako jsem já. Nebylo radno to podceňovat. A kdo ví, jestli se to neurve od astrálního pouta při tý síle a velikosti. Blížil se. Cejtila jsem ho. I když nebyl tak moc rychlej, zřejmě ho pohánělo nasrání, že už se nemá čím krmit. V plicích mi hořel oheň, země se mi pod nohama třásla.

Zakopla jsem o drn, kterej jsem přehlídla a pak si pamatuju už jen to, že jsem se otočila na záda a sevřela křídla do špičky jako při modlitbě, zavřela oči a očekávala, že se na mě ten pětiposchoďovej Debilní Vlnatec vrhne nohama silnějšíma než sloup veřejnýho osvětlení a já Nell-Nellien-Vanth, budu někde v nějakým astrálním hajzlu (jak asi takovej hajzl vypadá?). Poslední, co si pamatuju, je horko, smrad a pocit, že plavu v zatraceně hustým a hnusným pudingu. Ještě že nebyl vanilkovej. Ten nesnášim.

Něco se mě z toho pudingu snažilo vyhrabat a klelo to hlasem Rafaela „To ti fakt děkuju, Nell. To je teda změna životního stylu. To ti povim. Počkej, až tě vyhrabu a odhmyzím od toho nechutnýho slizkýho hnoje a vyléčím ti tu zlámanou nohu. Asi se zamyslim na tim, jestli ještě chci bejt tvůj kamarád.“ Držťkoval strašným způsobem, že i já se při tom slovníku pod vrstvou tý nechutnosti začala červenat, ale už jsem ho znala. Nejvíc keců měl, když měl o někoho strach. A jeho tón nasvědčoval tomu, že mě má rád a nechce, aby se mi něco stalo.

Cestu domů si nepamatuju. To, jak mě Deb omejvala, když Věnek s Jardou byli v magickým limbu (aby se nám kluci nevyděsili), si pamatuju matně. Moc dobře si pak ale pamatuju Rafaela, kterej už vymydlenej jako já, držel v rukách, ze kterejch šla zvláštní záře, moji nohu. On za nějakou chvíli zblednul, ale už se nesložil. Deb ho dobře cvičila. Ráno jsem se probudila vedle Věnka, kterej se mi omlouval, že večer usnul tak brzy. „Asi ten lak na rakve, jídlo a procházka. Už jsem dlouho takhle nikde nebyl.“ Ještě jsme se chvatně a nenasytně pomilovali a pak to vzali přes koupelnu do kuchyně.

U snídaně jsme se sešli všichni v dobrý náladě. Rodinná idylka hadr. Zlomenina byla ta tam, ale kolem kotníku se rýsovalo malý tetování podobný proplejtanýmu provázku. Eddie u míchaných vajíček a křupavý slaniny vykládal „humornou“ historku o tom, jak Věnek s Jardou usnuli, on s Debbie se zakecali u medoviny v kuchyni a já se domů dopotácela zmazaná od močůvky, do který jsem cestou upadla a proto je všude po baráku takovej smrad.

Když líčil, jak jsem vypadala a jak ze mě kapala močůvka a oni to s Debbie uklízeli, smála jsem se i já a v duchu jsem si říkala „Edwarde, kde ses kruci naučil tak děsně skvěle lhát?!“ Ohlídl se po mně a já věděla, že mě (zase?!) slyšel.

Na to se budu muset přeptat Deb.

Jsme tak trochu obyčejně neobyčejná praštěná rodina. Máme se rádi. Možná i nějak víc než v běžnejch rodinách. Pomáháme si navzájem, ale víme, že to zvládneme (častějc než by bylo možný čekat) i každej zvlášť. A občas nějak (nenápadně, maličko) zachraňujeme svět.

Kukly (3) – Zrození Rafaela

Když nejste vůbec normální, ale chcete bejt úplně nejnormálnější, můžou se i tak dít divný věci.

Sotva se portál do astrálu uzavřel, už se mi sbíhaly sliny na to, jak si zařídím další život. Pár plánů bylo. Byly v nich úplně nejvobyčejnější věci, jako randění s opravářem Věnkem, kterej se mi začal víc a víc líbit. Taky tam bylo místo pro mýho nejlepšího kámoše Eddieho a mojí náhradní mámu Debbie. Normální život je návykovej. Když ho jako příšera okusíte, chcete ho víc a větší dávky. Taková neškodná a legální droga, na který se dá úžasně ujíždět. A já to prostě miluju!

První tejden po tý fušce s Pramatkou, se všechno koupalo ve sluníčku pěknýho babího léta. Dozrávaly různý jabka, švestky a ořechy v sadu. Na malý vinici réva, kterou jsem si hned představovala tekutou a voňavou jak s ní sedím u kachlovejch kamen a vpouštím do sebe všechno sluníčko, který v ní je schovaný. 

Došlo i na dost krvavej masakr, kterej se tu s podzimem prej tradičně drží – prase Fífa ho nepřežilo. Ale pak to na dvoře vonělo, až se sliny sbíhaly. Ochutnali jsme od všech místních specialit kousek (řezník se překonával) a byli úplně přecpaný a grogy, z čehož nás vysekal správce Bláha, kterej nám naordinoval pálenku „Ze švestek z loňský várky, mladá pani. Po ní budete pěkně trávit.“ V takovým stavu naprostýho přežrání to asi bylo jediný možný rozpouštědlo, který porazí mastnotu v žaludku. 

Když jsem zrovna nedělala překladatele do českýho jazyka (kterej se ve mně uhnízdil, jako kdybych ho znala od narození a možná asi i jo, jen mi to asi Deb nedopatřením smázla z hlavy), učila jsem Eddieho tu novou řeč a Věnka anglinu, kterou prej kdysi ve škole studoval. Naše soukromý lekce nebyly dost soukromý, protože jsem tam měla oba (momentálně) nejdůležitější chlapy svýho života a taky občas Debbie, která se česky naučit nechtěla, protože jako Debzrael zná všechny jazyky světa a na podobný „povyražení“ prej stejně nemá dost času. 

Opravdový svátky byly za rohem a my si místo krocana a nádivky měli dávat řízky a bramborovej salát a dárky pod stromeček místo do punčochy na krbu (chtěla jsem to jinak, ale nebyla místní „politická vůle“). Taky nás všechny postihnul nepochopitelnej stres z toho, že nemáme dost dárků pro všechny svoje blízký. V tu chvíli mi připadal hodně blízkej i správce Bláha a já byla sakra Mimoň co do vnímání nutnýho zla. 

Ačkoli takový zlo jako Newmanová se dalo sotva přebít těma všednostma v běžným životě. Všednost však nebyla na pořadu dne. Zlo taky ne. Jistý byly dárky, který měla doručit spediční firma z Amazonu. Na YouTube jsme se tejden před Štědrým dnem náhodou dostali k filmu Legenda o Vánocích, u kterýho jsem bulela až jsem měla rukávy svýho oblíbenýho svetru se sobama úplně mokrý. 

Chtěla jsem ještě zděděnej barák trochu vyšperkovat, aby zářil do tmy a připomínal trochu naše zvyky ze zámoří. Tak jsem pro změnu s Eddiem jezdila svým novým SUV kamkoli, kde byly lidový (občas i lihový) trhy. Tím pádem se na baráku třpytily světla za několik tisíc místní měny a my si přeci jen trošku připadali jako u Eddieho bazénu kdysi ve státech. Jen ty sinice a blbej Kevin chyběli. Né mě. Eddiemu. 

Když dorazily balíky s logem Amazon, měla jsem potřebu s nima zalízt do sklepa, kterej už byl vyčištěnej mojí poslední nepozemskou návštěvou a pak pozemskym uklízením – klasika: hadr, horká voda a ruce. Na starým ponku, kde už léta nikdo nepracoval ani na upilování nerovnosti dveřní závory, jsem rozložila balicí papíry se sobama. Taky nůžky, pentle a – „Jistě!“ třpytky. Nenávidím třpytky, balení dárků a všechen ten shon. Ale miluju ty šťastný ksichty u vánočního stromku obtěžkaným všema těma ozdobama a světlíčkama. 

Taky většinou mám ten druh šťastnýho ksichtu, když dostanu od Santy nějakej ten tvrdej dárek, kterej když má hodně písmen, vydrží mi aspoň do Novýho roku. Věnek byl ze všech našich svátečních příprav skoro na prášky a jediný, co ho dokázalo maličko uklidnit, byly naše úplně soukromý chvíle, kdy jsme se vášnivě milovali. 

Snažil se tři dny před Vánoci bejt nenápadnej, a když jsme spolu zesíleně dejchali v nový ložnici, která už nepamatovala původní stav armádního lazaretu, překvapil mě mezi prvním a třetím (!) orgasmem nabídkou sňatku. Nějak jsem nevěděla, co dělám, tak jsem v poslední vlně erotična před usnutím vydechla svoje ANO. 

V polospánku se mi motaly prsteny a scény ze snídaně u Tiffaniho a já ráno šátrala rukou opatřenou prstenem se zirkonem po polštáři vedle sebe. Místo Věnka jsem nahmátla kocoura Ponkyšáka s rolničkou na krku a erohrátky, který jsme s Věnkem provozovali ve stavu obluznění se proměnily nečekaně v chlupatou komplikaci, protože kocour chtěl od rozespalý příšery drbat v kožichu a hned vzápětí požadoval doplnění misky o hodnotnou kapsičku, případně ňamky nekapsičkový. 

V ne příliš bdělým stavu jsem se doštrachala do kuchyně, uloupla kus vánočky, zmáčkla čudlík na kávovaru a se zíváním vlezla do nejdokonalejší místnosti v domě – do koupelny. Odraz v zrcadle se tvářil naprosto dokonale nedbale a vysílal do mýho mozku obraz jedný ne moc skvělý, ale skvěle na pohled vypadající holky z Ameriky, která se kupodivu (nějak moc) začínala cejtit v tomhle místě jako doma. Jediný stejný skutečnosti z minulosti byly v podobě Eddieho a Deb. Věnek byl v mým životě novej, sexuálně absolutně přitažlivej, ale dosud ne úplně prozkoumanej. 

Měli jsme už chystání tak plný zuby, že jsme s Eddiem, Deb a Věnkem vyrazili předvánočně se pobavit do Prahy – vypucovat si hlavu, okysličit krev procházkou. Něco nakoupit, zajít do kina a podobný věci, který dělaj lidi třeba i v New Yorku, Paříži nebo třeba Riu. Normálka.

Auto jsme nechali na parkovišti u konečný metra Háje (metro tady řikaj podzemce). Není to na metropoli zrovna moc luxusní provedení, ale na rozdíl od jakýkoli US podzemky to není posprejovaný (i když místama vlastně jo). Dojeli jsme podle plánu na stanici Muzeum a nadechli se směsice vůní a smradů. To ty stánky s klobásama a přepáleným olejem. Taky naparfémovaný turistky z Ruska a (zřejmě) indický vonný tyčinky. 

Václavský náměstí má pod dozorem nějakej svatej Václav na koni a prej je to tradiční místo, protože místní si obvykle dávají sraz „pod koněm“. Taky už vim od Věnka, že je tomu říká mezi lidma Václavák (lidi si tady dost věcí zjednodušujou). 

Koukali jsme s Eddiem, Debbie a Věnkem na ten mumraj. „Tak kam teď? Možná, že by stálo za to mrknout se do Františkánský zahrady. Je to odsud kousek.“ Řekl Věnek a už nás kormidloval skrze davy lidí k tomu správnýmu místu. Opravdu to bylo kousek. Přešli jsme asi v půlce Václaváku tramvajovej pás a vydali se pasáží, ve který mě úplně ohromila cukrárna s těma nejúžasnějšíma dortama, který jsem kdy viděla.

Ovocnej světozor mátl jménem, ale řekli jsme si, že dobrý kafe a něco sladkýho nám nemůže uškodit. Eddie okamžitě roztál a lámanou češtinou si šel objednat strašně černej dort se šlehačkou (připomínal mi něčím rakev s krajkama) a latté s čokoládou na vrchu. Věnek s Debbie byli zajedno – zmrzlinovej pohár na přání a silný espresso. Já váhala mezi pohárem a zákuskem s ovocným želé navrchu. Pak jsem si dala obojí a k tomu ještě velký latté sypaný skořicí.

Chuťový zážitky byly bombastický a já jsem byla ráda, že od tý doby, co jsem příšera (na který to na pohled není poznat) nemám problém s váhou. Na Eddieho břiše se začínala pomalu ale jistě objevovat lehká pneumatika, kterou zatím ještě mohl zamaskovat větší mikinou. Náš pobyt v Česku (nevím, jestli si na tenhle název kdy zvyknu) mu svědčil – podle jeho kusých poznámek „až moc“. Asi mu naordinuju krapet cvičení v posilovně, kterou jsem plánovala budovat ve stodole někdy z jara.

Deb byla kyprá odjakživa, ale ať jedla cokoli, nepřibírala. Věnek naopak nějaký to kilo postrádal, protože jsme se dost často milovali celou noc a usínali k ránu. Zavadila jsem na ruce o prsten, na kterej jsem v tom všem vánočním šílení úplně zapomněla a uvědomila si, že jsem (do hajzlu!?) vlastně zasnoubená! Debbie šťouchala do Věnka, ten se zubil a Eddie vytřeštil oči, vyskočil od stolu a vřeštěl „Nell, ty jsi kurva zasnoubená! A mě se nic neřekne! Věnku, ty parchante zatracená! Pojď, ať Tě obejmu!“

Eddieho vzrušení a česko-anglický výkřiky rezonovaly cukrárnou a já skoro čekala, že lidi povstanou a začnou tleskat jako v americkejch romantickejch filmech. Místo toho, se jen některý maličko usmívali a jiný spíš zamračeně koukali, kdy ten americkej tyjátr skončí.

Jenom jedna babička se přišourala ke mě od svýho stolku, stiskla mi ruku se slzou v oku a řekla „Gratuluji, máte hezkého ženicha, děvčátko.“ To vyloudilo slzu i v mejch očích a já babičku políbila na čelo. Najednou se v ten okamžik objevil za výlohou cukrárny fotograf a vyfotil nás velkým teleobjektivem.

Věnek za ním vyběhl a chtěl se do něj pustit. Svaly napjatý jak náš kocour Ponkyšák než vystartuje na myš. To by nemuselo dobře dopadnout. Kromě jinýho byl občas Věnek horká hlava, když se jednalo o jeho blízký. Vyšla jsem za nima a položila ruku na Věnkovo rameno. I když jsem částečně nelidská, na Věnka mám uklidňující vliv. Podívala jsem se do očí tomu člověku s fotoaparátem a viděla jen údiv.

„Já vás nechtěl šmírovat. Ale jsem fotograf na volné noze a rád fotím emocemi nabité fotky. A ta scéna, kdy k vám přišla ta babička, byla neodolatelná.“

„V Americe už bych vás nejspíš žalovala. Ale tady se teprve rozkoukávám. Zatím se mi tu líbí. Jen s lidma je to horší. Moc jejich povaze nerozumim. Tu fotku mi pošlete.“

Dala jsem mu do ruky svoji vizitku, jemně odtáhla Věnka zpátky do cukrárny a pustila toho chlápka z hlavy. Měli jsme důležitější věci na práci – odpočívat a courat se po Praze. A Františkánská zahrada čekala opravdu za rohem a taky pěkný (spíš pěkně děsný) překvapení.

A začalo to tak nevinně. Zahrada byla maličko pokrytá námrazou a zimní sluníčko dodávalo místu tajemnej nádech. Okamžitě jsem cítila de javu. Tady už jsem někdy byla. Vybavily se mi růže v plným květu a bílý lavičky. A lidi divně oblečený. Hábity. Hnědý. S provázkem místo opasku. Okopávali zeleninu a střihali bylinky. Ucítila jsem v mrazivým vzduchu vůni oregána. A v tom jsem v domečku uprostřed tý zahrádky zahlídla stín.

Zařvala jsem „Debzraeli, pozor! Chraň Eddieho a Věnka! Já musím dovnitř!“

Uslyšela jsem svistot ostrejch perutí Debb a věděla, že tři lidi, který miluju a chci je ve svým životě jsou zatím mimo nebezpečí. Plížila jsem se k tomu domku a spíš cítila, než viděla jsem to, co tady musela Pramatka (kdo jinej by byl tak hnusnej?) nechat jako pojistku, pro případ, že se jí vymknu z pařátů. To oregano mě varovalo. Kdysi voněl oreganem jeden hubenej mnich, kterej… Na vzpomínky nebylo kdy. Musela jsem se začít hejbat rychlejc. Jinak to odnesou lidi, který nemůžou za nic z toho, čím jsem se stala. Sakra! Už jsem si připadala jako úplně normální Nell a teď budu muset, ze sebe zase vytáhnout tu příšeru Nellien s drápama a křídlama a se vší tou ztracenou silou a touhou zabít.

Vystartovala jsem a proletěla dovnitř oknem. Dopadla jsem mezi střepy (bez škrábnutí) jako kočka na všechny čtyři. Vrhlo se na mě něco težkýho a smradlavýho a taky hnusně kluzkýho. Instinktivně jsem uhnula před něčím, co připomínalo chapadlo se zahnutýma ostnama a snažila se špičkou křídla v barvě antracitu zapíchnout tu věc (smrdělo to jako zahnívající rybina). Místo toho, aby to zůstalo zapíchnutý a přestalo se to drát na svět, začalo mi to dávat na frak. Slizký tlustý chapadlo mi švihlo kolem krku a utáhlo se jako oprátka. I se všema svýma silama a schopnostma jsem měla dojem, že jsem v loji.

Jenomže já se přece měla vdávat (to jako vážně?!) a užít si Vánoce, který měly bejt ty nejhezčí za celej můj život. Ve zlomcích sekund, jsem ze všech sil řezala do toho tvora, do tý zaskákaně smrdutý ohavnosti a docílila akorát toho, že mu narůstaly další a další chapadla, který se plazily ven a snažily se rozpínat a vysávat život. Dusila jsem se. Pomalu mi docházelo, že tohle asi nezvládnu. „Oreganový olej, Nell.“ Zaslechla jsem neznatelnej šepot z Kdysi. Oreganovej olej jsem běžně nosila v kabelce na potírání boláků, ale to bych se musela k tý kabelce dostat…

Zařvala jsem, až se mi skoro rozpadly plíce. Vytrhla jsem se tomu hnusobnýmu zmetkovi ze změti chapadel vytáhla kabelku a zmáčkla lahvičku v ruce, až praskla. Stačilo pár kapek a… začalo to kvílet, scvrkávat se a mizet. Díky svatýmu Františkovi! Upadla jsem mezi zmrzlý bylinky a začala vnímat, jak lidi kolem ječí a v panice jeden přes druhýho se valí z Václaváku pryč.

Byla jsem ulepená a smrdutá jako hommeless. Úplně jsem tak i vypadala a najednou se ke mně blížily místní policajtský paka, který si podle všeho myslely, že jsem jenom hommelessácká smažka, která si udělala nezákonnou pařbu v nehlídanym domečku. Neměla jsem sílu jim vzdorovat, protože všechnu už jsem vyčerpala na tu věc. Budu se na to (tu věc) muset přeptat Deb.

Náramky mi ti „kolegové“ nasadili s krajním odporem a šťouchali mě tomfou, aby se mě nemuseli dotýkat. Řekla jsem jim, že nemám páru, co se děje a ani co se stalo a že mě mají pustit, protože mě úplně děsně děsí pistole. Jen jsem neměla žádnou energii k tomu, abych mohla zdrhat a řvát. Naložili mě dozadu do policajtskýho auta a nikdo (divný, co?) si ke mně nepřisedl. Místo na služebnu mě odvezli do ňákýho špitálu, kterej jsem předběžně odhadovala na cvokárnu.

Moc jsem se nepletla. Osprchovali mě od slizu (pro jistou z dálky) hadicí ledovou vodou. Pak mi nařídili svlíknout smrdutý (ještě furt) hadry a poslali mě s dozorem do normální sprchy. Navlíkli mi nějakou divnou košili se zavazováním vzadu, kterou pojmenovali jako „andělíčka“ a dozor mě pak připoutal k posteli.

Noc byla klidná, protože mi (pro jistou) šoupli do žíly nějakej sajrajt, po kterým jsem spala jako mimino. Ráno bylo horší. V pět ráno se rozsvítilo v pokoji jako na samotce ve vězení. Vrazili mi teploměr a nechali mě ležet připoutanou a odkrytou. Vrcholem toho sadistickýho vězení bylo to, že do pokoje úderem devátý hodiny nakráčeli tři chlápci a jedna ženská v bílým, něco si mezi sebou mumlali a pak se mimochodem zeptali, zda „Byla stolice?“

„Vy snad děláte pod sebe do postele?!“ Zeptala jsem se hezky česky a bez přízvuku. Vytřeštili zraky a zaregistrovala jsem výměnu názorů, jako kdybych tady vůbec nebyla!!! „Mluví česky, i když je američanka?!“ „Hej, vy tam! Já jsem tady! Koukejte mě do hajzlu odvázat! Potřebuju zjistit, kde je můj snoubenec, kamarád a taky nevlastní mamka. Jestli se jim něco stalo, tak si mě nepřejte!“ Výhrůžky evidentně nebyly dobrej nápad a já se (zase) ocitla v limbu. Ovšem tentokrát přišly sny (?).

Nejak se mi při odpoutávání od vědomí mlelo v hlavě, že tu zase ta mrcha musela nechat svoji Pramatčí (zatrolenou) stopu. Když se mi díky františkánskýmu mnichovi (z Kdysi) podařilo najít „lék“ proti Parazitickýmu svíječi (jak kruci vím, jak toho šmejda nazvat?!), musel mi něco províst. Asi jak mě ty ostny z chapadla dráply na zápěstí, něco mi přenesl do krve. Nějakou debilní nepozemskou infekci.

Sen? Vize?

Najednou jsem byla na nějaký pláni, kde rostl jeden jedinej strom. Bílej. Žádný listy, žádný květy, žádný plody. Žalostně mrtvej.

Jazyk se mi lepil na patro a měla jsem dojem, že ještě jeden nádech a začnu hořet. Vysušená na troud. Jako ten strom. Kdyby kolem nemrzlo, myslela bych si, že jsem na poušti. Nadpozemský schopnosti a síla byly někde v průdeli a já stála na mrazu před mrtvým stromem, oblíknutá jenom do tý blbý andělokošile s holou řití. Nohy se mi lepily k námraze na trávě, která byla bílá jako moje vlasy. Nehty na nohách jsem měla úplně černý od mrazu.

Měla jsem dojem, že se potácím jako při hnusný ranní kocovině. Strom jako kdyby se nepřibližoval, i když jsem už skoro běžela. Ze stromu vystoupil chlap. Ten se zase ke mně přibližoval až moc rychle.

„Vítám tě, Nellien. Už jsi tu dlouho nebyla, ale moje nenávist přežila celou tu nekonečnou dobu!“ Cítila jsem, jak se Pistorius (Kdo je vlastně k sakru Pistorius?) napřahuje, aby získal posmrtně (Když mě zabije.) moji magii. Jenomže já už byla dál. Ani se mu nezdálo, jak moc.

V mysli jsem vytvořila ohnivou kouli a nechala ji dopadnout na mýho bratra (Vždyť jsem přece sirotek!?). Pí se začal v tom žáru kroutit. Když se zčernalej rozpadal, jeho magie vstoupila do mě.  Od tý chvíle jsem začala vidět na světě veškerou temnotu. Nejvíc jí bylo v mým nitru.

Najednou se snesl z nebe Rafael a já otevřela oči.

Realita

Eddie seděl vedle mý postele na židli a z posledních sil mi odvazoval ruce. Byl bledej jako stěna. Jestli mu někdo ublížil, bude mít co dělat s Nellien! Se mnou. Debzrael s Věnkem stáli vedle s nějakým chlapem. Když si mě po propouštěcích procedurách (Nadělali s tim, jako kdyby mě propouštěli z lochu na kauci.) odváděli poněkud dezorientovanou a vláčnou, ale už voňavou a oblečenou, představili mi ho jako advokáta, kterýho zná Deb už nějakou dobu. Vypadalo to, že spolu měli (Nebo mají?) nějakej románek.

Každopádně mi to mohlo bejt jedno, protože už jsem nebyla přivázaná a jela jsem domů. Doma mi Věnek napustil vanu, přidal voňavý oleje a taky trošku (kapku) oreganovýho. Svlíknul mě, protože jsem ještě pořád byla slabá jako moucha z těch jedovejch koktejlů na psychině.

A taky z boje s Parazitickym svíječem, kterej jak mi sdělila šeptem Debbie cestou domů „Je jako olej v soukolí nehmotnýho světa. Zadřít, ho může jenom oregano. Je to pro svíječe jako jed – rozpouští ho. A budu už muset začít učit i Eddieho, protože Edward je Rafael. Rafael Uzdravující. Má už zakladní schopnost uzdravovat, jen musí ještě trénovat, aby ho to nevyčerpávalo. Než tě odvázal z tý hnusný postele, zacelil ti ránu na ruce. Máš tam místo ní pěkný tetování. Runu uzdravení. O tom samozřejmě neví nikdo z lidí. Takže pšššt, Nell.“

Nořila jsem se do vody, Věnek mě laskavejma dotekama umejval a svět se začínal pomalu nořit ze tmy do spánku beze snů. Ráno jsem si skoro nic nepamatovala, ale byl štědrej den, domem vonělo vánoční cukroví, smažení vepřovejch řízků, horká medovina na plotně, čerstvý kafe. S Věnkem a Eddiem (Rafaelem), jsme zdobili stromek v kuchyni a všude možně kde se dalo, jsme strkali do vázy smrkový větvičky, který v teple voněly, až to skoro bralo dech.

V kuchyni se čile pohybovala Debzrael, a správce Bláha se jí roztomile motal pod nohama, když se snažil „bezbolestně“ zabít kapra. Na to se Debbie nemohla dívat, tak nalila horkou medovinu Bláhovi, kterej jí požádal o to, zda by mu mohla říkat Josef a tykat mu. Deb si nalila taky krapet medoviny, tykání mu nabídla taky a poslala ho ven, aby mohla nebohou rybu skutečně bezbolestně ubezdušit. Ptala se, kdo bude jíst kapra a kdo jinej řízek.

Hlásila jsem se dobrovolně o vepřovej řízek z krkovičky řekla „Teda, sorry Debbie já kapra fakt nebudu. Je cejtit děsně rybinou a něco hnusnýho mi to připomíná… takže kapra fakt ne. Možná už ani lososa. Brrr!“ Debzrael se na mě vědoucně podívala, pokývala a pak mě objala a dala pusu. Byly jsme obě na měkko a já měla pocit, že (asi) kvůli tomuhle všemu obyčejnýmu lidskýmu konání jsou Vánoce vlastně docela fajn.

Večeře se hezky protahovala, Eddie Rafael Uzdravující si musel povolit pásek, Josef lehce laškoval s Debzraelem (a jí to nevadilo) a Věnek? Věnek mě celej večer opečovával, jako kdybych nebyla monstrum, ale jeho křehká, něžná budoucí choť. Měla bych (Eddiemu) najít nějakýho fajn kluka. Věnek prej má kámoše. Vzdělanýho, jemnýho a pohlednýho. Je sám, protože mu přítel zdrhnul s nějakým pošahaným potetovaným loosrem.

Budu muset nenápadně vyzpovídat Věnka. Seznámení musí proběhnout jako náhodou. Čili tak, aby se nám Edward nevyplašil, i když je teď ten archanděl a měl by něco vydržet.

Po večeři jsme si předávali dárky. Deb dostala knihu Velká česká kuchyně, Josef správce Bláha obdržel encyklopedii Dějiny umění v obrazech (nedavno jsem se dozvěděla, že je to vlastně kunsthistorik na penzi a správcuje rád a dobře), Věnek dostal nový řezbářský náčiní, protože práci se dřevem miluje a (dřevěný figurky pro betlém vyřezával sám) zaslouží si to. Eddie měl pod stromečkem „měkkej“ dárek, ve kterým byly o číslo větší džíny (kdyby posilka nezabrala) z jeho oblíbený líhně od Armaniho.

A já? Dostala jsem hodně tvrdej a těžkej dárek plnej písmen od jednoho severskýho autora. Trilogii. Napětí, akce, hlášky k zasmání. Můj oblíbenej detektivní žánr.  Pak ještě každej dostal spoustu drobnejch kosmetickejch a jinech serepetiček a jinech vánočních „nezbytností“.

Všechno bylo zas normální a já nebyla ani trochu příšera. Skoro tak krotká jako kotě. Teda kdyby to nebylo ve skutečnosti úplně jinak.

Edward je archanděl, Debbie taky.

Zbytek rodiny, do který teď patří ještě správce Josef a taky Věnek, je úplně normální. Snad se od nás tří nenakazí a normální taky zůstanou.

Kukly (2) – Zrození Nellien-Vanth

Když vás normální život vykopne jako žárlivá milenka a schvátí vás něco divnýho, co by nemělo existovat, můžete udělat jen dvě věci. Nechat se zavřít na psychině, nebo si zkusit (aspoň na pár vteřin) užít tu jízdu, která následuje třeba po tom, co se totálně zhulíte marjánkou. Všechno má jinou perspektivu a na následky můžete myslet, až se z toho vyhrabete. Pokud se vyhrabete.

Debbie je Azrael, já lovec. Taky mám neviditelný kopí po Elvisovi. Jedinej normální na tomhle šíleným světě, je Eddie. Nemá Kevina, truchlí a je mu pod psa. Má úplně reálný zážitky. Teda až na ty se mnou. Dělám mu v životě docela slušnej bordel a to mě na mě štve. Nejlepší kámoška by neměla svoje přátele děsit. Některý rána, jsem děsila i sama sebe, protože jsem čekala svý starý já. Odraz zrcadle, mě usvědčoval (minimálně) z omylu.

Zazvonil u mě jeden všední den notář, a že prej jsem zdědila nějakej statek v tý divný zemi, kde jsme s Eddiem byli za starou Newmanovou. Na dotaz, co je jako ten statek, mi bylo řečeno, že je to něco jako u nás farma nebo ranč. Nikdy jsem neměla vztah ke zvířatům ani ke kytkám a najednou jsem byla majitelka všech těch divnejch věcí spojenejch s prací a smradem.

„Jsou tam hospodářské budovy, polnosti, stáj s koňmi, chlév s kravami, chlívky s prasaty, slepice, perličky, kachny, husy, rybník s kapry, hospodářské stroje a také obytná budova po rekonstrukci. Všechno v hodnotě třiceti milionů té jejich měny, která se nazývá „koruna česká“. V celku na naše poměry nic moc, ale tam je to hotové jmění.“

„Jestli sem vás dobře pochopila – když to prodám, budu mít leda tak na lepší karavan tady, ale tam budu jako bohatá?“

„Tam nebudete bohatá jako, ale skutečně. Zbývá se jen podepsat tady dole.“

Listina, testament, nebo jak se tomu vlastně dalo říkat, obsahovala technickej výčet mýho čerstvě zděděnýho majetku a taky informaci, že dědím po zesnulý Vladaně Newmanový! Nechápala jsem, že nesmrtelná baba je v limbu, nepraskla jí kukla a já do ní nemusela píchnout svoje kopí, aby mohla odejít. Ale dědictví mi připadalo v mým novým životě jako ta nejmíň divná věc. Podepsala jsem a stala se majitelkou statku.

Další podivnosti měly teprve nastat. Ale to bych předbíhala. Když jsem zavolala Edwarda, byl na pokraji zhroucení a sebevraždu odložil až ve chvíli, kdy jsem mu nabídla život někde v Evropě, kde se nacházelo moje dědictví. Čekala nás cesta někam, kde byly rostliny, zvířata a kde mi to patřilo, aniž bych věděla, co si s tím vlastně počnu. Ale věřila jsem, že to s Eddiem dáme. Že kámoši jsou od toho, aby si v krizi pomáhali.

Oba dva jsme potřebovali vypadnout a začít někde znova. Po poradě a mnoha litrech latté, kilech palačinek u Deb a mnoha neveselejch dnech, jsme jednoho veselejšího dne prodali svoje domy, ve kterejch nám najednou všechno připadalo málo exotický a málo smysluplný. Peníze jsme ulili na konta, který byly dobře dostupný odkudkoli a část jsme si od kupců vzali cash. Let do Prahy jsem zase absolvovala v úplným omámení, který mi zajistila kaktusová pálenka a pár tablet Valia.

Probralo mě drncání v nějakým místním taxi, který kdysi dávno pamatovalo lepší časy, ale dneska jenom trápilo naše těla a natřásalo zavazadla. V kufrech vobalenejch smršťovací fólií, jsme měli jen pár kousků spodního prádla, nějaký džíny a trička. Taky teplý bundy. Prej jsou v tý Čechii tuhý zimy, když se dá do sněžení a mrznutí.

Že se blížíme k místu našeho budoucího života, jsme s Eddiem poznali podle fotky, která byla připojená k testamentu. Stejná brána, stejný stromy, stejná cesta do dvora ranče. Teda jak je v Čechách zvykem říkat „do dvora statku“. Všechno bylo stejný. Ale přeci jiný, protože z brány se loupaly kusy omítky, vjezd zarůstal trávou, vrata visely na uhnívajících pantech na dobrý slovo a dvůr byl plnej zmatený drůbeže, trusu a plevele. To měla bejt asi ta místní „rekonstrukce“.

U dveří na mě mával nějakej člověk ve vysokejch jezdeckejch botách. Pozdějc mi sdělil, že se tomu říká holínky a taky že je to praktický proti těm hovnům, kterýma jsem se brodila ke vchodu do domu ve svejch bílejch adidaskách. Ty byly po pár krocích zralý na vyhození.

Správce Bláha byl vůbec zvláštní týpek. Pozval nás s Eddiem dovnitř a žádal, abychom si sundali boty a vzali pantofle, který měly dřevěnený podrážky a kožený špičky. Prej „domácí dřeváky“, který tady „Zavedla madam Newmanová, mladá dámo.“ S těma slovama, se obrátil k taxikáři, zaplatil mu za svezení a poslal ho pryč. Ten jenom vyložil naše kufry do studený a vlhký chodby a odjížděl, jako by ho pronásledovalo něco zlýho.

„Ukážu vám vaše ložnice. Esi jsem to pochopil dobře, nejste manželé.“ Úkosem kouknul na mýho kámoše Edwarda, popadnul naše kufry a odvedl nás do patra po širokejch dřevěnejch schodech k našim ložnicím. Eddie dostal ložnici hned u schodů a já na konci chodby, na který svítily světla jako bludičky. „Koupelna je v přízemí. Ale teče jen studená voda. Bojler je rozbitej. Příští tejden se tu staví Venca Vaňous a spraví to. Nic mu neplaťte. Má předplacíno.“

Anglicky nemluvil, a přesto jsem mu rozuměla každý slovo a uměla mu odpovědět. V Eddieho očích jsem četla děs, kterej zase děsil mě. Než jsem zapadla do ložnice, dal mi najevo, že mám za ním přijít, až si vybalím. Otevřela jsem vrzavý dveře, otočila porcelánovým vypínačem a ve žlutým světle, jsem viděla „ložnici“. Postel, kterou by nepohrdli asi jenom vojáci konfederace v polním ležení, vedle ní stolek s lampou, která musela nutně pamatovat ještě pyramidy jako kamenný kvádry a okno za postelí slepý jako čerstvě narozený kotě.

Mrskla jsem kufrem na zem vedle postele a přemejšlela, jestli tohle nebyla ještě větší past, než to kopí k napichování kukel. Zatřásla jsem hlavou a šla do Eddieho ložnice. Vstoupila jsem bez klepání a ocitla se v pohádce. Edward seděl na kraji postele, nad ním nebesa, zdobenej noční stolek, skříň s intarziema a toaletní stolek se zrcadlem, porcelánovym umyvadlem a sadou břitev na holení. V ruce držel láhev prvotřídního červenýho vína a zíral na etiketu „Châteauneuf du Pape“.

„Asi jsme v ráji, Nellien. Jsme mrtvý a přišli jsme do ráje.“ byl tak sladce bezstarostnej, že jsem jen přitakala, vzala vývrtku a skleničky z ložnicovýho prosklenýho baru, nechala ho otevřít tu krásnou láhev a nalejt nám. Zároveň jsem zkoušela přeřvat ten můj nezaměnitelnej varovnej vnitřní hlas, kterej ječel hrůzou. Nebyli jsme na dobrým místě. Ale něco chtělo, aby Edward byl v klidu. Ať to znamenalo cokoli, já musela bejt voják ve střehu a na stráži. Noc bude dlouhá a určitě né klidná.

Se skleničkama v rukách, jsme se dali do průzkumu. Na patře, kde byly naše dvě úplně odlišný ložnice, byla ještě jedna místnost. Na veškerým nábytku, byly navlečený bílý fusaky, zatažený těžký závěsy. Rozsvítila jsem skleněnej mléčnej lustr. Ramena měl osazený žárovkama ve tvaru svíček, který vrhaly slabý světlo do prostoru. Asi to mohl bejt pěknej pokoj, když do něj třeba svítilo sluníčko, ale takhle se mi vůbec nelíbil. Divně to tam smrdělo. Asi naftalín, možná petrolej a taky něco jako spálený vlasy. Ani Edward neprojevoval zrovna velký nadšení.

Sešli jsme teda dolů. Objevili jsme záchod v prostoru pod schodištěm, hned vedle dveře do úklidový komory. Naproti byla koupelna, za kterou by se nemuseli stydět ani ve šlechtickým sídle.

Vana byla přesně ten typ, kterej se mi vždycky líbil ve starejch filmech. Stála uprostřed koupelny. Bílá, oválná, zvednutou záď, tvarovaný nožky. Vodovodní baterie byla přimontovaná na měděnejch trubkách, který vyrůstaly u přední části vany z dlažby na podlaze. Dlaždice na podlaze i zdech, měly zajímavej květinovej dekor, o kterým Eddie prohlásil, že by za něj klidně vraždil, protože takovej si vždycky přál.

Po levý straně bylo přes celou zeď nad dvojumyvadlem zrcadlo, nablejskaný jako psí kulky. Dokonce mi dost lichotilo i přesto, jak dobře jsem od poslední návštěvy týhle malý země vypadala. Umyvadla měla mezi sebou ostrůvek z akáciovýho dřeva a na něm nezbytnosti určený pro hygienu. Poličky nad umyvadlama byly prázdný. Jako by byly připravený na ty serepetičky, kterejch měl Eddie rozhodně víc než já.

Shodli jsme se na tom, že koupelna je teda prvotřídní. Dveře vedle koupelny, vedly do sklepa. Tam jsme teda chuť lízt takhle večer neměli. Táhlo tam studeně a taky trošku plesnivě zavánělo. Na to bude dost času jindy. Na konci chodby se svítilo. Vešli jsme dovnitř a viděli správce, jak přikládá do velikejch modrejch kachlovejch kamen. Když nás zahlíd, opucoval si ruce velikosti medvědích tlap o kalhoty a zval nás dál.

Něco tam krásně vonělo a teplo, který se šířilo okolo těch kamen, mě trochu ukolíbalo a já přestávala bejt ostražitá. Taky jsme s Edwardem zjistili, že na plotně voní horký víno s kořením, oslazený medem, který ze silnostěnnejch sklenic chutná jako dar z nebes. Taky pěkně lezlo do hlavy a my dva i správce Bláha, jsme začali bejt veselý a já už skoro nestíhala Eddiemu překládat do angliny, protože se mi pletl jazyk. Bylo zajímavý bejt nadrátovaná, i když mě nečekala cesta letadlem.

Bylo vidět, že správce je docela dobrej chlapík. Odtáhl mě i Edwarda do patra, uložil nás jako děti a popřál dobrou noc. V tu chvíli mi ani moc nevadilo, že postel není moje vlastní a oblíbená a usnula jsem oblečená a v botech. Zdálo se mi najednou, že do mě někdo strká. Ohnala jsem se a zavrčela jako podrážděnej pes. Hodně vzteklej. Spalo se mi tak krásně a někdo měl tu drzost a šťouchal do mě. Když se šťouchání proměnilo v třesení, to už mě to fakt namíchlo. Otevřela jsem kocovinou a spánkem slepený oči a zírala na nějakou mlhu, která mi připomínala starou Newmanovou!

Protřela jsem si oči, zatřásla hlavou a zamrkala. Nic. Pořád to u mý postele stálo a mlžnejma pařátama mi to drncalo do ramene. Nedávalo to žádnej smysl, ale to vlastně nic z posledních pár měsíců. Ruka mi vyletěla a prohnala se mlhovinou, aniž by jí ublížila. Zato drncání se změnilo v křečovitý sevření mlžnýho spáru, kterej mě zcela jasně dirigoval ke vstávání a sunutí se ke sklepu – ten mě lákal ze všeho nejmíň.

Měla jsem pocit, že moje paty za vlečňákem z mlhoviny vyrejvaj do dřevěný podlahy rejhy a do schodů taky. Cestou jsem se pokusila kopnout do dveří Edwardový ložnice, ale asi měl zrovna pěknej sen o Kevinovi nebo nějakým jiným fešákovi, takže na mý aktuální trable neměl dost času. Nebo tak něco. Každopádně dveře od sklepa se zívnutím starý obří tlamy otevřely a plesnivej (divně teplej) odér smíchanej s černo černou tmou, mě pohltil.

Schody dolů, byly kluzký jako mandle pacienta s angínou, já jela střemhlav samotíží a ještě mě vleklo něco z Newmanový mlhy prosycený spěchem a zlobou. Jako by se ta mrcha nemohla dočkat mýho konce. Ten přišel pod posledním schodem. Teda konec pádu do smrdutý teplý hlubiny. Pak jsem cítila každou kost a šlachu v těle a taky mě svrbělo kopí, jako kdyby byla další duše k proclení nablízku.

Mlhovina se svíjela kolem mě a pablesky ozařovaly sklep plnej zavařovaček. Marmelády a zavařovaný kyselý okurky, taky švestky, třešně, hrušky, ale taky maso a… Oči. Fakt zavařovaný oči. Nedalo se říct, jestli jsou lidský, hovězí nebo želatinový, ale měla jsem zřejmě kliku, že nemrkaly, protože jinak bych řvala jak protržená.

Bez řvaní se to stejně neobešlo, protože Newmanová ve svý nejvíc slizký podobě, se ke mně přicucla a vrněla blahem, že mě konečně drží v pařátech a může se mi tak vetknout do hlavy a promítat mi svý úchylný představy. Ječela jsem fistulí jako podebranej Gott (slavnej místní Zlatej pták) a mrskací kvocient mýho těla, se nedal zastavit.

Chytla jsem třas, kterej se přenášel i na stěny sklepa. Všechno se slejvalo do hmoty, nehmoty a bylo to zatraceně cool. Teda kdyby to nebylo úplně děsivý a reálný. Moje tělo se spojovalo s omítkou a taky s pískovcovejma kvádrama. Vrůstala jsem do nich a to všechno se spojovalo se mnou. Byla jsem mrtvá i živá a nikdy předtím, jsem neměla v sobě víc síly ani slabosti.

V mejch žilách kolovaly molekuly zrození, který nikdy nebyly víc smrtelný než v mým těle. Nevěděla jsem, jestli mám bejt ta hodná, nebo ta úplně nejděsivější bytost. Temná stránka mýho já, se hlásila o svoje práva, kterejm nebylo dopřáno se projevit, když jsem byla jen obyčejná Nell. Naproti tomu Nellien si žádala absolutní pozornost. A měla ji mít. Já ji měla mít.

Opanovala mě potřeba ničit. Chtěla jsem zabít všechno, co souviselo s Nell. Potřebovala jsem krev. A toužila jsem teď jen po jediným – zabít Edwarda. Společně s omítkou a pískovcem (moje „prodloužený perutě“ by mohly vyprávět), jsem stoupala vzhůru, aniž bych pohnula jediným svým kouskem těla. Schody byly jen malá část nutnýho přesunutí.

Dveře Eddieho ložnice se samy otevřely jen skrze moji vůli. Viděla jsem, jak tiše a klidně oddychuje pod prachovou peřinou. Chtěla jsem tu jeho lehkost a víru v dobrý věci zničit. Nevyhovoval mi. Vadil mi. Sral mě tím klidným spaním!!! Vystrčila jsem svoje drápy i kopí a měla jedinej cíl – zabít Edwarda…

Nic mi nemohlo zabránit to udělat. Nic. S někým jsem ovšem nepočítala. S Azraelem. Vlastně s Debbie. Už jsem natahovala pařáty, když mě odhodila tlaková vlna, která mohla pocházet klidně z propan butanový lahve, ale tu v ložnici Edward neměl. Když jsem se sbírala ze země, zaduněla Azrael/Deb jako projíždějící podzemka a zařvala „Okamžitě se prober, Nellien! Znovu už by ti to nemuselo projít!“

Nechápala jsem, kde jsem se vzala u Eddieho a kdy vůbec přijela Deb?! Kocovině se v mojí palici zřejmě dařilo vyrobit totální haši z mýho vadnýho mozku. „Debbie, zlato, kde se tu bereš? Asi jsem se včera totálně zchlastala a teď mi nic nedochází. Proč jsi tady?“

Zvláštní na tom bylo, že Edward i přes jasný známky hluku spí jako mimino. Deb postřehla, že se na Eddieho dívám a odpověděla i bez mýho dotazu „Musela jsem ho na chvíli uspat magicky. Byl by v hajzlu z toho, že ho chce jeho nejlepší kámoška zabít. Zase.“

„Jak zase zabít? Měla jsem dojem, že se mi to o tom sklepě a chuti ho zlikvidovat, jenom zdálo. Ale to bys tu asi nebyla…“

„Pojď se mnou dolů do kuchyně. Správce je na nákupech, tak máme čas si popovídat. A Edward se probudí až za hodinu. To už bys měla bejt schopná ho nechat žít. Lidi to s tebou teď nemají jednoduchý.“

V kuchyni nevím jakým zázrakem, bylo naklizeno, zatopeno. Na stole něco, co připomínalo několik lesklejch copů spletenejch v jeden (prej se tomu tady říká vánočka) a taky pěkně našlehaný latté přesně tak akorát na pití. Deb měla zřejmě komplice ve správci Bláhovi a taky neomezený pravomoce. Asi to bylo tím, že je ten archanděl.

„Nell, dej si kafe a tu vánočku a chvilku poslouchej. Pramatka Newmanová je sice pozemsky mrtvá, ale astrálně má mnohem větší vliv na tebe skrze všechno, do čeho vložila svoji energii. Proto jsi zdědila tenhle statek. Aby tě mohla víc ovládat. Vsadila bych se, že její popel určitě vmíchali do štuku, kterej je ve sklepě. A možná zrovna tam je portál. Pěkně maskovanej. No a tím portálem sem v noci asi vlezla a poslala do tebe všechny ty svý tisíciletý hnusy. A že jich nebylo za její život vůbec málo. Vždycky byla mrcha a vždycky bude. Musíme vymyslet, jak ten portál uzavřít. Nafurt. A to nevím ani jako archanděl, protože temnota není můj obor.“

„Já ti vůbec nerozumím, Debbie. Praská mi hlava ve švech. Nejdřív jsem úplně obyčejný opuštěný dítě a najednou jsem nějaká příšerná bytost, která chce vraždit nejlepšího kamaráda.“

„Nikdy jsi nebyla ani obyčejný dítě ani opuštěný. Jen sis měla tohle myslet. Dost často jsem ti musela mazat paměť. A to dá fušku, zaretušovat ty trhliny, který v paměti vzniknou. Obzvlášť když jsi taky bytost, která není úplně člověk. Teď už jsi dost zralá na to, abys přijala to, čím jsi doopravdy. Jako já jsem Azrael – ten, který ví o všech, kteří se narodili i o všech, kteří zemřeli, a budu poslední bytost, která opustí Zemi, tak ty jsi vlastně jinými slovy převaděč duší, který zbloudily a nemůžou se odsud urvat vlastní silou. A ty teď už přestaň koukat jako ztracený štěně a najez se. Po obědě začneme s výukou. A nechci slyšet žádný výmluvy.“

Ve vánočce jsem se nimrala, vybírala z ní rozinky a vůbec jsem nebyla nadšená z mejch novejch povinností. Otevřela jsem si na mobilu strejdu Googla a tetu Wikipedii a zkoušela najít něco o mojí nový získaný funkci. Vanth. Ta byla kdysi tou, kterou jsem se teď stala i já. Průvodce do říše mrtvých. Laskavý průvodce, ke kterýmu já měla po včerejšku sakra daleko. Budu se na to muset přeptat Deb. Ta mezi tím šla vzbudit Eddieho.

Přišel ke stolu neskutečně vysmátej a z něj i z Debbie, vyzařovala taková pohoda, že jsem si myslela něco o blbejch snech a nápadech. Vánočku nechtěl, tak mu Deb  (mám jí ještě říkat Deb nebo Azi?) usmažila fantastickou omeletu a k ní do zlatova opečenou slaninu a k tomu křupavý domácí rohlíky (něco jako croissant, ale tužší a míň mastný). Nepřestávala mě udivovat. Jako kdyby uměla úplně všechno. Na to se jí taky budu muset zeptat.

„Říkala Debbie, že se ti nějak blbě spalo, Nell. Copak, noční můra o lítání v letadle? Já spal úplně famózně a nezdálo se mi nic. Ani o blbým Kevinovi a to je fakt úplně senzační stav. A ještě tahle skvostná snídaně s nejmilejšíma ženskejma mýho života! Debbie, jsi úplně nejvíc nejlepší kuchařka i máma.“ dořekl s plnou pusou a já marně přemejšlela, jestli ještě nespim a nezdají se mi úplný hovadiny.

Během snídaně se vrátil správce a nabídnul Eddiemu výlet do města. Nákupy Edwarda vždycky bavily a slíbil mi, že pořídí pár nějakejch cool hadříků pro mě a taky nějaký bezpečný pití, po kterým by se mi nezdálo o děsuplnejch věcech. Popřála jsem mu good shopping a šla si dát do svý nový koupelny vanu. Potřebovala jsem se naložit jako třešeň do whiskey.

Otočila jsem kohoutkem a nechala zašpuntovanou vanu plnit vibrující horkou vodou („Kdy sakra spravili ten bojler?“). Vlnění, který se ve vaně přitejkající vodou měnilo, jsem vytunila trochou pěny s vůní levandule. Shodila jsem ze sebe svršky i spodní prádlo a pomalu se nořila do vody, od který jsem očekávala uvolnění, očištění a novou energii. Spolu s ponořením mojí smrtelný schránky do voňavý horký vody, jsem se dostala na hranici tělesný a duševní slasti. Zádama opřená o zkosenou záď vany, jsem byla neskutečně klidná a někde na rozhraní mýho hardware a software, se objevily dávno zapomenutý (spíš vymazaný) události.

Já jako malá na zahradě u vily v Praze. Pak jako malá v náručí Debzraela (tak teď budu v duchu říkat Deb). Na střední v ředitelně přebírám cenu za záchranu spolužáka. A teď mi to docvaklo. Při vodním polu, jsem Eddieho nezachraňovala (to jen tak vypadalo). Snažila jsem se ho utopit jak nežádoucí kotě! Jsem zrůda. Zrůda!

Veškerý blaho z vodní lázně bylo v trapu. Spíš v prdeli. Nahá jsem vystartovala z koupelny a hnala se (úmyslně) do sklepa a škrábala omítku, až mi nehty odletěly a zbyly z prstů jen krvavý pahýly, který se po chvíli (nasátý mojí prachzatraceně divnou krví), začaly měnit v pařáty a na zádech mi za lopatkama naskočily pupeny, z nich rašily křídla, který měly barvu antracitu a sílu vystřelenýho diamantovýho projektilu – mohly useknout hlavu třeba Titánovi, kdyby v týhle době byl po ruce.

Řev, kterej jsem vydávala, musel bejt určitě z jinýho místa než ze Země. Nic tak nelidskýho jsem nikdy neslyšela. Tentokrát mě neovládala touha zavraždit přítele, ale nutkání postavit se tý zrůdě ve mně a taky potřeba zlikvidovat Pramatku. Konec konců jsem byla něčím podobná její podstatě. Ne. To nebyla podoba, ale pokrevní prokletí.

Jakmile jsem si to (znovu) uvědomila, že jsem v její pokrevní linii, vzbouřila se ve mně všechna krev, která jí nechtěla patřit. Bylo mi u řiti, že mě může kdykoli skrze portál chytit pod krkem a nutit mě dělat věci, který bytostně nesnášim asi skoro stejně jako lítání v letadle. Chtěla jsem každou svojí nejapnou molekulou dostat starou Newmanovou a konečně (!) ji poslat někam do horoucích pekel prdelních, aby mi přestala lízt do života, nebo mě přestala nutit vraždit moje oblíbený lidi (pokud si to zrovna nezasloužej).

Jenomže na mojí nasranost neodpovídala ani stará Newmanová a ani sklep a portál (jakkoli podle Debzraela byl reálnej), se ničím nelišily od úplně obyčejnejch sklepů a „vchodů“ do nich. Najednou mi byla zima, třásla jsem se jako zjednaná. Schoulenou na posledním schodu do sklepa, mě našla a obejmula laskavá náruč Debbie. Vyvedla mě nahoru do kuchyně, naložila do kachlovejch kamen víc dřeva a nalila mi něco, co vonělo po medu a chutnalo jako bezinkový víno akorát bez alkoholu.

„To bude v pořádku, Nell. Zvládla jsi první proměnu na jedničku. Trošku jsem měla strach, že tě to pohltí a už se nebudeš chtít změnit zpátky. Ale jsi vážně hodně silná.“

„Spíš si připadám, jako kdyby do mě najel náklaďák a pak ještě pro jistotu couvnul. To, v co jsem se změnila… co to bylo? Moje skutečná podoba?“

„To je jen tvoje astrální tělo. Ovšem kdybys svoje pozemský zahodila, tak už takhle zůstaneš nafurt. Takže příští změna bude jen pod mým dohledem, OK?“

„Ok, Deb. Já to vůbec neplánovala. A dá se to vůbec plánovat?“

Před oči se mi položila mlha a pak tma. Několik hodin milosrdný teplý a bezpečný vaty, který se říká spánek. Ani nevím, jak se to Debzraelovi podařilo, že jsem se probrala až v podvečer na gauči v kuchyni obložená spoustou polštářků s květinovým potiskem a pod patchworkovou dekou laděnou do růžový.

To je barva, kterou úplně nejvíc nesnášim, ale teď mi byla ukradená. Na stěně tikaly hodiny, venku ještě bylo světlo. Slyšela jsem venku Deb a Eddieho, jak se něčemu smějou. Zabalená do tý sladce růžový deky jsem šla za nima. Prošla jsem chodbou až na zápraží a pak okolo zadní části domu na zahradu, do který byly otočený kuchyňský okna.

Od příjezdu jsem venku ještě nebyla. Zdi domu byly porostlý psím vínem a listí se pomalu barvilo do červena. Prošla jsem obloukem z odkvejtajících popínavejch růží a zůstala s pusou dokořán, že by mi do ní mohla v tu ránu skočit celá kráva a já bych se ani nezakuckala.

Kytky a byliny prorůstaly mezi sebou a tvořily neuvěřitelně pestrou směsici. Kvetly tu astry, jiřiny, trávy a spousta dalších rostlin a keřů, umístěný zdánlivě chaoticky, ale taky byly neskutečně půvabný. Uprostřed toho byl malej ostrůvek ze dřeva a na něm zahradní stolek se židlema. Eddie zrovna nalejval Deb a sobě něco z porcelánový konvičky do prťavejch šálků se zlatym okrajem a já cítila ve vzduchu podzim, čokoládu a ještě něco v čem byla vůně budoucího boje, kterej můžu klidně prohrát, když nebudu dost silná.

Čokoládu jsem nikdy moc nemusela. Teda kromě tý hořký. Nalitá do šálků a hustá jako tér, provedla útok na mý chuťový buňky. Seděla jsem s Eddiem a Deb u dřevěnýho stolku nad porcelánovejma šálkama, srkala horkou čokošku a rozplývala se nad kytkama, počasím a atmoškou toho místa. Newmanová mě srala tím, jak se mi cpala do života, ale taky mi dala dar – místo plný mystiky a novejch prožitků. Jak může bejt jedno bez druhýho, napadlo mě.

Další ráno, druhej den. Venca Vaňous. Opravář. Měl spravit ten posranej bojler, kterej už fungoval („Jak bych si jinak včera natočila do vany tu krásně horkou vodu s vlnkama levandulový pěny?“). Viděla jsem mezi dveřma chlápka, kterej měj umaštěný montérky neurčitý barvy a (kdybych nebyla Nellien), podezírala bych ho z toho, že mě chce položit na lopatky a svíjet se mezi mýma nohama v rytmu samby a udělat mi to bez ohledu na to, co si o tom zrovna myslím a kdo jsem.

Rozcuchaný hnědý vlasy mu spadaly na lopatky a oči černý jako trnky mě napichovaly na svoje ostří. Voněl vazelínou, konopným provázkem a železem. Ze mě se v tu chvíli stávalo želé. Měkly mi nohy i mozek z toho, jak voněl i jak se s jistotou pohyboval. Ukázala jsem mu koupelnu, kde za palubkovým přístěnkem trůnil bojler ke správce. Vědoma si toho, že má „předplacíno“, pozvala jsem ho po práci aspoň na kafe.

Za dvacet minut se přikolíbal typicky samčím pohybem do kuchyně. Zřejmě to tam dobře znal. Nabídla jsem mu (lehce rozechvělá) kousek pečenýho dezertu (nějakou místní bábovku) a nalila trochu kávy bez toho, že by mohl (ne že by snad chtěl) protestovat. Sednul si naproti mně a pustil se do bábovky jako by deset let nežral. Do kafe nasypal šest lžic cukru a zubil se na mě úplně bez zábran.

„Co ste Bláhovi slíbila za to, že mě bude pravidelně platit?“

Jeho otázka byla úplně mimo mísu. Nikomu jsem nic neslibovala. A Bláha byl zjevně idiotskej slibotechnickej parchant. Jenže mě to teď nezajímalo. Víc mě oslovovala nějaká animální složka jeho vystupování, která se vlamovala do mýho dosud asexuálního života, kterej se datoval od klíče krve Pramatky. Né že bych byla panna (pár žhavejch nocí jsem před dobrodružstvím v Praze už zažila), ale způsob, jakým se na mě díval, topořil chlupy na mým zátylku a vyvolával salvy docela příjemý nejistoty. Netušila jsem, jestli se na něj vrhnout a vyrazit s ním dveře, nebo mu (hned) podlehnout.

„Záleží na tom, kdo se ptá. Opravář nebo chlap bez funkce? Chlapů s funkcema jsem zažila dost, když jsem makala jako polda. A dost z nich mělo funkci jako šidítko.“

Huba mu ztuhla a bylo vidět, že polda nebo funkce jsou pro něj sprostý slovo. Asi měl nějakej škraloup, nebo někoho s funkcí v rodině. Mohlo mě to taky hned napadnout, když jsem zahlídla jeho tetování na zápěstí, který vypadalo jako nešikovně použitej inkoust. Ale vlastně dneska má tetování kdejakej „umělec“, takže by se mohlo zdát, že svět je dneska plnej lapků, který kradou cokoli a vraždí kohokoli. Některý třeba kradou pozornost. Stejně jako tenhle týpek, co se cpe bábovkou, pije druhou kaféligu a snaží se mě svlíkat očima, což mi (kupodivu) není až tak nepříjemný.

Od možnýho (nejen) tělesnýho ujetí s neznámým chlápkem, mě uchránil Edward, kterej se přihnal do kuchyně, sáhnul do kredence, nalil si medovinu a majetnicky se posadil vedle mě a ochranitelsky mi omotal ruku kolem pasu. To bylo znamení, který jsme měli už na střední domluvený, když mě viděl skoro ztracenou. Když jsem vykazovala známky euforickýho pomatení smyslů a chystala se rozbít si zase čumák namočenej do něčeho, co smrdělo případnou (mojí) zamilovaností.

„O co tu go, Nell? Obtěžuje tě? Jestli jo, má co dělat se mnou.“

Eddie se tvářil výhrůžně, což v minulosti zabíralo na první dobrou. Jenomže Vaňous se křenil čím dál tím víc, až i mě začínala lechtat bránice. Za pár vteřin, jsme se řehnili všichni tři ani jeden z nás nemohl přestat. V tu chvíli vešla Debbie a lehce nechápavě (navenek) začala kroutit hlavou, přičemž měla koutky pusy doširoka, jak moc ji to pobavilo. Viděla Nestvůru (mě), Nevinňátko (Eddieho) a Nevědoucího (Vaňouse). Vyloženě „svatá trojice“.

Chvilku jsme všichni předstírali společenskou konverzaci za pomoci vět „Dnes je ale krásný počasí na to, že se blíží podzim.“ „Skutečně, takový teplo tady nepamatujeme víc jak dvacet let.“ „To je velice zajímavá informace, na co nám budou naše nový polárnický bundy, Nell?“

Mleli jsme nesmysly, aby nevznikaly hluchý místa, až najednou bábovka zmizela, kafe bylo vypitý a Debbie vzala Edwarda za ploutev a táhla ho ven s tím, že mu musí bezpodmínečně ukázat letošní úrodu švestek. Dala mi prostor ke zkoumání týpka za mým stolem, kterej měl apetit hodnej anakondy a navíc byl šikovnej a tak trochu nevyzpytatelnej, což kdysi bavilo Nell, ale teď ještě i moje nový já – Nellien.

Asi vycítil, že se mi líbí a úplně bez obav mi řekl: „Kdybys potřebovala cokoli jinýho než opravy na baráku, tak se ozvi. Když nebudeš tak prkenná jako dneska, můžeme spolu i mluvit. Nebyl jsem kdysi jen dělňas jako teď většinu času. Ale to je na povídání někde jinde než tomhle muzeu. Jo a… říkej mi Věnku. Jsem Věnceslav. Ne Véna, jak si kde kdo myslí.“

S tím se odporoučel a při odchodu z kuchyně se málem přerazil o práh. Zamaskoval to pohybama jako že zrovna má chuť tancovat a byla bych přísahala, že udělal i ten pohyb, co Michael Jackson, což bylo v dřevních dobách dost neslušný a obscénní gesto, který dneska bylo spíš směšný a málo cool. Zavolala jsem na něj, aby se stavil za tejden, protože Deb bude potřebovat opravit destilační kolonu na švestkovej destilát a mávala jsem mu jako pubertální střevo a v duchu si říkala, jak můžu vědět něco o slivovici, když jsem jí v Praze kupovala jen jako desinfekční prostředek a to jen proto, že má víc jak čtyřicet procent lihu.

Asi jsem ho prostě jen chtěla znovu vidět, jak se nacpává dezertem a nezřízeně pije litry kafe. Na zahradě už zas bylo slyšet Eddieho a Debbie, ale skrze okno bylo cítit i kouř z malýho ohniště s ocelovou začouzenou mříží, který tady (prej) nahrazovalo gril. Zavolali na mě, ať donesu z lednice naložený stejky a vychlazený pivo. Místo přenášení všeho okolo baráku, jsem jim to podala oknem a stejnou cestou za nima vylezla ven. Není čas ztrácet čas.

Taky jsem si umínila, že místo současnýho okna bude okno francouzský, protože to bude praktický a navíc to znamená, že Věnek bude muset víc mrskat svým lákavým tělem okolo toho mýho a jestli bude možný s nim potom i mluvit, asi si ho Nell (teda Nellien) dá místo večeře i snídaně. Asi jsem se nemohla ohledně mojí současný tělesnosti víc splíst. Neměla jsem páru, co to vůbec způsobí za paseku.

Ale teď byl fajn předhaloweenskej podvečer, maso na mřížce vonělo, prskalo, ve sklenicích jsme měli zlatavý pivo s pěnou hustou jako smetana. Debbie úplně nearchandělsky krájela čerstvou zeleninu na masivním prkýnku, Eddie se mi opíral o ramena a objímal mě stejně, jako když jsem byla po těžký zkoušce z biologie, která mi u maturity vyšla jen tak tak a všechno kolem bylo zdánlivě zpomalený a táhlo se jako hustej javorovej sirup, ve kterým plavou tři úplně zpitomělý mouchy omámený množstvím dobroty. A v tý dobrotě mohla bejt ta největší past.

Nebo ne?

Ráno prej je moudřejší večera, tak jsem se v tom duchu odebrala do koupelny, kde tekla horká voda stejně jako den před tím z „neopravenýho“ bojleru, ale tentokrát jsem nebyla utahaná, přeměněná, ovlivněná, jen trochu poznamenaná sexuálním toužením. Ale to se dalo ve vaně (osamotě) vyřešit k úplný spokojenosti. Ukojenosti, ehm.

Pěna se třpytila všema mikrobublinkama, voněla (tentokrát) pomerančema a čokoládou (dík za rafinovaný vůně) a já vklouzla do vody a s rukou mezi nohama, jsem vyvolávala představy svalovýho vlnění Věnka opraváře a představovala si, že jeho dech voní bábovkou a kafem, což samo o sobě bylo vzrušující.

Pomalu jsem se blížila k vrcholu, když mi závěrečnou jízdu zkomplikovala moje součást zvaná Nellien. V ten moment, jsem potřebovala použít křídla barvy antracitu k oddělení hlavy mýho (zatím) Nemilence Nevinnýho od těla. To vzrušovalo Nellien. Pak se promítla do mýho mozku informace, že je potřeba zabít (to je furt nějakýho zabíjení) Věnka, aby Pramatka získala kousek nevinnosti jako vstup zpátky na Zem?!

„A kruci!“ pomyslela si Nell, která se prala uvnitř mě s Nellien a ta Nell bez výhod, začala volat Debzraela na pomoc. Debbie se objevila jako mávnutím mý antracitový zatraceně ostrý perutě a z hloubi archandělskýho mezihrudí zněly trouby z Jericha, který nahlodávaly někde ve sklepě portál, aby se jednou pro vždy vzdal a neškodil. Aby mě ta mrcha Pramatka už konečně pustila ze svejch pokrevních tenat.

Jenomže to nestačilo. Debbie potřebovala, abych se zjevila v astrální podobě, zůstala v ní už jen sedm minut – přesně tolik minut jsem mohla bejt bez pozemský Nell a pomohla jí setnout astrální hlavu Pramatky, aby se už nikdy nemohla vrátit a škodit. Komukoli.

Někde v pozadí mi Elvis zpíval „Love my tender…“, Nellien nabírala sílu z doteku Azraela a snažila se skrze Nell, uchovat si vzpomínku laskavýho psychopompa Vanth. „Buď laskavá i k tý mrše, Nellien.“ Špitala uvnitř i vně Nell. Moje pozemský já, najednou drželo tu zrůdu ve mně na špagátu a směřovalo mě k laskavýmu ukončení jiný zrůdy. Kopí vibrovalo a čekalo na Nejvyšší kuklu.

Za pár okamžiků se chvěl v křečích celej statek a já mohla jen doufat, že to nepoškodí Eddieho. Jen k tomu myslí moje částečka zvaná Nell zabloudila, dostalo se mi od Azraela ujištění, že Edward hluboce magicky spí na zahradě v lehátku, a i kdyby nás Pramatka zabila (Nellien a Azraela), Eddie bude OK a zdědí statek i se správcem a hospodářem jako bonusem.

Bylo dost dobře možný představit si, že Pramatka a puknutí její kukly, ke který zároveň ona sama byla klíč (stejná krev jako Oprah, stejná jako já), způsobí výbuch jako několik Černobylů a Hirošim dohromady. Mohlo to vyhladit vrásky zemský kůry do doby, kdy Země byla jen pulec a všechno ostatní by plulo někde v myriádách úplně cizích světů včetně toho astrálního.

 Vibrace způsobily trhliny, který vedly hlouběji, než byl sklep. Vedly do samotnýho jádra Země. V tom místě byl jeden jedinej bod, kterej připomínal klíčovou dírku. Jak bylo Nellien i Debzraelovi hned jasný, patřilo do tý minidírky jen to jediný kopí, který mi předal Elvis. Toho jsem jasně slyšela, jak spolu s Debzraelem „zvučí“ „Už je čas, tak dělej, máš na to! Dokážeš to! Jsme s tebou!“

Nemyslela jsem si, že bych někdy měla pocit, že se z akce (policejní) poseru a to ani, když mě ten grázl Luke Smash střelil. Teď mi svěrače v celým mým astrálním těle tancovaly kvapík a chystaly se vyvrhnout něco (určitě!) NECHUTNÝHO…

Pramatka mi kvílela v hlavě, krvi, uvnitř i okolo celýho statku a škrábala do hrudi mýho astrálního já pařátama hodnýma přerostlýho šavlozubýho tygra strašný výhrůžky, co všechno… zavřela jsem oči a poslepu přibližovala kopí tam, kam jsem ho mohla dostat jenom já. Nellien Umbrellová, psychopomp. Světlo si našlo cestu skrze mě a spalovalo všechno odporný a hnusný v Pramatce. Ona průsvitněla a oblíkala jemnější obaly, který už nepraskaly, ale jen zahalovaly krásnýho motýla, kterýho jsem pojmenovala Návrat Gabriela.

Z prostoru mezi námi se zhmotňovaly dávno zašlý atributy – lilie, kopí a štít. Otiskly se do stěny na rozhraní Země a astrálu a se syčením se začal prostor kolem mě a Azraela smršťovat, nabývat reálnejch rozměrů a s tim se měnily naše těla, který se vracely do pozemský Debbie se širokou mateřskou proláklinou v mezihrudí a do Nell, která uvnitř byla stále trochu Nellien. Ale zároveň byla taky tou holkou ze střední, která teď po týhle patálii toužila otevřít si láhev Châteauneuf du Pape se svým úplně nejvíc největším kámošem Edwardem a nejlepší náhradní mamkou Debbie, trošku toužila políbit Věnka a žít si trochu obyčejnej život.

Dokud nebude (zase) potřeba ochránit úplně obyčejnej pozemskej život, na kterej by měly (měřeno mezisvětově) mít nárok i úplně obyčejný nepozemský příšery jako Debzrael, Nellien-Vanth a ostatně (aniž by měl ponětí o svý skutečný moci a ukolu) i Eddie – archanděl Rafael. Ten, kterej bude střežit všechny naše kroky a udržovat nás v bezpečí…

Anděl je Boží posel.

A tím může být svým způsobem každej člověk.

Kukly (1) – Kopí od Elvise a Lovec duší

Jsem divná. Asi bych nikdy taková nebyla, nebejt tý kulky, co lízla moje plíce. Teď chodím na terapii, a kdybych tak zatvrzele neodmítala mluvit o tom, co se stalo, řekla bych to mýmu psychologovi asi takhle.

Jmenuji se Nell Umbrellová, jsem nemrtvá a byla jsem polda. Zatracenej parchant Luke Smash mě střelil, když jsem si pro něj šla. Já pak byla na cestě pryč.

Znáte to. Světlo na konci tunelu, vůně, fanfáry a tak.

Jenomže někdo mi na tý cestě vrazil do ruky zvláštní miniaturní kopí a řekl hlasem Elvise – ještě jsi neskončila, baby!

Jsem tedy zpět a občas (soukromě) vyšetřuju nevyřešený a záhadný vraždy.

To kopí od Elvise je něco jako špendlík na propichování balónků. Úplně nenápadně mi během návratu zpět od Elvise, vrostlo do ukazováčku pravý ruky mýho pozemskýho těla a slouží mi k propíchnutí obalu zbloudilý duše. To aby odešla tam, kam já zatím nemůžu. Mám úkol. Elvisův hlas to řekl jasně “Musíš do takový zbloudilý duše píchnout až obal praskne jako kukla zralýho motýla.

Pak se teprve může přesunout s lehkostí tam, kam patří. Já už mám odslouženo. Čekají na mě na druhý straně. Jsi na řadě, tak se snaž!” Snaž se. Instruktáž pár minut a už jsem podle něj Lovec duší nebo co. Kdyby nezněl přesně jako Elvis, asi bych trvala na tom, že i já chci bejt bludná duše. To se mu to radí, když to dělal sto let. Je to o dost složitější, než se na první pohled zdá. Abych mohla kopí použít a kukla, ve který bydlí po smrti zbloudilá duše, skutečně pod jeho hrotem praskla, musím tu duši poznat.

Tedy úplně poznat a taky k ní najít klíč krve. A na to dost často musím využít svý starý kontakty u policie. Už tam nepracuju, protože psychiatr po mym návratu z nemocnice, stanovil diagnózu “posttraumatická stresová porucha.” a nedoporučil návrat do služby. Nemůžu teď vidět střelný zbraně, aniž bych začala hystericky ječet a zdrhat. A to jak každej ví, polda prostě dělat nemůže. Makám teď aspoň jako soukromý očko (nějak zaplatit složenky musím). Na to mi licenci dali. Na sebeobranu místo pistole nosím na každým boku jednu dýku a v kapse boxera. A Edward mi přihrává kšefty.

Je to kámoš ze střední a taky patolog na soudním. Když je dlouho něco nevyřešenýho, dá mi tip a pustí mě k informacím zevnitř. Teď mám zjistit, co se stalo nějaký Newmanový. „Pachatel neznámý, případ odložen“. Zírala jsem na vyloženou konzervu místa činu. Viděla jsem už hodně míst, kde někdo umřel, ale aby všechno zůstalo na místě nezměněný deset let, to byl unikát. Viděla jsem policejní zprávu i fotografie z místa činu a měla srovnání s jinejma případama. Všude ležely hnusný vrstvy mastnýho prachu…

Většinou se pozůstalí postarali o likvidaci všech připomínek na svý drahý zesnulý. Aby měli klid. Aby se (slovy psychologa) “vyrovnali se ztrátou”. Tak tady to zrovna neplatilo. Asi neměli příbuzný psychologa, nebo mrtvá příbuzný. Příbuzný tam podle spisu i podle zaplacenejch účtů byli, ale “Dlouhodobě žijí v zahraničí. Místo pobytu: Česko.”

Udivilo mě, že nějakej neameričan (Původ Čečensko nebo tak něco) žije typickým americkým způsobem života. Několik kreditek (pět, na každý zhruba deset až dvacet dolarů), pravidelný stěhování za prací (celkem šestkrát) a každoroční rodinný oslavy dne Díkůvzdání (fotografií celkem třicet tři) a na nich “dívka” Oprah, která s Oprah Ježmátushow neměla společnýho nic než jméno.

Zhnuseně jsem přejela cípkem papírovýho kapesníku přes televizi. Ve vrstvě prachu zůstala rýha a na cípu kapesníku se navrstvila zvrásněná polokoule lepkavýho prachu. Asi vyšší vlhkost nebo sousedi příliš používají friťák a mastnotu “sdílí” skrze nepoužívanou digestoř. “Jak to vypadá, tady je to fakt mrtvý a to ve vší úctě k tobě Oprah.”

Podrbala jsem se na zátylku a věděla, že se budu muset nějak spojit s těma jejíma příbuznýma. Ostatně kolik asi tak někde uprostřed Evropy může bejt Newmanovejch? Když jsem zavírala dveře bytu Oprah Newmanový, nabyla jsem skoro jistotu, že byt není tak prázdnej, jak se zdálo. Prudce jsem rozrazila už přivřený dveře a stihla koutkem oka postřehnout nějakej stín. Ovšem jako kdybych najednou nic neviděla.

Ale přece… Na temný ploše obrazovky, kde jsem zanechala stopu svýho kapesníku, bylo zcela zřetelně načmáraný kostrbatým písmem “Oprah se zlobí. Oprah chce vědět, proč zůstala sama. Oprah se to nelíbí!” některý zbloudilý duše se chovají jak malý děcka. Vždycky jsem měla šestej smysl pro nesmysl a taky občasný halušky (halucinace z přemíry teinu). Protřela jsem si oči a vzápětí zanadávala na svou reakci, protože nalíčený oči vážně dokážou štípat, když si promnete řasenku až do oční sliznice.

Nápis ovšem nezmizel. Navíc mi zřejmě řasenka způsobila optickej klam, protože (Jak je to kruci možný?!) písmo lehce fosforeskovalo. Zase jedna duše k „proclení“, ke který se bude těžko hledat klíč.

“Že já tomu Ewardovi vždycky slíbim vyšetřování takovejch věcí, který jsou a) nesmyslný b) nemožný! Sama sobě se divím!”

Edward je můj nejlepší kamarád už od střední. Já taky byla jeho nejlepší kamarádka už od střední. Původně jsem si myslela, že po mě jede. Ale jen do doby, než mi řekl “Jsi super kámoška, Nell. Myslíš, že se Mikovi (kapitán rugbyového mužstva Snails) můžu aspoň trochu líbit?” Pak už zůstalo u klasickýho kámošení bez výhod s výhodou jedinou a to tou, že jsem od tý doby, měla svýho osobního módního poradce.

Stačilo, když jsem se oblíkla do něčeho, co neladilo a Ewardovi z toho hned naskočila ustaraná vráska nad kořenem nosu. Z bytu Oprah jsem jela rovnou za Edwardem. “Ahoj Eddie! Mám pro tebe něco novýho ohledně Oprah. Máš recht, že byla z divný rodiny. Musíme to probrat. Buď tak dobrej a udělej si na mě chvilku. Dorazím za patnáct minut – ještě se stavím u O’Railyho pro ty božský sendviče! Papa!”

Nedala jsem Ewardovi na odpověď ani vteřinu, protože jsem stejně mluvila s jeho záznamníkem. Věděla jsem naprosto přesně, že v sobotu odpoledne, je Edward už posledního půl roku doma, protože rozchod s Kevinem vážně nedokázal zpracovat. “Měli jsme to naplánovaný, Nell. Svatba ve Vegas, pár tejdnů v Karibiku a pak už jen nádhernej život! Tak proč mě (kurva!) vopustil dva dny předtím?!”

Teď byly důležitý sendviče a pokec. Pro Edwarda jako terapie, pro mě jako válečná porada před cestou do míst, kde se mohlo stát cokoli, protože v srdci Evropy přeci (“Zcela jistě!”) vládne temnej středověk a určitě (!) se tam ještě jí rukama (brrr).” Před domem jsem zatroubila na klakson naše dohodnutý znamení. Vzala jsem sendviče (vajíčkovej pro sebe a s krůtím masem, cibulkou a slaninou pro Eddieho) a vešla do dovnitř.

Na stěně tikaly hodiny s podobiznou Michaela Jacksona místo ciferníku. Poněkud bizarně působily římský číslice, který vytvářely dojem ujetýho tetování na křídově bílým obličeji. “Vypadá jako smrtka.” Pomyslela jsem si už asi po dvěstěpadesátitisícátý při tom pohledu. Zrovna úplně stejně jsem věděla, že Eddieho najdu za domem na proutěným křesílku, jak čumí do bazénu, ve kterým už nějakou dobu mají mejdan jenom sinice.

“Ty sinice jsou mojí živou vzpomínkou na Kevina.” říkal s železnou pravidelností. Dneska se ale jen otočil a suše utrousil “Dneska má Kevin pohřeb.” “Jak? Co? Vždyť jsem ho dnes ráno viděla, jak si v bistru u Joudyho kupuje latté!?” Nějak jsem nechápala. “Jo. To je v pořádku. Jen mi cvokař řekl, ať mu vystrojím pohřeb. Abych se ho zbavil. Víš, jako tečku. Takže pohřeb bude tady v bazénu. Už mám na ty sinice chemii. S jejich vyhubením, bude pro mě Kevin mrtvej a já…” Nadechl se a dodal “Budu volnej. Volnej a k dispozici. Začnu cestovat, Nell!”

Podávala jsem mu sendvič a zakousla se do svýho vajíčkovýho a s plnou pusou pohlásila “Upřímnou soustrast. Zvu tě do Prahy. To je někde v Čečensku nebo tak. Dobrodružství a volný chlapi. Pro nás voba.” Eddieho se to zřejmě příliš nedotklo, protože obřadně sypal chemii do bazénu a za každou vysráženou vločkou ve vodě, viděl obrázek Kevina, kterej se rozpouští v kyselině. I s kostima! Pak mu došlo, že jsem asi něco chtěla. Podíval se na mě a s hrůzou v hlase konstatoval

“Nell?! Co ty strašný antisluncový brejle na hlavě?!” “Co? Jo, tyhle? Byly na botníku, tak jsem po nich sáhla. Asi je u mě zapomněla moje náhradní máma (Přece ti nebudu vykládat, že ten kluk byl fakt třída! Jen se pak už neozval a mě zbyly ty brejle.).” Zakousl se do svýho sendviče a ještě s plnou pusou pronesl “Chudák Kevin. Ať je mu voda lehká. Teda země. Ale né, ani země! Ať už de do prdele, hajzl, hajzl, hajzl!”

Zkroutil se v pase, zahodil zbytek sendviče do bazénu k bakteriím a s pláčem mi padl do náruče. Hladila jsem ho po vlasech jako děcko. Když už jsme koukali u druhýho piva na jedenáctej díl Teorie tygra, konečně se Edward sebral a zeptal se “Tak kdy letíme? Praha je prej mystická. Třeba tam potkáme rabiho Lőwa nebo si nabrnknu Golema.” S posledním slovem začal chrápat jako najatej.

Mateřsky jsem ho přikryla dekou, dala si sprchu a zalezla do jeho obrovský postele – pod deku s obrázkama Michaela Jacksona. Málem jsem zapomněla. Bejt nemrtvá, má jednu výhodu. Nemůžu znovu umřít, ale to mi proti strachu ze střelnejch zbraní stejně moc nepomáhá. Takže v Praze určitě neumřu. Ale možná umřu cestou, protože děsně nesnášim lítání. Takže jsem na internetu začala hledat letenky do Prahy.

Divná rodina Oprah (ty “společný” fotky ze dnů Díkůvzdání byly vyrobený ve Photoshopu), byla podle posledních policejních záznamů někde v Praze. Vlastně nevím, jestli se dá rodinou nazvat prateta, který je (jestli se kolegové při zapisování nespletli v datu) podle všeho už sto třicet?! Je teda klidně možný, že už spíš bydlí někde na hřbitově v dřevěným pokoji nebo v plechu nebo je pohozená na nějakým kusu trávy. Ale stopa je stopa a já jsem lovec. Lovec duší nebo co.

Abych Oprah poznala a mohla se na ni napojit, potřebovala jsem klíč krve. Vždycky někdo z rodiny byl klíč. A to, i když zemřelýho za jeho života nenáviděl a nestýkal se s ním. Občas to byla docela fuška ho najít, zejména když o to nestál. Zavolala jsem Edwardovi, aby si vzal dovolenou na příštích deset dní “Letíme zejtra. Vyzvedni mě a vezmi mi kufr připravenej za dveřma, a kdybych nebyla k probuzení, tak mě nalož tak, jak jsem.”

Oblíkla jsem si funkční prádlo, tepláky, bílý triko s potiskem motýla, ponožky a tenisky. Po netu jsem si objednala litr whiskey a o hodinu později s ní vlezla na gauč. Když do letadla v osm ráno, tak jedině na šrot. Eddie už to znal. Párkrát jsme spolu letěli na dovolenou, když mu něco nevyšlo. A teď když mu dal Kevin kopačky, potřeboval vypadnout.

Ráno v půl sedmý naložil do svýho MINI Cooperu můj kufr a za ním odnesl mě. Mám štěstí, že nezvracím. Jen se se mnou všechno točí jako na kolotoči. Neudržím se na nohou a hrozně blábolím. Ale jak už jsem řekla, Edward už mě zná. Střízlivou mě do letadla nedostanou. Hotýlek, kterej jsem v Praze předem zamluvila, byl v Praze v místě zvaným Anděl.

Připomnělo mi to Elvise, mojí kocovinu a to, že tady angličtina musí bejt zřejmě druhej nejpoužívanější jazyk, protože v blízkym okolí hotýlku, to byl samej pub, Cafe a shopping centrum. Zapadli jsme do nejbližšího pubu, objednali beer a po třech pivech, jsme ve dvou šli na hotel skoro po čtyřech. Žádnej Golem se neukázal. Akorát jsme měli oba večer v posteli navíc opici a ráno „kočku“, jak důvěrně říká Eddie kocovině.

Po snídani u Starbucksu, jsme si šli koupit antisluncový brejle (ty strašný jsem si vzít podle Eddieho vzít nemohla), protože na rozdíl třeba od Washingtonu, v Praze sluníčko divně kouše do očí, když máte za sebou opici a s sebou nedoléčenou kočku. Taky jsme koupili mapy, místní sim karty, bazarový telefony, lepící pásky, multifunkční nože Wictorinox, baterky, taky lehký deky a nějakej místní šnaps se švestkama na etiketě – to pro případ potřeby desinfekce, protože čtyřicet procent alkoholu muselo vymejt i ránu od dinosaura.

Adresa starý pani Newmanový, byla na mapě kousek za Pražským hradem (pokud už náhodou nebydlí na hřbitově), tak se dalo lehce předstírat, že jsme jen náhodný turisti. Skvělý na Praze je, že je na každým rohu nějakej stánek s jídlem jen tak do ruky a všude člověk koupí pivo, který je tak silný, že na malou opici stačí jedno úplně s přehledem.

Až poletíme zpátky, místo whiskey si dám pět českejch piv. Jo. Po nich budu spát bezpečně až do Washingtonu. Dávat si český pivo před cestou přecpanou tramvají ve třicetistupňovým vedru, nebyl nejlepší nápad. Já se začínala chechtat a Eddie motat. Různý předměty (většinou selfie tyče japonskejch výprav) nás dloubaly do žeber, občas do zad a my se na stanici Brusnice vymotali ven a chvíli střízlivěli na pruhu trávníku.

Edward se umazal od psího hovna a já mu se smíchem čistila postiženou zadnici svým náhradním tričkem a šnapsem se švestkama na etiketě. Smrděl tak dvakrát. Trochu po tom hovnu a trochu těma švestkama. Asi jako homeless, kterýho naložili do švestkovýho lihu. Lidi se otáčeli a já si připadala ještě hůř než blbě. Vypadli jsme tam odsud první ulicí dolů. Za rohem jsme se podívali do mapy a zjistili, že tetička „naší“ mrtvý Oprah, bydlí v ulici Pod hradbami.

Za chvíli jsme zkoprnělí stáli před obrovskou vilou, která zřejmě svý nejlepší léta měla za sebou. Okna zírala slepě do ulice, fasáda se v kusech loupala, střechou zřejmě zatejkalo. Ze zahrady za rezivějícím plotem, natahovaly zpustlý dřeviny svoje pařáty. I jako nemrtvá, jsem se tu cítila hodně nesvá. Ještě že ta vila neměla v kapse pistoli. Ani ty kapsy, do kterejch by ji dala. Dodala jsem si odvahu tím, že jsem si zavdala trochu toho švestkovýho čistidla. Málem jsem přišla o dech i hlas, kuckala jsem a dávila se a rozhodně jsem Eddiemu zakázala pohledem, aby se mě dotýkal, protože smrdět teď jako on, se mi vůůbec nechtělo!

Opřela jsem se do zrezivělý brány, která na nás se skřípotem rozevřela svou hladovou zanedbanou tlamu a pozřela nás. Rostliny pokryly chodníček i schody, každou chvíli se naše oblečení zachytilo o nějakou z nich. Jako kdyby tady všechno nesnášelo nezvaný hosty. Na zvonku stálo „Newmanová Vladana“. „Je rozumný tady zazvonit, Nell?“ slyšela jsem šeptat Edwarda.

To je poslední, co si pamatuju, protože pak jsem utrpěla šok! Najednou se mi při stisknutí zvonku, vybavila scéna, kdy moji plíci proťalo něco strašnýho, a já ztratila vědomí. Teď jsem byla při vědomí, ale zároveň ve svým bezvědomí tehdy. A slyšela jsem to, co jsem v bezvědomí tenkrát neslyšela „Oprah, ta děvka! Zradila mě a to jí nedaruju!“ byl to hlas toho zmetka Smashe! To on zabil mimo jiný taky Oprah. Docvaklo mi, že to byl Burnsův kontakt. To byl ten informátor! Bože. Tak Oprah…

Taky mi došlo, že detektiv Burns s ní spal. To on věděl o její rodině. O tetě. Stiskla jsem rty a taky kliku. Spojení s klíčem k duši Oprah, bylo navázný. „Jdu dovnitř, Edwarde. Ty na mě počkej venku. Nerozuměl bys tomu, co se tam bude dít. Jednou ti budu vyprávět o tom, co se mi stalo, když mě ten hajzl střelil. Bála jsem se, že další doktor, kterej mě bude mít pod rukama, budeš ty. Ale stalo se něco horšího.

Ale na to teď není čas. Počkej. Vrátím se. Slibuju.“ Vešla jsem do zatuchlýho domu a v šeru si stírala z obličeje pavučiny. Cítila jsem, že paní Newmanová není daleko. Bylo slyšet, jak v dusným tichu pumpuje její srdce. Necítila ani trochu strach. Zvláštní. Většina klíčů krve byla podle Elvise vyděšená. Působilo na ně (nějak) to moje kopí v ukazováku. Musela jsem získat kapičku jejich krve a z ní pak přecházelo poznání na mě. Pak jsem mohla poslat bludnou duši tam, kde má bejt.

„Čekala jsem, že přijde Elvis.“ pravila dáma tak zvrásněná a kostlivá, že by klidně mohla bejt matkou… „Vlada Napichovače?“ dokončila ona nahlas to, co já si myslela jen v duchu. Pozorně se na mě zadívala a dodala „Měla jsem za to, že přijde-li někdo jiný než Elvis, bude daleko nápaditější. Nu, nedá se zřejmě nic dělat. Každý další lovec, je o kategorii níž. Už jste v mém životě třetí, má drahá. A Oprah nebyla má neteř ze vzdáleného kolena. Byla to moje dcera! Pokaždé zemře nějaká z mých dcer, aby přivedla lovce ke mně.„

Zase věděla, nač myslím. Děsila mě. Nohy mi začaly tvarohovatět a já měla hodně blízko k tomu, abych sáhla po jedný z dýk u pasu. Naštěstí jsem zavadila ukazovákem o zábradlí schodiště, na kterým ona stála. Bolest pod nehtem, byla zřetelná. Vždycky to bolelo, když jsem brala klíčům kapku krve. Natáhla ke mně ruku a řekla „Udělejte, co musíte. Osvoboďte duši mojí dcery.“

Kapkou krve dámy starý jako svět, se ve mně rozběhly všechny informace, který se valily mým nitrem tak, jako by mě válcovalo utrpení všech a všeho. Stála jsem před Pramatkou. To ona byla u zrodu všeho. U zrodu Života. Taky se mi dostalo poznání, že Oprah byla její poslední dcera. „Ano, je to tak. Lovci jsou ke mně přivedeni vždycky, když zemře jedna z mého rodu. Ty jsi poslední lovec svého druhu.“

Zatmělo se mi před očima. Poslední?! Přece to po mě nikdo nemůže chtít navěky?! „Elvisi, ty parchante!“ zařvala jsem, až se vila otřásla v základech. Já se otřásla v základech!!! „Já… já tohle ale nechci! Ať si to zase vezmou zpátky! Bože, proč zrovna já?“ „Odjeďte s tím chlapcem, co čeká venku, odjeďte, osvoboďte duši mojí dcery, zajeďte si na dovolenou, odpočiňte si a pak, až se uklidníte, můžete se vrátit sem. Tady jste totiž doma, mladá dámo. Nellien.“

Všechno se se mnou točilo, celej svět se mi v tom okamžiku zhroutil někam do hajzlu. Bez pozdravu jsem vypadla ven, popadla Eddieho za rukáv a táhla ho pryč. Bylo mi jedno, že na nás lidi civí, že Edward smrdí a já vypadám jako po dvou tejdnech nepřetržitýho fetování. V uších mi znělo „Nellien“ a v hlavě mi bušilo milion permoníků.

Na hotelu mě Edward dostrkal do sprchy, shodil smradlavý hadry a vlezl si za mnou. Pod horkýma kapkama, který dopadaly na moje záda, jsem drkotala zubama a cloumala mnou zimnice. Eddie vzal mejdlo a houbu. Mydlil mi záda, pak celý tělo. Systematicky a důkladně. Masíroval mi ztuhlý šlachy na rukách, který se ze šoku kroutily jako pařáty. Kdyby jen věděl, jakou zrůdu vedle sebe má. Rychle se umyl, opláchl a kontroloval mě, jestli neomdlívám.

Stála jsem vedle něj ve sprše bez hnutí. Když se umyl, vypnul vodu, sáhl po ručníku a županu. Osušil mě a něžně zabalil do županu. Odnesl mě na postel. Když mě přikrejval, dal mi pusu na čelo a řekl „Kdybych nebyl na kluky, neodolal bych ti, Nellien.“

Škubla jsem sebou a odmrštila ho od sebe takovou silou, že letěl metr vzduchem, než těžce dopadl na podlahu. „Zopakuj to ještě jednou!“ Třel si naražený záda a udiveně vrtěl hlavou „Jen jsem řek, že kdybych nebyl na kluky, neodolal bych ti. Copak je to tak strašný, abys mě kvůli tomu skoro přerazila?!“

„Ne tohle! Zopakuj to jméno! To chci slyšet!“ řvala jsem na něj tak, že se zrcadlo za jeho zády začalo rozpadat na kousky. „Jaký jméno? Vždycky jsem ti říkal jenom Nell. Moje nejlepší kámoška ze střední. Nell.“ Vypadal tak čistě a nevinně, že jsem bezmocně rozhodila rukama a začal mnou lomcovat pláč.

Moje emoce byly jako vlnobití za bouře. A Eddie byl najednou jako maják. Jediná jistota v mojí tmě. Objala jsem ho tak mocně, že jsem mu málem zlomila žebra. Hladil mě, objímal a tiše mi zpíval do vlasů. Znělo to tak, že jsem během pár minut usnula hlubokým a bezesným spánkem. Ráno jsem se potichu plížila do koupelny. Místo nevyspalý Nell, na kterou jsem léta zvyklá, na mě nevěřícně zíralo moje nový já.

Vlasy jsem měla úplně bílý a oči černý jako uhel. Moje malá brada, která se mi nikdy moc nelíbila, byla najednou akorát. Rysy se mi zvýraznily a i bez mejkapu jsem vypadala skoro jako supermodelka. Tedy až na tu vejšku. Ale vyšší jsem bejt nikdy nechtěla. Stodvaasedmdesát mi připadalo vždycky přiměřený – na holku. Co mě ještě víc překvapilo, bylo to, že místo Nell třicátnice, na mě vejrala holka o deset let mladší.

„A kurva!“ vyjelo Edwardovi z pusy. „Asi jsem od tebe dostal šlupku i do hlavy. To mi řekni, co jsi chlastala, že je z tebe teď taková kočena, Nell.“ S rukama založenýma na prsou, se culil od ucha k uchu. „Eddie, to bude na letišti průser!“ vzdechla jsem. „Klid, řekneme, že jsi byla na plastický operaci. Je to tu prej v Praze levný. Zafačujeme ti celej obličej a vlasy schováme pod klobouk. Neboj, Nell.“ a já se fakt nebála.

Poprvý ve svým neslavným životě, jsem se nebála. Ničeho. Ani tý ženský ve vile. Odbavení i let byly v klidu (já skoro na šrot), Eddie měl milion a jednu otázku a nápad, co se se mnou mohlo stát, že nastala ta proměna. A já byla pod vlivem pátýho piva Pilsner Urquell čím dál klidnější a taky tím, čím dál jsme byli od tý Prahy „magický“ vzdálenější.

Doma mě Edward vysadil ze svýho vozu, dal mi kufr za dveře a jel si k Joudymu pro kafe. Nějak jsem tušila, že se potká s Kevinem. Potřeboval to uzavřít. Vyhubení sinic mu moc nepomohlo. Ale bazén byl konečně zase k plavání. Mě čekala brzy kukla Oprah. Dneska jsem toužila jen napustit vanu, lehnout si do ní, palcem nohy šťourat v přítoku vody a pak gauč, polštáře, patchworková deka, Louis Armstrong…

Už jsem usínala, když zazvonil mobil a na druhým konci mi ovíněnej Edward začal vyznávat lásku, protože si myslel, že se dovolal Kevinovi. Mlčela jsem, protože to z něj muselo ven. Ukončil to slovy „Miluju tě, ty jeden hajzle, ale užžz na tebe ssserrru!“ To byl výkon.

Umínila jsem si, že se za ním ráno stavím v práci a přivezu mu dvojitý latté s čokoládou. To miloval skoro stejně jako blbýho Kevina. Joudyho bistro otevíralo časně. Za barem svižně pobíhala Deborah. Ráda jsem se na ni dívala, jak chystá palačinky a lije na ně hustej javorovej sirup.

„Ahoj Deb.“ Ústa se jí roztáhla do úsměvu, kterej jsem milovala už jako dítě. A Deb milovala mě jako matka. Jako každýho sirotka, kterej se za sebe uměl porvat. Sama děti neměla. Prodělala kdysi škaredej zánět dělohy a bylo nutný jí vyndat ven. Za každý dítě, který Debbie nemohla mít, hubou i srdcem adoptovala jedno dítě z ulice. Vždycky měla dost kakaa a palačinek pro každý takový dítě. Věděla jsem o deseti včetně mě, ale zřejmě nás bylo celkem dvanáct. O složitejch věcech totiž Deb nemluvila. Nikdy.

„Nellien? Tak moc ráda tě zase vidím!“ Zatraceně, kde k tomu Deb (moje náhradní máma) přišla?! Na rozdíl od Edwarda, jsem ji nechtěla přerazit vejpůl. To se mámě (ani náhradní) prostě nedělá, ať už jste, jak chcete nasraná příšera. Ale já zatím vypadala nejlíp ve svým divným životě. „Deb, jak jsem mohla týden existovat bez tvejch palačinek a bez čaje černýho jako sir Earl Gray s mlíkem!“

„Posaď se, Nell. Musíme si promluvit.“ Tyhle řeči vždycky Debbie vedla, když jsem byla v průseru. Asi jsem v průseru byla. Oči mojí milovaný náhradní matky, byly vážný a vědoucí jako sfingy Sandonorico v Nekonečným příběhu. „Nebudu tě oslovovat Nellien, pokud mě o to sama nepožádáš. Až se na to budeš cítit, ptej se. Přišel Čas.“ Cítila jsem, jak mě to jméno odpuzuje i vábí zároveň.

Poprvý ho slyšet, bylo jako dostat po jemný kůži na zádech devítiocasou kočkou, která rve kůži z těla i s masem. „A teď se ptej, na co chceš. Jenom jednu věc odmítám říct. Jak často jsem chtěla tvou skutečnou rodinu roztrhat na kusy zaživa.“ Na vteřinu mě ovanul neskutečně silnej proud energie, kterej může vyvinout ve svým nitru jen matka bránící mláďata.

“Kdo vlastně jsem, Deb? Proč jsem zrovna já zrůda? A co ta hnusná stařena? Pramatka. Proč mi tak ublížila? Co chce? Proč já?“ Chrlila jsem otázky jako smyslů zbavená. Deb byla klidná. Dál pobíhala za barem a dělala to, co všechny roky zpátky. Byla dokonalá. Mateřská, vnímavá, nápomocná. Byla… To není možné. Deborah byla…

„Tvůj ochránce.“ Dokončila mou nevyřčenou otázku. „Mám úkol. Chránit ty, kteří jsou opuštění. A tebe mám nejraději, Nell. Protože ty věci řešíš. Neutíkáš. I tehdy, když ti děcka na ulici nadávala a smála se ti, že nemáš mámu. Postavila ses jim a řekla, že ony si mámu vybrat nemohly. A že ty sis vybrala mě. To bylo moc krásný. A taky statečný.“ Aniž by se mě ptala, připravila dvojitý latté s čokoládou (pro Eddieho), velký latté pro mě a pro oba velkou porci jejích neobyčejně lahodnejch palačinek s extra porcí javorovýho sirupu, sladkýho jako pokušení v ráji.

Poděkovala jsem, objala její širokej mateřskej přístav v mezihrudí a vyrazila za Edwardem do práce. Snad bude mít chvilku na pauzu mezi nimráním se v mrtvolách a psaním závěrů pitev. Eddie nebyl v práci. Prej volal, že nedorazí. Asi si (zase) „nakoupil“ velkou opici a kočku. Vyrazila jsem za ním. Našla jsem ho spát na křesílku u bazénu. Hlava mu visela ke straně, chrápal a slintal zároveň. Nechápala jsem, jak je možný, že se neutopil svejma slinama.

Přidržela jsem mu pod nosem jeho oblíbený dvojitý latté s čokoládou. Zamlaskal ze spaní a lehce se vychýlil na levou stranu. Žuchnul na zem a začal šermovat rukama kolem. Latté jsem uhájila. Pomohla jsem mu na nohy a odsmýkala ho za rukáv do jídelny a posadila ho ke stolu.

Postavila jsem snídani na stůl a natáhla se pro rozprašovač vody, kterej používal na rosení sukuletů. Představila jsem si, že je vyprahlej sukulent (no problem) a hojně jsem ho pokropila. Stihla jsem včas sklidit stranou snídani a zároveň mu do pusy vložit palačinku. Ožil očividně a sápal se po svým dvojitým latté.

„To je paráda, Nellien. Kafe a palačinky. A jo, tebe taky rád vidím.“ Měla jsem sice chuť ho za to pojmenování majznout něčím po hlavě, ale z nějakýho mě neznámýho důvodu, jsem jen vzala svůj kelímek s velkým latté a vyšla ven k bazénu. Sinice už byly po smrti a Edward nebyl až tak na zabití.

Přišoural se s mokrou utěrkou na hlavě a poslední palačinkou, kterou mi zacpal pusu a začal mluvit. „Včera jsem do noci seděl na baru u Debbie. (Kdy Deb vlastně spí, napadlo mě.) Prej to jméno co jsem řek, je tvoje jediný pravý jméno. A to jak teď vypadáš, je způsobený kapkou krve tvojí matky. Ale možná se mi to jen zdálo, protože jsem dost chlastal. Kvůli Kevinovi, víš?“

Upřel na mě vyloženě psí oči. Smutek se nemá zapíjet, protože se nenaředí. „Tak je asi čas na nějakou dovolenou, ne, Eddie?“ Šli jsme do jeho pracovny a na internetu vybrali „parádní“ last minute na Barbados. („Zase letadlo?!“) Zhynu bídnou smrtí nebo mi ztvrdnou játra. Ale co bych neudělala pro nejlepšího kamaráda. Během dovolený, se Eddie třikrát smrtelně zamiloval.

Hned zase vystřízlivěl, když zjistil, že objekty jeho lásky, byli jen profesionální společníci, který si po vášnivý noci, řekli o prachy. Ten kluk má neuvěřitelnej pech. Já odpočívala, válela se s knížkou pod slunečníkem a maskovala šátkem vlasy a oči brejlema. Těma strašlivýma, kterejm nemohl Edward přijít na jméno.

„Proč si k sakru nekoupíš něco stylovýho, Nell?!“ s těmi slovy mě naložil do vypůjčenýho SUV a vyrazil se mnou z hotelu v Saint James do Bridgetownu. Asi si potřeboval vylejt srdce, protože celou cestu za a) nadával na Kevina a za b) toužil po něm. Vykládat mu, aby se na něj už vykašlal a začal si užívat svobody, bylo marný jako snažit se narvat křížovej šroubovák tam, kde je potřeba plochej. Nešlo to.

V prvním obchodě se suvenýry na Swan street, málem odešel s bednou místního rumu, kterou hodlal ztrestat hned večer na pláži. Otrava alkoholem byla to poslední, co by měl Eddie zkusit. Přemluvila jsem ho, aby se mnou podnikl nákupy na moje nový já. Byla to finta jak ho udržet střízlivýho.

Podařilo se to jen z části. Kromě neobvykle levnejch hadříků, který mi dodávaly punc doposud neobjevený star, si ten parchant Edward, koupil na tajňačku tři lahve (ví sám Belzebub, jak se mu to podařilo přede mnou zatajit). Na pláži jsme se pak zduněli oba a usnuli vedle sebe při západu slunce. Probralo mě nutkání někoho sejmout. Kde se to vzalo, neměla jsem páru. Asi ta nesplněná mise s Oprah. Měla jsem se s ní spojit a pochopit, co ji tady na Zemi poutá.

V měsíčním světle, jsem viděla něco, co se vylouplo z páry nad zátokou. Postupně se to víc a víc podobalo starý starý Newmanový. Jak se její obrysy zvýrazňovaly, nutkání někoho sejmout mizelo a já popadla Eddieho za triko, zatřásla s ním jako tsunami a blekotajícího jsem ho rychle táhla pryč. Ten vjem starý Newmanový, mě pěkně vyděsil. V hotelu jsem do Edwarda nalila kafe s pořádnou porcí limetkový šťávy (probralo by to i mrtvýho) a do sebe jsem nalila skoro litr tonicu s ledem.

To hořký pití, mi dost často dodalo energii k přemejšlení a taky mi (asi) čistilo krev. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možný, že ve chvíli, kdy v mý krvi začal kolovat i chinin, jsem zase začala uvažovat skoro stejně jako moje původní já. „Oprah, Praha, Newmanová. Oprah, Praha, Newmanová.“Měla jsem kocovinu ze zpátečního letu, měla jsem kocovinu ze svýho novýho já. Bylo mi zle ze zážitku na pláži. Z mojí chuti někoho sejmout, aby se mi ulevilo. Seděla jsem u Debbie na baru, cucala ledový kafe a čmárala novou konturkou na rty po ubrousku.

Vyšla z toho směsice čar, který při moc velký fantazii podpořený ledovýma kostkama, který mi drncaly při pití o zuby, mohly vypadat jako divnej míč na rugby, nebo schizofrenní kukla fantasmagorickýho Picassova motýla. „Nell. Vzpamatuj se. Jasný? Čekají tě velký změny a to chce přípravu. Trénink. Takže kdy půjdeš za Oprah?“

Zrovna se mi zdálo, že kukla v podobě míče na rugby nebo míč v podobě kukly, se začíná v jednom švu (sama a bez mýho kopí v ukazováku) otvírat a Deb mě takhle švihem vrátí do reality, na kterou fakt nejsem připravená. Oprah. Nějak jsem tušila, že její prasknutí, mě donutí k hodně nepříjemnejm věcem. Třeba k další kocovině v letadle, kde tentokrát poprvý nebudu mít vedle sebe Edwarda. Ještě se mi po dovolený neozval. Bídák. „Debbie. Vyprávěj mi, jak ses mě ujala.“

To vždycky zabralo. Debbie měla veliký srdce a moc ráda vyprávěla o všech svejch (nebiologickejch) dětech. Vždycky upřela ty svý temně sametový oči někam vzhůru a hlasem anděla (jestli kdy anděl promluvil, mluvil jistě jejím hlasem) začala vyprávět nebo spíš skoro zpívat příběh o děvčátku s černou stuhou přes rukáv, který pro pláč nevidělo a upadlo na New street sedmdesát čtyři, kde Deb tehdy pracovala.

„Kakao a palačinky, kakao a palačinky, náplast na bolístky náplast na rány…“ Tentokrát se ale Debbie zamračila, strčila mi do ruky kelímek s něčím, co páchlo jako stoka a řekla (skoro bych přísahala, že nemluvila, ale vrčela úplně neznámá slova) „Nellien, okamžitě se vzchop, tohle vypij a dělej to, co umíš nejlíp. I když si to už dávno nepamatuješ!“

Obrátila jsem do sebe tu nechutnost a doufala, že kocovina přebije ten puch i chuť. Když mi do krku vklouzly první smrdutý kapky, pevně jsem zavřela oči a zatajila dech. To, co smrdělo jako samý dno pekla (nebo hodně uleželej sejra casu marzu), začalo na jazyku mírně sládnout, perlit a do žaludku dorazilo jako Barbar Conan ve svý vrcholný formě.

Vyvolalo to vlnu rozkoše, na který připlouvaly různý obrazy. Na jednom z nich, jsem seděla hned vedle Ježíška na trůnu a rozdávala těhotnejm holkám jablka. Na další vlnce přišel Bůh Otec a vedle něj, stará Newmanová ve svý současný podobě. Všechno začalo divoce kroužit, ale suchý rty tý starý potvory Pramatky byly jasný (každá sto let stará vráska se na mě šklebila) a skřípavě mi připomínaly starej dluh za klíč krve. Oprah.

Probrala jsem se doma na gauči, obložená polštářema, přikrytá Edwardovou vojenskou parkou. Polo seděl vedle mě, chrápal a z koutku pusy mu skoro ukápla slina. Dojalo mě to. I když jsem si to nikdy nepřiznala, kdybych měla bráchu, byl by to určitě Eddie. Byl pozornej, milej a asi víc než jen nejlepší kámoš ze střední. „Mám tě ráda, ty slinto.“

Parku jsem mu tiše přetáhla přes hrudník, políbila ho (neznatelně) do vlasů, hodila na sebe čistý triko, džíny, opláchla tu novou holku v zrcadle a vyrazila do bytu Oprah. Na cestu jsem si nebrala nic. Ani jsem se nestavila u Debbie pro latté. Před domovníma dveřma se do mě dala skoro zimnice. Zahnala jsem ji rozhodným dupnutím, což v teniskách nemá ten důraz.

Jenomže podpatky od tý doby, co jsem obdržela do těla kulku od toho zkurvysyna Smashe, nenosím. To byl asi ten důvod, proč mě tenkrát tak snadno střelil. Musel slyšet, jak klapu! Do bytu jsem se vkrádala jako zloděj. Nechtěla jsem, aby mě při lovení duše někdo viděl. Taky jsem se netěšila na Oprah. Uvítala mě „Konzerva místa činu podruhé! Klap!“

Ve skutečnosti se dalo ticho v bytě krájet. Jen někde na druhý straně stoupaček, bylo slyšet hekání a vrzání nábytku. Buď měli vášnivou ruskou uklízečku, která jednou rukou posunovala nábytek a oceňovala jeho rozměry, nebo měl pan domácí na výšku jistě přes dva metry, protože se ozývalo do vrzavých zvuků přidušované volání „Ták vělíkýj, ták moc!“ Nehledě na ruskou uklízečku a jejího zaměstnavatele (snad ji za tu dřinu slušně platí), Oprah si servítky nebrala.

Zase se ozvalo „Oprah se to nelíbí!“ Otočila jsem se po zvuku a tentokrát byla přímo přede mnou. Na levým spánku černej otvor, kolem slepený vlasy barvy zralejch meruněk. Teď byla ta chvíle. Znala jsem díky klíči od starý Newmanový všechny neviditelný záhyby týhle duše. Kukla byla připravená prasknout. Ve chvíli, kdy jsem ukazovák s kopím vnořila do jejího nehmotnýho těla, měla jsem pocit, že jsem se s ní i já sama rozletěla na nanovlákna, skrze který proudily obrazy, děje a zvuky.

Oprah stekla na podlahu jako dehet, zasmrděla a zmizela. Zbylo po ní prázdný černý nic a já se najednou vznášela ve skleněný osvětlený krychli. Výhled na Zemi byl úchvatnej. Někde byly řetězy světel, jinde modrá barva s bílejma žilkama a taky oranžová, zelená. Celý to bylo perfektní. Teplo a klid mě obklopovaly jako teplá a hebká kočičí srst.

Bylo by tak lehký tam zůstat a kochat se po zbytek Světočasu výhledem, kterej si nemůže koupit ani Rockefeller. Jenomže mi to nebylo dáno. Stáhli mě dolů jak na stříbrným navijáku. Náraz při tom, když se duše vrací do těla, většina lidí nevnímá. Ale já jsem nemrtvá, takže to je blbý. Představte si stav, jako když z lázní, kde o vás pečujou, začněte po příjezdu dřít na poli s bavlnou a do zad se vám najednou zatne koženej bič s koncem nacucanym osolenou vodou.

Pálí to ještě dost dlouho a připomíná to, že nejste víc než poskok, kterýho může majitel uvíst do stavu naprostý blaženosti a pak ho srazit k zemi jednou ranou. Nevim, jestli si na tohle někdy zvyku. Elvis to prej takhle kroutil skoro dvě stovky let. No, potěš koště. To bude šichta. Pomyšlení, že po každý puklý kukle budu chvíli šťastná jako snad za života před nemrtvostí nikdy ne, mě dost děsila.

A to jsem se v jednu chvíli domnívala, že se už nebojím vůbec ničeho. Sebrala jsem poslední zbytky sil, abych se dopravila domů do svý postele. Potřebovala jsem spát a to nejmíň dvanáct hodin. Sprcha mě místo osvěžení ještě víc uondala. Ani jsem nevěděla, jak rychle může nemrtvej usnout. Asi jsem vůbec nespala, protože najednou jsem nebyla v posteli, ale propadala jsem se do temný díry.

Čím víc jsem se snažila se něčeho chytit, tím rychleji jsem se řítila někam, kam jsem vůbec nechtěla. Pak jsem se ocitla v bazénu u Eddieho, kterej byl plnej vanilkovýho pudingu, kterej já děsně nerada. Vanilka byla už od mýho dětství pro mě něco jako česnek pro upíry.

Tady toho vanilkovýho „česneku“ bylo na mě až moc. Plavat v něm mě stálo stejný úsilí, jako mouchu plavba v javorovým sirupu. Vzápětí jsem byla obalená hromadou popraskanejch kukel, ze kterejch mě začínala slušně bolet hlava. Nutilo mě to zavřít oči. V tom jsem je uviděla. Oprah a Pramatku. Byly obě mladší, ale přesto bylo jasný, že pamatujou Mrtvý moře, když ještě bylo marod. Stály v tý vile v Praze, která teď vůbec nebyla zaprášená. Ani keře před ní neděsily nataženejma větvema. Na něco obě koukaly.

Vznášela jsem se jim nad hlavama a snažila se zahlídnout, nad čím se obě tak vztekají. Povedlo se mi dostat se mezi jejich načesaný hlavy a myslela jsem, že mě trefí šlak (teda kdyby to vlastně u mě bylo teď možný). Na starý fotce se zažloutlejma okrajema, byla Debbie! Ale ještě horší bylo, že v její náruči byla holčička s černou páskou na ruce. Byla jsem to já!!!

Otočily tu pohlednici pořízenou podle nápisu v nějakým ateliéru na Bond street. Na jejím rubu bylo napsáno „Je v pořádku. Vzala jsem ji ze sirotčince a vy se k ní už nepřibližujte! Stačí, že je z vaší krve a to je samo o sobě dost velkej problém. Kdo ví, jak často jí budu muset vymazat paměť!“

Podpis byl zvláštně proměnlivej, ale po chvíli se ustálil a já četla „Azrael“.

Tak. A mám to mít. Jsem šílenej lovec duší, moje náhradní máma je archanděl a navíc jsem příbuzná s nějakou Pramatkou.

Co horšího se mi asi může v životě stát? Ještě že jsou na světě nejlepší kamarádi, který náš život dělaj snesitelnej.